Před 100 lety zemřel skladatel Ludwig Minkus

U Ludwiga Minkuse se v různých odkazech uvádí rozličný národnostní původ, některé dokonce hovoří o „českém“ skladateli. Nejvíce je ovšem uváděno „rakouský“ skladatel. Ve skutečnosti byl Minkus pravý nadnárodní člověk. Oba rodiče pocházeli ze židovských rodin, otec Theodor Minkus z Velkého Meziříčí na Moravě (narozen 1795), matka Franziska Heimann z Pešti v Uhrách (narozena 1807). Oba dva roku 1825 ve Vídni konvertovali ke katolické víře a sňatek již uzavřeli v kostele. 23. března 1826 se jim narodil syn, který v ten samý den dostal při křtu v katedrále svatého Štěpána jméno Alois Bernhard Filip. Jméno Alois pak prodělalo zvláštní vývoj ke jménu Ludwig. Malý Alois začal být doma nazýván Lois, z čehož se vyvinulo pofrancouzštěné jméno Louis, které později v Rusku zpětně přeložili na německou formu Ludwig. Po ruském způsobu přidali ještě jméno po otci, takže v Rusku se užívalo jméno Ludwig Feodorevič Minkus (někdy psáno dokonce jakou Minkous).

Otec Theodor Minkus provozoval obchod s moravským vínem a navíc si ve Vídni otevřel restauraci, v níž hrál menší taneční orchestr. Malý Alois (Ludwig) tak od dětství přicházel do styku s hudebníky a začal se učit hrát na housle již ve čtyřech letech. Byl velice nadaný a záhy vystupoval jako obdivované dítě na různých koncertech. Mezi lety 1838–1842 navštěvoval vídeňskou konzervatoř (Konservatorium der Gesellschaft der Musikfreunde). Vídeň, hlavní město habsburské monarchie, tehdy ovládala lehká taneční hudba Lannera a Straussů. I mladý Minkus zapadl do této atmosféry a komponoval hlavně pro otcův taneční orchestr. Jako talentovaný houslista pokračoval i v samostatných vystoupeních, podnikl i cesty do Německa, Francie a Anglie.

Roku 1852 dostal Ludwig Minkus nabídku od vedení Dvorní opery na pozici prvního houslového sólisty, ale nakonec ji koncem roku odmítl. Obával se pracovního vytížení, které by mu neumožnilo jinou činnost. Místo toho přijal místo ředitele soukromého orchestru prince Jusupova v St. Petersburgu, které vykonával do roku 1855. V tomto roce se v katolickém kostele svaté Kateřiny v St. Petersburgu oženil s Marií Antoinettou Schwarz, která též pocházela z Vídně (narozena 1838 v Hietzingu). Jeho reputace v Rusku rostla a roku 1855 se stal ředitelem, houslovým sólistou a skladatelem italské opery ve velkém kamenném divadle (Mariinské divadlo) v St. Petersburgu. Jeho kariéra jako skladatele baletní hudby začala roku 1857 malým baletem ĽUnion de Thétis et Pélée. V té době skládal ale i nebaletní hudbu jako 12 etud pro sólové housle či Romanci pro housle a klavír.

Roku 1861 přesídlil Minkus do Bolšoj těatru v Moskvě jako vedoucí koncertní mistr a dirigent, k tomu se roku 1864 stal profesorem výuky na housle na nově založené konzervatoři a inspektorem Carského divadelního orchestru. Dále mu přibyla funkce baletního skladatele, i pro taneční hudbu oper. V Moskvě roku 1862 zkomponoval entr’acte k baletu Orfa Adolpha Adama (choreograf Arthur Saint-Léon), ve stejném roce menší balet Dva dny v Benátkách a o rok později Pygmalion. V Moskvě se Minkus seznámil s významným francouzským choreografem Arthurem Saint-Léonem, s nímž vytvořil svůj první velký balet Fiamma ďamore (Salamandra), nazývaný též Fiammetta, s primabalerinou Marfou Murajevovou. Premiéra se konala 13. února 1864 v Bolšoj těatru v St. Petersburgu. Vlivem Saint-Léona se mohl balet uvést i v Paříži, kam Minkus na nějaký čas odcestoval. Pod pozměněným dějem a názvem Néméa ho uvedla Pařížská opera 11. července 1864 se značným úspěchem, balet se udržel na repertoáru sedm sezon. Zajímavé je, že tehdejší francouzský tisk vůbec nebral v potaz Minkusův rakouský původ a psal o něm jako o „ruském skladateli“.

V každém případě se roku 1864 stal Ludwig Minkus mezinárodně známou osobností. Jeho baletní spolupráce se Saint-Léonem pokračovala. Roku 1866 vytvořili velký balet La Source, hudebně se na něm podílel i mladý skladatel Léo Delibes. Premiéra byla 12. listopadu 1866 v Paříži, velmi úspěšné dílo se udrželo na scéně do roku 1876. Ve stejné době vytvářeli Minkus a Saint-Léon jednoaktový balet Le Poisson doré v St. Petersburgu ke svatbě careviče Alexandra (premiéra 20. listopadu 1866). O rok později jej zvětšili na tříaktový balet (premiéra 8. října 1867). Poslední spoluprací Minkuse se Saint-Léonem bylo inscenování pozměněného baletu La Source v St. Petersburgu pod názvem Le Lys s primabalerinou Adele Grantzow (premiéra 21. října 1869). Mezitím roku 1868 napsal Minkus hudbu k baletu Sprühfeuer pro vídeňské Kärntnertortheater.

Spolupráce a přátelství se Saint-Léonem v šedesátých letech bylo pro Minkuse důležité, ale roku 1869 navázal spolupráci s ještě významnějším choreografem – Mariusem Petipou. Petipa již byl v Rusku známou postavou, když roku 1869 vytvořil pro Bolšoj těatr v Moskvě na Minkusovu hudbu balet Don Quijote s primabalerinou Annou Soběščenskou (premiéra 14. prosince 1869). Don Quijote se stal jedním z nejúspěšnějších baletů světové divadelní scény a zahájil mimořádně plodnou spolupráci mezi choreografem a skladatelem na další dvě desetiletí.

Do St. Petersburgu byl Don Quijote přenesen v poněkud pozměněné podobě 9. listopadu 1871. Ve stejném roce revidoval Ludwig Minkus hudbu ke staršímu jednoaktovému baletu Dvě hvězdy. Minkus dosáhl vrcholu své kariéry roku 1872 jmenováním za prvního dvorního baletního skladatele carských divadel v St. Petersburgu. Tuto funkci vykonával dalších třináct let.