Norma nebo Jack Rozparovač? Diana Damrau zazpívá obojí

Další z odvážných projektů Nachtigall Artists spojil na pódiu mladého českého tenoristu Petra Nekorance, jehož umělecká kariéra v současnosti stoupá a obsazují jej významné evropské scény, s hvězdou Metropolitní opery a ozdobou mnoha světových divadelních domů, sopranistkou Dianou Damrau. Na koncertu 8. listopadu v Obecním domě je doprovázela PKF – Prague Philharmonia se slovenským dirigentem Rastislavem Štúrem.

Název koncertu Bell a Bel canto odkazoval na dvě roviny dramaturgie: mezi árie Belliniho a Donizettiho, vrcholných představitelů bel canta, se vklínila tvorba mladého britského autora Iaina Bella (1980), která momentálně s úspěchem dobývá světové operní scény. Autor se pražského koncertu osobně zúčastnil.

Program zahájil tenorista Petr Nekoranec árií Marcella Angelo casto e bel z Donizettiho opery Vévoda z Alby. Poté nám s Dianou Damrau předvedli hezký kus opery, ztvárněný i herecky, v duetu Edgarda a Lucie Sulla tomba che rinserra il tradito genitore z Lucie z Lamermooru. Byl to ohnivý, vášnivě provedený duet, s pláčem, klekáním na kolena a řadou emocí. Donizettiho blok pokračoval Ouverturou k opeře Anna Boleynová, v níž nechyběla lehká hravost a koketnost, ale v dramatičtějších částech orchestru chyběla razance a odvaha k větší dynamické gradaci. Na předehru navázala Diana Damrau árií Anny Boleynové Piangete voi?… Al dolce guidami castel natio. Začala v pianissimu, ve velmi jemných tónech, které nabíraly sílu se stoupající výškou melodie. Tyto silné kontrasty – téměř neslyšitelné tóny, a naopak ohromující forte u výšek – byly charakteristické pro celé vystoupení německé sopranistky. Dávají jejímu lahodně znělému zpěvu napětí, nepředvídatelnost a expresivitu. Naprosto fantastická byla její árie Casta Diva z Belliniho Normy v druhé polovině večera, jak její hlas v pianissimech lehounce vystoupal do výšek, a jak absolutní souznění měli s orchestrem. U obou pěvců působila PKF – Prague Philharmonia velmi empaticky, a i přes značné ztišení či náročnost partů je nikde nepřekrýval. Velký ohlas sklidil orchestr za předehru k Donu Pasqualovi, kde se předvedla řada hráčů v hezkých sólech.

Také Petr Nekoranec se vyznamenal v náročné vysoko posazené árii Artura A te, o cara z Belliniho Puritánů, velmi pěkně zvládl všechny nástrahy, skoky a výšky s vyrovnanými vokály, i vysoké cis. Mladý tenorista, který podával vždy vynikající výkony na poli starší hudby, baroka a klasicismu, kde se jeho světlý charakteristický hlas skvěle uplatňuje, prochází stále uměleckým rozvojem a rozšiřuje své ambice do italského romantického repertoáru. Někdy mu však pro triumfální vyznění árií zvláště ve vrcholech chybí síla (např. v Donizettiho árii Ernesta z opery Don Pasquale Povero Ernesto… Cercherò lontana terra), nicméně je vidět, že na sobě pracuje a jeho hlas sílí. Velmi citlivě a krásně vyzněl duet Noriny a Ernesta ze stejné opery Tornami a dir che m’ami, kdy se oba pěvci drželi za ruce, zpívali spolu tváří v tvář a jejich hlasy se rovnocenně doplňovaly.

Odvážným krokem dramaturgie bylo zařazení tří ukázek z oper Iaina Bella: A Harlot’s Progress, Jack Rozparovač a In Parenthesis. Náměty jsou vesměs depresivní, zabývají se rozpadem psýchy prostitutky nakažené syfilitidou, ženskými oběťmi londýnského vraha nebo vzpomínkami vojáka z 1. světové války. Ovšem je to rozdíl proti krvavým syžetům slavných oper z minulosti? Stěží. Diana Damrau přednesla náročné party s expresivitou téměř filmovou, viděli jsme smutek, frustraci, šílenství i prozření. Petr Nekoranec ztvárnil postavu vojína Johna Balla na stráži uprostřed noční hlídky, a vzal si na to jednoduché sportovní triko, zpíval vsedě na pódiu. Bellova hudba v atonálním stylu či v rozšířené tonalitě byla pro interprety náročná, avšak působivá, často se hlas vznáší v prázdnu či tvoří variace nad minimalisticky stálou základnou. Autor v orchestru využívá širokou paletu bicích nástrojů, gongy, umí efektně zacházet se zvukem tělesa, například rozjasněný gradující závěr vojínovy árie For all the fear in this dark night byl skutečnou apoteózou, jako když se nad hlubinou otevře cesta do nebe.

Diana Damrau předvedla během koncertu hned několik překvapivých proměn oděvu – střídala barevné šály a brože i blýskavé bolerko. Petr Nekoranec se zase ukázal jako pozorný muž, když kolegyni přinesl na árii zpívanou z not zapomenuté brýle, koncertní mistryni před vystoupením políbil ruku nebo donesl kytici autorovi při děkovačce. Jako by chtěli diváky odměnit za ty tematicky zatěžkané moderní kousky, snažili se pěvci odlehčit náladu různými žertíky, například Nekoranec zpíval árii Povero Ernesto, v níž s lítostí opouští domov, s ruksakem na zádech.