Nížina – film Leni Riefenstahl podle opery Eugena d’Alberta

Námět pak skončil u německého skladatele Eugena d’Alberta (1864–1932). Ten vytvořil svoji nejúspěšnější operu, která snad jako jediná trvale zastupuje krátké a poněkud eklektické období německého verismu ve světovém repertoáru.

Dílo mělo premiéru v tříaktové verzi v Neues Deutsches Theater v Praze 15. listopadu 1903 v hudebním nastudování Lea Blecha a později bylo přepracováno na dvojaktovou verzi s prologem, která prorazila v německy mluvících zemích a rozběhla se po celé Evropě i v zámoří (zajímavé je, že dílo nebylo příliš uváděno v Itálii ani ve Španělsku). Ale zručný skladatel Eugen d’Albert nebyl jediný, kdo si látku vybral jako operní námět. O tom, že existuje ještě jedna operní verze Guimerovy hry, se svět dozvěděl o několik let později, kdy měla být uvedena v Paříži. Tam začal uplatňovat nároky na zhudebnění belgický skladatel Fernand Le Borne (1862–1929), který zkomponoval na původní činoherní text dnes zcela zapomenutou čtyřaktovou operu La catalane (Katalánka) s libretem Paula Ferriera a Louise Tierlecina. Jeho opera měla premiéru v květnu 1907 v pařížské Opeře. Následoval dokonce soudní spor komplikovaný zmatkem v autorských právech i smlouvách na zhudebnění. Historie však po právu dala jednoznačně přednost d’Albertově opeře, která se stále drží na repertoáru operních divadel německojazyčné oblasti. Pozdější d’Albertova opera Nížina, dílo považované za výsostně německé, byla opakovaně zařazována především do repertoáru Neues Deutches Theater. Nastudována pak byla ke stoletému výročí premiéry ve Státní opeře Praha roku 2003.

Libretista d’Albertovy opery Rudolf Lothar (vlastním jménem Rudolf Spitzer, 1865–1943), který napsal ještě tři další texty pro jeho opery (Tragaldabas – 1907, Izeÿl – 1909 a operu Liebesketten podle další velmi známé hry Angela Guimery La filla del mar / Dcera moře – 1912), se později se po zabrání Rakouska uchýlil z rasových důvodů do Maďarska. Nepomohlo mu ani autorství textů dvou velmi oblíbených oper na německých jevištích ve dvacátých a třicátých letech, Des Kaisers Dichter Li-Tai-Pe (Císařův básník Li-po, 1920) pro skladatele Clemense von Franckensteina a zejména pro jednu z nejhranějších oper období národního socialismu, pseudobiografickou operu Paula Graenera Friedemann Bach (1931).

Rudolf Lothar výrazně přepracoval zápletku hry, která vychází z klasického tvaru tříaktového dramatu v časové jednotě jednoho dnu a tří denních dob (podvečer, ráno svatebního dne, noc). V konečné verzi (prolog a dva akty) modifikuje tak libreto původní schéma v prologovou noční scénu krátce nad ránem v horách (ve 3 hodiny ráno), kdy nejdříve vypráví naivní Pedro (ve hře nese jméno Manelic) o svých touhách jinému pastýři Nandovi, pak přichází majitel pozemků Sebastiano s Martou, která se podle jeho vůle má za Pedra provdat. Prvý akt, situovaný před západem slunce ve svatební den, se odehrává ve mlýně, který má dostat Pedro společně s Martou. Ta byla Sebastianovou milenkou (o čemž se vysmívaný Pedro dozvídá postupně v narážkách venkovanů) a ten ji potřebuje provdat, aby se mohl oženit pro peníze, a tak zachránit svoje panství. Sebastiano se ale dívky nehodlá vzdát. V závěru druhého aktu (svítání) pak Pedro, jehož čistotu a lásku Marta postupně poznává, uškrtí Sebastiana, který v noci přichází za Martou.

Leni Riefenstahl se však ve scénáři (napsala jej s Haraldem Reinlem, který byl v titulcích uveden pouze jako umělecký spolupracovník a později se proslavil jako režisér dobrodružných mayovek, rovněž byl autorem choreografie k tanečnímu sólu Leni Riefenstahl) mnohem důsledněji věnuje vlastnímu předpříběhu opery. Vlastní děj opery se tak ve filmu, který má v konečném sestřihu 1 hodinu a 38 minut, odehraje v posledních dvaceti minutách. Na scénáři i na režii se také zřejmě podepsala příležitostná pomoc dalších slavných tvůrců, kteří nejsou uvedeni v titulcích, ale byli povoláni vedením studia na záchranu prodražujícího se snímku (Arnold Fanck, Veit Harlan a Georg Wilhelm Pabst). Scénáristka a režisérka vymyslela novou zápletku – boj o vodu mezi vesničany a markýzem Sebastianem a zcela nový původ Marty. Navíc přidala takzvanou zápletku šlechtického stavu: Sebastiano není jen majitel panství, ale také markýz, za kterého se touží provdat ambiciózní Donna Amelia, která má peníze, ale nemá patřičný původ. Marta v podání Riefenstahl není sirotek, který do Sebastianovy vsi přišel v dětství, ale dospělá žena a chudá nezávislá tanečnice, jež projíždí venkovem a tančí na náměstích a po hospodách. Do Marty, která vystupuje v místní hospodě, se zamiluje jak Pedro, tak Sebastian, který ji touží vlastnit a nechá ji odvést na svůj zámek. Ovládá ji, a když ji ve vzteku uhodí, dívka uteče do hor, kde ji zemdlelou ve své chatrči uloží Pedro. Důvodem Sebastianova vzteku je Martina snaha pomoci vykořisťovaným vesničanům, kterým Sebastianovo panství bere vodu.

Film Nížina v ohlasech kritiky
Problémem se stalo obsazení snímku. Leni Riefenstahl se rozhodla převzít roli Marty. Obě dvě vyhlédnuté herečky, Hilde Krahl a Brigitte Horney, totiž z různých důvodů odmítly. A tak se Leni Riefestahl zhostila role mladé tanečnice. To se v konečném výsledku ukázalo jako fatální omyl, který sama režisérka a herečka přiznala později v rozhovorech a pamětech. Přes veškerou práci kameramana s filtry byl rozdíl mezi právě čtyřicetiletou ženou a mladým představitelem Pedra, Franzem Eichbergerem (1919–1991), o sedmnáct let mladším lyžařským instruktorem, kterého poznala roku 1939 při lyžování v St. Anton am Arlberg a kterého uvedla do světa filmu, příliš znatelný. Fritz Eichenberg odpovídal fyzicky dokonale typu, který Leni Riefenstahl hledala.