Norma? Můj hlas se vyvíjel jinam. Nejen o Netrebko v Operním kukátku

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Menší francouzský label se rozhodl nahrát studiově toto její vystoupení a výsledek je velmi zajímavý. Ve střídmém klavírním doprovodu vynikne textová složka a zároveň odstiňovaná škála výrazů, se kterými pěvkyně pracuje. Caroline Casadesus není jen osvědčenou písňovou interpretkou, ale má četné zkušenosti i s dalšími žánry a cross-overovými projekty na bázi klasické hudby, jazzu, populární hudby a také interpretovala několik skladeb pro filmy. Důležitou devízou jejího projevu vedle samozřejmého jazykového vybavení rodilé mluvčí je francouzský šarm, se kterým podává text. Pracuje technikou větších kontrastů změn nálad, typických pro určitou část nejen ženského pokolení; chvíli zlomená, v jiném místě euforická z efemérní naděje, v jednom momentě důvěřivá, vzápětí žárlivá. Vcelku podává pozoruhodný výkon na pomezí operního zpěvu a činoherního herectví. Nahrávka nese v titulu stejnou velikostí jména obou tvůrců – skladatele Poulence i autora textu Cocteaua.

I druhá skladba La dame de Monte Carlo (Dáma z Monte Carla; 1961), kratičká kantáta pro jeden hlas, někdy označovaná i jako sedmiminutová opera, je miniaturním mistrovským opusem pro ženskou interpretku. Tentokráte je Cocteaův text výrazně básnivější, inspirovaný postupy surrealismu, ale výchozí situace je reálná: žena prohrála všechno v ruletě ve slavném kasinu v Monte Carlu a rozhoduje se, zda má ještě zkusit poslední štěstí nebo skončit život sebevraždou. Tento koncentrovaný kus (pěvkyně ho prováděla scénicky) má v sobě neuvěřitelnou magii. Byl oblíbeným koncertním dílem francouzské koloraturní pěvkyně Mady Mesplé a v poslední době ho znamenitě interpretovala Anna Caterina Antonacci. Praha ho v roce 2009 poznala díky nepřekonatelnému provedení mezzosopranistky Susan Graham na závěr jejího písňového vystoupení na Pražském jaru. Caroline Casadesus nedosahuje jejích pěveckých kvalit, ale přesto je její vystoupení okouzlující.


Opera na ČT art
V sobotu 30. dubna 2016 byla po delším intervalu na kanálu ČT art uvedena filmová dvouhodinová adaptace Verdiho Otella z roku 1986, která vznikla pod režijním vedením Franca Zeffirelliho.

Uvedení je součástí programu k čtyřstému výročí od úmrtí Williama Shakespeara. Inscenace je esencí dnes už odborně zavedeného typu takzvané zeffirelliovské inscenace a výpravy, s nesmírně bohatými kostýmy s vypracovanými detaily, které vycházejí nejen z dějin módy, ale také z pečlivého studia výtvarných děl dané epochy, i opulentní výpravy – v tomto případě pečlivě vybraných nádherných interiérových i exteriérových lokací. Stejně tak vedení sborových a masových scén, které jsou vedeny velmi výtvarně a živě. Nahrávka Lorina Maazela, která vznikla o rok dříve než samotný film, nabízí vynikající výkony Plácida Dominga, Justina Diaze a Katii Ricciarelli, která oplývá v tomto filmu mimořádně věrným „renesančním“ půvabem. V nahrávce je doprovází orchestr a sbor milánského Teatro alla Scala. Filmový Otello je jednou z několika velkých filmových verzí oper, které vznikly v osmdesátých letech, kdy ještě producenti našli odvahu finančně zaštítit tak nejistý žánr, jako je filmová opera. Jedinou vadou na kráse uvedení v ČT byla obrazová kvalita kopie, kdy již stárnutím dochází k posunutí barev a rozostření.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments