V zámku zarachotí klíče a rozsvítí se světlo. Na šikmu, která bude sloužit jako netradiční lůžko, se sesune unavená a vyčerpaná – lidská – postava. Únavu doprovázejí elektronické zvuky, jako by jí stále cinkaly myšlenky v hlavě. Nastupuje však okamžik proměny. Za plentou tvaru sprchového koutu se odehrává stínohra: hlasité oddechování doprovází imaginární očistu, převlékání, ale hlasový projev už napovídá, že metamorfóza pokročila. Když postava konečně vykoukne, změnila se v… no ani ne v Noru, spíš v Norku. Norka. Takové to zvířátko, víme? Co žije blízko vody v noře. A tenhle norek je ještě k tomu utahaný a připravený ke spánku. Nemá masku, jen místo klaunského nosu nasazený čumáček, takže musí zapojit všechny složky, gesta, tělo, které se ale vesměs stále chová zcela lidsky, hlas, jímž po zvířecím švitoří s občasným problesknutím skutečného slova, a gesta. Její identita se tekutě přelévá mezi lidskou a animální. A kdekdo se s ní večer ztotožní.
Tak staví Adéla Vávrová svou klaunskou postavu. Jestli jen pro tuto inscenaci, nebo se stane její uměleckou identitou, to nevíme. Nor(k)a si při koupeli zpívá, roztahuje prsty jako drápky, ale je to také tvor čistotný, který nechce šlapat mokrýma nohama na podlahu, a tak provádí nejrůznější akrobatické kousky, aby se dostal na lákavý růžovoučký kobereček. Nora je klaunka, která má pobavit i děti, takže přejímá tradiční dětinskost projevu a limitní krkolomné polohy a pozice, skrze něž klaun zbytečně komplikovaně dosahuje zcela běžných cílů. Naše Nora má ráda všechno, co je měkké, hebké, růžové, a taky sladké, i když dobře ví, že po sladkém se špatně spí. Však i pro publikum připravila marshmellowny. V měkkosti koberečku připomínajícího chlupaté zvířátko už skoro usne, ale nastává nám tak dobře známý okamžik, takový syndrom princezny na hrášku – na pokraji spánku nás vyruší nepohodlí a začneme urputně hledat jeho příčinu.
Nora zkouší usnout na polštář na šikmě, ale ten pod ní samozřejmě ujíždí, a tou hrou, do jaké by se jistě hned pustilo každé dítě, se dokonale probudí, veškeré úsilí o noční klid přišlo vniveč. Z dalšího pokusu o spánek ji vyruší starost o domácího mazlíčka, jímž je ochočená myška, ztvárněná tím, ehm nejodpornějším želé zvířátkem, které jsem patrně kdy v životě viděla, a pojmenovaná Žabinka. S vykulenýma očima, oživlou rekvizitou a pohodlným polštářem dál stíhá Nora sladkou vidinu odpočinku. A tak pokračuje v sérii marných pokusů formou her a gagů po celé představení: myší na hraní má dostatek, a když některá začne zlobit, má připravené i funkční pastičky. „Nevadí,“, jak lakonicky okomentuje – myši se velmi rychle množí, a tak o ně jistě není nouze. A Nora se v krátké epizodě, kdy konečně usnula, také pohybuje jako zvířátko, kterému se něco divokého zná – jistě jste někdy pozorovali třeba kočku, když ve spánku hrabe nohama do prázdna a sní o lovu myší. Noru zřejmě přepadla ale noční můra. A tak zkoumá, kde co měkkého a uklidňujícího by našla ve své ložnici. Kobereček, který je tak hebký, se může proměnit v imaginárního kamaráda, společníka k tanci a flirtu, aby se v očích diváků stal neživým aktérem, s nímž lze diskutovat. Nora se dokonce se pro lepší dojem i oblékne, jak jinak než do dalších růžových doplňků. A když pokus za pokusem najít pohodlí k spánku selhává, přichází konečně spásná myšlenka: co když je něco měkkého a pohodlného, něco „fluffy“, také v publiku? Třeba něčí vlasy?
Interakce k postavě klauna totiž patří a je zásadní dovedností k ní přistoupit tak, aby publikum spolupracovalo, ale nikdo se necítil ohrožený, byť s pocitem diskomfortu se asi musí počítat vždy. Adéla Vávrová tak do svého norčího klauna vkládá ty potřebné ingredience, které tvoří jeho podstatu, hravost, jasnou identitu, nešikovnost vyrovnávanou překvapivou obratností, údiv a dětskou radost, ale i jistý stupeň šibalství či krutosti, a pak tedy i přiměřený kontakt s diváky. Miniatura Nora je zábavná a funkční a zřejmě se v jejích situacích zhlédne nejeden divák, i když se především dobře pobaví. Jako u vtipu od Pavla Kantorka, který laskavě a trefně zasazoval zvířecí postavy do lidských situací. „Klauni nejsou, ale šašků je…,“ říkal zase kdysi v předscéně Jan Werich. Ale klauni jsou, a rodí se třeba na pražské HAMU.
Adéla Vávrová: Nora
12. dubna 2026, 19:00 hodin
Divadlo na Zábradlí, Eliadova knihovna, Praha
Realizační tým
Koncept, interpretace: Adéla Vávrová
Hudba a zvuk: Martin Kmec
Světelný design: Dominik Šimurda
Scénografie a kostým: Veronika Kotěšovcová
Umělecká supervize: Hana Strejčková
