Norman Lebrecht: Hledání ticha s Franzem Welser-Möstem

Asi nejkrutější přezdívka pro dirigenta, kterou jsem kdy zaslechl, vznikla v pozdních 80. letech, když se dva londýnské orchestry přely o právo vystupovat v koncertní síni Royal Festival Hall (RFH). Ani jeden z nich si v té době nevedl moc dobře. Philharmonia Orchestra vedl italský psychoanalytik Giuseppe Sinopoli, jehož nápady byly na hráče moc intelektuální. London Philharmonic právě přišel o inspirativního Klause Tennstedta, který podlehl rakovině, a hráči orchestru moc nevěřili jeho následníkovi. Byl jím obrýlený, ani ne třicetiletý Rakušan který si říkal Franz Welser-Möst.

Franz Welser-Möst (foto Julia Wesely)
Franz Welser-Möst (foto Julia Wesely)

Dva řadoví hudebníci ho rychle přejmenovali na „Frankly Worse than Most“„Upřímně, horší než většina“. Byla to urážka namířená nejen na Welser-Mösta, ale na všechny maestry. Všichni dirigenti, jak ten pseudonym naznačoval, jsou špatní. Tenhle byl prostě horší než většina z nich.

Když se ta přezdívka objevila v textu negativní recenze, Welser-Möst chtěl podat výpověď. Hráči ho přemluvili, aby zůstal – báli se, že jeho odchod by je mohl stát rezidenci v RFH. O sedm let později, když Welser-Möst z Londýna odešel nadobro, jeden jízlivý kritik o něm napsal, že „přišel odnikud a ničeho víc nedosáhne“. Sinopoli, který byl z Británie vyštván o dva roky dříve, zemřel v 55 letech během představení Aidy v Berlíně, které dirigoval. Oba orchestry se mezitím dohodly, že budou RFH sdílet, a jejich představitelé dodnes toho litují. Všechno, co z celé té nepěkné epizody zbylo, je ošklivá pachuť připomínající, jak nepříjemný může svět klasické hudby být.

Franz Welser-Möst, který minulý rok oslavil šedesátiny, na tohle období vzpomíná ve svém novém memoáru From Silence: Finding Calm in a Dissonant World (Z ticha: Hledání klidu v disonantním světě). Popisuje, jak si připadal „jako nárazník mezi několika zainteresovanými stranami; ran pod pás bylo čím dál víc a byly silnější a silnější, a moje podpora mezi hráči v orchestru stále slábla.“ Jakou lekci si z tohoto zážitku odnesl? Vyfiltrujte hluk okolí, radí, a „zjistíte, že můžete věřit v ticho.“

Tato rada mu posloužila dobře. V novém tisíciletí se Welser-Möst stal hudebním ředitelem Clevelandského orchestru – nejúspěšnějšího orchestru v Americe. Na nejvíce soutěživém trhu v celém hudebním světě se mu podařilo zachovat průzračný zvuk, a dokonce ho vylepšil. Dvacet let v Clevelandu potvrdilo jeho schopnosti. Jeho memoár však přehlíží konflikty jeho života a zaměřuje se na klid, který zažil v momentě kdy téměř zemřel.

19. listopadu roku 1978, v den 150. výročí smrti Franze Schuberta, jel v autě na koncert, když jeho řidič náhle ztratil kontrolu na nebezpečné alpské cestě. Žena, která seděla vedle něj, zemřela. Osmnáctiletý Franz se probral v nemocnici s přelámanými prsty a poraněnou páteří. Jeho nadějná houslová kariéra byla náhle u konce. V momentě před nehodou – je si jistý, že to bylo před nehodou – ho obklopilo „neuvěřitelné ticho“.

Franz Welser-Möst (foto Roger Mastroianni)
Franz Welser-Möst (foto Roger Mastroianni)

„Byl jsem v tu chvíli úplně bezbranný,“ píše Welser-Möst. „Nemohl jsem se ani pohnout, natož pak nějak zabránit tomu, co se stalo v dalších pár sekundách. Zdálo se, že to ticho ignoruje všechna známá pravidla existence… Od toho dne opakovaně přemýšlím o tichu… Tichu jakožto naprosté absenci zvuku.“

Koncept ticha jako součást hudby nejvíce rozvinul americký skladatel John Cage, který ticho vnímal jako symbol náhody, či nepředvídatelných událostí, kdy je vždy třeba očekávat neočekávatelné. Největší náhoda v životě Welser-Mösta byl Lichtenštejnský baron Andreas von Bennigsen, který jako dítě poznal dirigenta Wilhelma Furtwänglera a celý zbytek života strávil hledáním podobného génia. Protože mladého Franze Mösta poznal ve Welsu, přidal k chlapcově příjmení „Welser“ a adoptoval ho jako svého syna a dědice. Zdá se, že Franzovi rodiče s tím neměli žádný problém.

 Pokud to všechno zní trochu divně, je to tím, že baron byl naprostý šílenec. Ačkoliv Franz se z jeho vlivu později vymanil, prodloužené příjmení mu už zůstalo. Když jsem ho poprvé viděl dirigovat, zastupoval Tennstedta na turné v předměstském Tokiu. Celou přestávku koncertu v zákulisí zvracel, pak vyšel na pódium a vedl orchestr v nejvíce elektrizujícím provedení Beethovenovy Páté, které jsem kdy viděl. Od té noci jsem ani na chvíli nepochyboval o jeho schopnosti sebe-inspirace.

Po debaklu v Londýně strávil 15 let rekonvalescencí v Curyšské opeře, kde spolupracoval s precizním orchestrem plným hodinářů a ansámblem plným talentů – mimo jiné i s mladým Jonasem Kaufmannem. Jednu letní noc jsem slyšel, jak dirigoval předehru k Růžovému kavalírovi v dvojnásobném tempu. Zeptal jsem se ho: „Proč?“ „Protože můžeme,“ usmál se Franz. „Byla to náročná sezóna a potřebovali jsme se trochu uvolnit.“

V Clevelandu čelil odporu ze strany jediného hudebního kritika v celém městě a později byl svědkem v soudním procesu, když jmenovaný kritik zažaloval svého zaměstnavatele. Vyvolal vlny nevole, když poslal několik starších hráčů do důchodu, ale jinak bylo jeho působení bez problémů a hudební kvalita – zvláště v zrezivělém industriálním městě plném strádání – úžasná. Kromě krátkého neúspěšného období ve funkci hudebního ředitele Vídeňské opery jde od svého londýnského období stále dopředu.

Franz Welser-Möst (foto Julia Wesely)
Franz Welser-Möst (foto Julia Wesely)

Jeho memoár je věnovaný „mojí drahé ženě, Geli.“ Žije s ní na pobřeží idylického jezera, kde si váží „možnosti kdykoliv uniknout do rozjímavého ticha.“ V 60 letech je dost možné, že ještě nedosáhl vrcholu své kariéry, ale jeho ambice už dávno uklidnilo jeho přijetí ticha.

Čím déle čtu jeho slova, tím víc jsem si jistý, že nejdůležitějším úkolem dirigenta je představit si svět bez hluku, prvotní chaos, který existoval předtím, než Bůh řekl „Budiž zvuk“. Když Franz Welser-Möst vystoupí na pódium, vždy než začne dirigovat, dopřeje si okamžik meditace. Carlos Kleiber, maestro maestrů, vždy alespoň minutu třepotal rukama, než hluboce vydechl a začal dirigovat. Furtwängler byl proslavený tím, že prakticky neudával takt. Ticho je dost možná tajnou zbraní všech skvělých dirigentů.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


4 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments