Noah Gelber: Pracovat pro Williama Forsytha je splněný sen

  1. 1
  2. 2
V říjnu uvedl Balet Národního divadla v Praze choreografii The Second Detail Williama Forsytha. Se souborem ji přijel nazkoušet Noah Gelber, dlouholetý tanečník choreografova souboru a jeden z jeho současných asistentů. Při této příležitosti jsem se rozhodla mu ohledně jeho práce položit několik otázek, na které Gelber odpověděl s obdobně pečlivou důsledností, s jakou přistupuje ke zkoušení Forsythova repertoáru.

Noah Gelber při zkoušce s Baletem Národního divadla (foto Sergei Gherciu)

Vzpomenete si na první setkání s Williamem Forsythem?
Když mi bylo sedmnáct a studoval jsem na School of American Ballet v New Yorku, přijel pro soubor New York City Ballet William Forsythe vytvořit nový balet. A jelikož se zranil první sólista, můj spolužák byl vybrán na jeho místo, což byla obrovská pocta. Na premiéře tančil vedle hvězd souboru! Přišlo mi neskutečné, že byl Bill ochotný dát takovou šanci mladému talentovanému tanečníkovi, který ani není členem souboru. Obdivoval jsem jeho otevřenost, se kterou jsem se do té doby nikdy nesetkal. Sám jsem ale dlouho ani nedoufal, že bych s ním mohl pracovat, zdálo se mi to jako nedosažitelný sen.

Ten se však naplnil. Jak k tomu došlo?
Zhruba o rok později jsem byl členem flanderského Královského baletu v Antverpách a žil jsem s dívkou z Paříže, která měla množství VHS kazet – pamatujete si na ně ještě vůbec? – s nejrůznějšími televizními záznamy. A mezi nimi i Sylvii Guillem zkoušející s Williamem Forsythem jeho In the Midlle Somewhat Elevated. Strávil jsem mnoho večerů sledováním a tancováním před televizí ve snaze se zkoordinovat a zapamatovat si celou choreografii. V té době, na samém počátku kariéry, jsem byl zvyklý se setkávat s jasně definovanými, známými kroky (ať už šlo o balet, současný tanec, flamenco nebo jazz), nikdy jsem ještě nebyl postaven před takovou pohybovou výzvu, která by nabourávala zažité taneční kánony. Když jsem se snažil rozklíčovat Forsythovu choreografii, narážel jsem na změny v pohybech, ve vnímání těla a prostoru, které byly prostě příliš složité a komplexní, abych jim plně porozuměl.

Takže jste se rozhodl jít přímo ke zdroji?
Upřímně, ještě pořád jsem si nemyslel, že bych mohl Forsytha dobře zatančit. Moc nepomohlo ani hostování Frankfurt Ballet v Antverpách. Byl jsem se podívat na představení a byl jsem z tanečníků naprosto u vytržení. Nechápal jsem, jak je možné se takto hýbat, jak je možné se vůbec v choreografii zkoordinovat! Jen jsem doufal, že se jednoho dne dostanu na podobnou úroveň, abych byl schopen něco takového ve svém těle zpracovat.
O několik let později jsem se dostal na trénink Frankfurt Ballet v Paříži. Byl jsem velice příjemně překvapen přátelskou atmosférou, podporou a otevřeností ze strany tanečníků. A Bill sám byl nesmírně přístupný a velkorysý. To pro mě bylo v té době strašně důležité a vpravdě osvěžující, jelikož jsem se nacházel v životním období, kdy mé poslední zážitky s uměleckým vedením souboru, v němž jsem tančil, byly velmi traumatizující. Dokonce tak silně, že jsem zvažoval, zda ve mně vůbec zůstala nějaká láska k tanci, zda nechci skončit a jít na univerzitu. A najednou jsem seděl na kávě s croissantem s Williamem Forsythem, povídali jsme si, smáli jsme se a já jsem se cítil v naprosté pohodě, jako už dlouho ne. A právě tady začala má dlouholetá spolupráce s Billem, za kterou jsem nekonečně vděčný.

Noah Gelber, Impar, choroeografie Cayetano Soto (foto Alexander Neff)

Byl jste dlouhé roky jeho tanečníkem. Co vás dovedlo k místu choreografického asistenta a inscenátora?
Šlo o přirozený proces. Vždy jsem měl tendence si přesně pamatovat a pak předat naučenou choreografii, rovněž jsem byl oceňován pro svou muzikalitu a čistotu provedení pohybových prvků. Občas mi to způsobovalo i potíže – velmi jasně jsem viděl, když někdo prováděl choreografii špatně a bohužel existují tanečníci, kteří nejsou schopni své provedeni změnit bez ohledu na množství a různorodost připomínek a korekcí.
O choreografii a její předávání jsem se však zajímal už od školních let, k čemuž se váže docela kuriózní historka.

Povídejte…
Bylo mi čtrnáct a zrovna jsem začínal své studium na School of American Ballet. Šel jsem po chodbě a všiml jsem si otevřených dveří do jednoho ze sálů, kde nervózně čekali tanečníci se svou pedagožkou. Ten den měli s jedním z prvních sólistů NYCB zkoušet pánskou variaci z Balanchinova Cortége Hongrois. Jenomže on nikde. A já tam stojím u dveří, v džínách, teniskách a s batohem plným učebnic na zádech a najednou se slyším, jak říkám – já tu variaci znám! To léto jsem se ji naučil od Seana Laveryho, předního sólisty NYCB. Pedagožka mě probodla pohledem, ale nakonec neviděla jiného východiska, takže mě pozvala do sálu. Byla to neuvěřitelná situace – čtrnáctiletý hubeňour šel něco učit tanečníky o pět let starší. Paradoxně jsem se však necítil nejistě, věděl jsem, co dělám a věřil jsem si. To byl první náznak mé budoucí kariéry.

Takže jste necítil obavu ani o těch několik let později, když jste začal zkoušet Forsythova díla?
Myslím, že ve chvíli, kdy se měl Bill poprvé zeptal, zda bych byl ochoten a schopen inscenovat jeho The Vertiginous Thrill of Exactitude, bylo logické, že jsem souhlasil. Šlo navíc o balet, jehož jedna z mužských rolí byla tvořena mně na tělo, byl jsem přítomen veškerým zkouškám, občas jsem se i bavil tím, že jsem si v zadní části sálu tančil sóla svých kolegů. Proměna z tanečníka v inscenátora byla tedy naprosto plynulá. Tato profese je doopravdy náročná, únavná a stresující, ale já ji miluju a jsem přesvědčený, že pro ni mám nutné předpoklady, za což jsem vděčný.

Noah Gelber, Herman Schmermann, choreografie William Forsythe (foto Enrico Nawrath)

Převážnou část své kariéry jste věnoval Williamu Forsythovi, který je považován za jednoho z nejvlivnějších choreografů 20. století. Jeho vliv na klasickou taneční techniku je považován za revoluční. V čem podle vás tkví jedinečnost jeho přístupu?
Choreografie Williama Forsytha vyvěrají z klasického kánonu, který však ohýbají a natahují za doposud známé hranice. Ty jsou proto neustále redefinovány. Klasická taneční technika je startovním bodem, katalyzátorem, jenž tanečníka vede k hlubšímu zkoumání jejich umění, názorů a myšlenek. Studium Forsythova baletu ve vás nastartuje nové objevné procesy, které následně může tanečník využít i v další praxi.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments