Operní panorama Heleny Havlíkové (344) – Řecké pašije zašifrované do estetiky „vizuálu“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Napotřetí se brněnskému Národnímu divadlu konečně podařilo dovést nové nastudování Řeckých pašijí Bohuslava Martinů až k premiéře. Covidové restrikce odsunuly původní termín 9. dubna 2020 (tehdy s dirigentem Tomášem Netopilem a Haroldem Meersem v roli Manolia) nejprve na 7. října 2020 (s dirigentem Robertem Kružíkem a Peterem Bergerem v roli Manolia), kdy měla být opera uvedena v rámci programu loňského festivalu Janáček Brno, který však byl uprostřed svého průběhu právě před premiérou Řeckých pašijí zastaven druhým kulturním lockdownem. Inscenace v hudebním nastudování Roberta Kružíka a v režii Jiřího Heřmana se představila publiku v Janáčkově divadle 5. listopadu 2021.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)
Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)

Řecké pašije jsou poslední dokončenou operou Bohuslava Martinů (1890–1959) v jeho rozsáhlém a různorodém odkazu na poli hudebního divadla. Dlouho hledané téma nalezl skladatel v roce 1954, kdy se setkal s anglickým překladem románu řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný. Nekončící pouť běženců za novým domovem jistě rezonovala s osobní zkušeností Martinů stejně jako v příběhu explicitně obsažené biblické motivy konfrontující zkouškou „reality“ věčné téma hledání sociální spravedlnosti, solidarity a bratrství s naší schopností soucitu a pomoci bližním. Rovněž tradice ukotvení pašijových her jako „lidového mystéria“ byla Martinů blízká.

Jistě nebyla náhoda, že Kazantzakisův román Kristus znovu ukřižovaný zasáhl Martinů na sklonku života natolik, že si uvědomil, jak silné téma pro operu nalezl. Dvacáté století v globálním měřítku znovuotevřelo modely stěhování a mísení národů, teritorií a vyznání – Martinů prakticky celou svou dospělost sdílel zkušenost běženců, lidí nesoucích i skrývajících stigma běžence. Individuální příběhy se v masových přesunech téměř ztrácejí a obhájení osobní integrity je, stejně jako v celé historii lidského rodu, otázkou života a smrti – otázkou zásadního rozhodnutí, zda přijmeme výzvu výlučnosti svého osudu, nebo se podřídíme skupině. Skupiny obětují beránka, aby si tímto odpustkem vykoupily spasení/klid. Hranice tohoto prastarého teritoria „domova a bezdomoví“ na vlastní kůži zažívají denně miliony migrantů.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)
Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)

Děj se podle románu i opery odehrává v bohaté řecké vesnici Lykovrisi ve dvacátých letech 20. století. Do vesnice přijdou zbědovaní uprchlíci, také Řekové, jimž turečtí okupanti vypálili vesnici, a prosí o pomoc a kousek půdy, kde by mohli začít nový život. Narazí ale na neochotu většiny blahobytných „domácích“, v čele s knězem Grigorisem: ti běžence vnímají jako ohrožení svých jistot a vyhánějí je. Vše se odehrává v situaci, kdy rada starších vybrala obsazení pro tradiční pašijové hry. Pastýř a snílek Manolios má hrát Krista, obchodníčku Janakosovi, který si „přivydělává“ drobnými zlodějinami, je přidělena role apoštola Petra, smilná vdova Kateřina se má stát Máří Magdalénou a vznětlivý koželuh Panait se vzpírá roli Jidáše. Když se takto jmenovaní „svatí“ zastanou uprchlíků a začnou jim pomáhat, vystupňovaná davová psychóza konfliktu mezi pomocí bližním a sobectvím vyústí ve vraždu Manolia, kterému poslední ránu zasadí Panait/Jidáš. Běženci se následně vydávají hledat jiné útočiště.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)
Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)

Záměr uvést Řecké pašije staví inscenátory před rozhodnutí, kterou verzi zvolit. Martinů vytvořil dvě hudebně, dramaturgicky i textově odlišná díla. Kompozici Řeckých pašijí Martinů dokončil v roce 1957 (londýnská verze H 372 I), avšak londýnská Královská opera Covent Garden, kde se o Řecké pašije zasazoval její tehdejší umělecký ředitel Rafael Kubelík, nakonec dílo odmítla: posudky poradců Správní rady Covent Garden nebyly příznivé, například podle jednoho z názorů by opera neoslovila exkluzivní a intelektuální obecenstvo této scény. Martinů pak operu přepracoval a druhá, tzv. curyšská verze (H 372 II), měla premiéru pod taktovkou Paula Sachera v Curychu v roce 1961. Tohoto uvedení se však Martinů už nedožil.

Aleš Březina, skladatel a muzikolog, který se specializuje právě na Bohuslava Martinů, zrekonstruoval z roztroušených listů původní partitury kompletní znění londýnské verze, která byla poprvé uvedená na festivalu v Bregenz v roce 1999, rok nato v koprodukční Královské opeře Covent Garden a pak ještě v roce 2005 v Brně.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)
Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)

Je otázka, zda se kdy podaří proniknout do motivací, které vedly Martinů k tak rozsáhlým úpravám, že během dvou let vzniklo dílo odlišné ve stavbě i textu libreta, v kompozičním stylu i konkrétních hudebních nápadech a řešeních. Nabízí se porovnání s Janáčkovým úsilím o prosazení Její pastorkyně. Avšak zatímco Janáček byl v Její pastorkyni teprve na počátku obtížného hledání vlastního stylu, Martinů měl v době kompozice své třinácté opery s hudebním divadlem veliké zkušenosti; různé (i velmi odvážné) experimenty si mohl nejen vyzkoušet, ale prakticky vyhodnotit i ze scénických provedení. Byly to v případě Řeckých pašijí, na vrcholu jeho kompoziční zralosti, připomínky a výhrady přátel, kolegů i divadelních praktiků nebo posudky členů správní rady Covent Garden, které se rozhodl zohlednit? Nebo se chtěl on sám propracovat od střídání kratších obrazů a úsečnějšího, syrovějšího hudebního vyjadřování k sevřenějšímu tvaru jednolitého oblouku nadčasového archetypálního příběhu? V dopisu Miloši Šafránkovi, při kompozici první verze, formuloval svůj záměr tak, že by opera měla být „dramatická až do excesu a krvavá“. Ohledně úprav a nového vyústění však Martinů později Šafránkovi napsal: „Přesunulo se z dramatu na dramatický lyrism a to je ovšem daleko více v mé povaze.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)
Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)

Nesnažme se hodnotit, která z těchto verzí je lepší. Zda „londýnská“ mozaikovitá skládanka rychlých, fragmentovaných filmových střihů odlišných scén a stylů s mluvenými částmi a komentátorem jako vypravěčem, nebo stručnější, dějově sevřenější „curyšská“, tradičnější ve stavbě i výběru hudebních prostředků. V Brně, které má u nás vůči Řeckým pašijím specifické postavení díky československé premiéře i nejčastějšímu uvádění této opery, tentokrát zvolili konvenčnější curyšskou verzi.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments