Norman Lebrecht: Isaac Stern byl vším možným. I špičkovým houslistou?

  1. 1
  2. 2

A to je velká škoda, jelikož portrét Sterna v jeho plné slávě, by byl portrétem sólisty, který přes to, že byl podřízen hodinám cvičení denně, překonal svůj úděl stupnic a zanechal po sobě jasnou stopu. Jeho slavná chvíle přišla v roce 1957, když se doslechnul, že chce jakýsi developer vyměnit Carnegie Hall za kancelářský blok. Stern vyburcoval své kontakty mezi celebritami a bohaté ctitele, aby založili občanskou komisi za účelem záchrany této koncertní síně, která nakonec dosáhla toho, že Carnegie Hall koupilo město New York a v roce 1960 ji zpětně pronajalo nezávislému vlastníku. Po koncertu v Carnegie Hall, ohromen ovacemi, mu Bernstein pošeptal: „Není úžasné být mladý a slavný?

Jak dobrým byl houslistou? Jeho hraní je těžké posoudit definitivně, jelikož 30th Street Studio, kde nahrávala Columbia Records, nebylo akusticky příhodné a Stern se na nahrávkách neblýsknul tak jako Milstein a Oistrach. Když jsem ho slyšel já, v jeho 70 letech, celoživotní břímě 150 koncertů ročně zanechalo mysl vyčerpanou a prsty chabé, což mělo za výsledek nejslabšího Beethovena, jakého jsem kdy slyšel. Ale koncerty od Bernsteina, Pendereckého, Henri Dutilleuxe a Petera Maxwella Daviese, které premiéroval, vypovídají o brilantní technice a neutuchající ambici, která skladatele vyzývala k psaní těžkých pasáží a pohladila ucho publika sametovou intepretací. Byl předním interpretem Bernsteinovy Serenády. Chtěl být uznáván, spíše než za záchranu koncertní síně, za hudbu, kterou pomohl přivést na svět. Více než do čehokoliv jiného byl ponořen do houslového umu.

Isaac Stern (archiv OP)

Abyste zahlédli Isaaca Sterna v jeho plné podobě, museli byste se začíst hluboko do knihy The Nightingale’s Sonata (Sonáta Slavíka), což je kronika autora Thomase Wolfa, ve které autor bádá po stopách své babičky Ley Luboshutzové, houslistky narozené v Oděse, která se stala ústředním pilířem Curtisova Institutu ve Philadelphii. Lea byla v mnohém neobvyklá. Její feministická nezávislost byla jen jednou z jejích zvláštností. Jako náctiletá, říká Wolf, se zapletla s ženatým právníkem v Moskvě a jeho prostřednictvím se seznámila s kulturní elitou. Se svými sourozenci, bratrem a sestrou, hrála trio na pohřbu Tolstého. Po ruské revoluci absolvovala turné po Evropě a Americe s umělci jako byl Josef Hofmann a Sergej Prokofjev, a dokonce zahrála newyorskou premiéru Prokofjevova Prvního houslového koncertu. Thomas Wolf také zmiňuje milence, které přijala a pak bezlítostně odkopla. Upoutala mě její vynalézavost svobodné matky, její schopnost poznat a uchopit příležitost. Její nemanželský syn Boris Goldovsky se stal úspěšným americkým operním producentem. Její dva vnukové byli vychováni jako hudebníci, zatímco Lea vychovala půlku předních smyčcařů Filadelfského symfonického orchestru.

Příběh Ley se najednou jakoby oživil, když autorovu bratrovi, Andrewu Wolfovi, klavíristovi Isaaca Sterna, diagnostikovali nádor na mozku večer před důležitým turné a nahráváním sonáty Césara Francka. Většina houslistů by si najmula jiného klavíristu. Ale Stern ne: „Překvapivě to bral jako výzvu,” píše Wolf. „ ,Andy se začne léčit a uzdraví se‘, tvrdil. ,Chce to jen trochu motivace…‘ Stern nechal do Andyho pokoje v hotelu v Bethesdě přestěhovat klavír. Andy trávil několik hodin denně léčbou. Po zbytek dne měl cvičit. V létě ho Stern navštěvoval a zkoušeli spolu. Svou štědrostí Andyho a nás všechny obdaroval jeden z největších žijících houslistů tím největším darem – darem odvahy a naděje.” To byl Isaac Stern: osobní vždy předčí politické.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat