Před půlstoletím jsem byl jako nejmladší delegát na konferenci šéfů televizního zpravodajství Asie a Tichomoří v Hongkongu pověřen, abych doprovázel australské a japonské manažery po místních podnicích poněkud pochybné pověsti. Druhý večer jsem však únavou kapituloval, stáhl se do svého hotelového pokoje a zapnul televizi. Vybírat se dalo ze dvou kanálů, anglického a čínského. Třetí, pekingský, bylo možné zachytit jen s anténou vystrčenou z okna.
Na obrazovce se objevil orchestr. Dirigent vstoupil na pódium, pozvedl taktovku a zazněl první takt Beethovenovy Páté symfonie. Reproduktory zapraskaly pod náporem jejích burácivých tónů. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Popadl jsem kabát a seběhl do hotelového baru s výkřikem: „Pánové, kulturní revoluce skončila!“
Zpoza sklenic s vyčpělým pivem se ke mně obrátily kalné pohledy. „Nikdo nehraje Beethovena, aby oznámil změnu politického kurzu,“ zavrčel na mě jeden ze služebně starších kolegů. Ukázal jsem na datum – 26. března 1977 – sto padesát let od Beethovenovy smrti. Pro Číňany zcela příznačné – žádná velká prohlášení, stačí náznak.
Média potřebovala několik týdnů, aby pochopila, že Čína zvolila orchestr jako alegorii svého nového směřování. Během předchozí dekády Maovy Rudé gardy hudebníkům lámaly prsty a posílaly je „na převýchovu“ na rýžová pole. Mnozí zemřeli. Jak jsem se později dozvěděl, někteří z těch, kteří ten den v Pekingu hráli Beethovena, nedrželi hudební nástroj v ruce celé roky. A přece – když chtěla Maova klika naznačit změnu kurzu, usoudila, že nic jiného než symfonický orchestr nepřipadá v úvahu. Proč právě orchestr?
O čtyřicet let později sedím na konferenci orchestrů Asie a Pacifiku v Šanghaji. Řečník z Číny oznamuje, že plánují založit stovku orchestrů. Padesát milionů dětí se učí hře na klavír. Ti nejlepší získávají stranická stipendia na studium na elitních amerických školách. Lang Lang a Yuja Wang jsou globální hudební ikony. A během jediné generace bude Čína hudební velmocí.
Podle vyjádření místního experta, se kterým jsem situaci nedávno konzultoval, došlo mezi lety 2008 a 2022 k výraznému nárůstu počtu orchestrů téměř na dvojnásobek – z 48 na více než 90. Aktuálně je u příslušného ministerstva evidováno 80 až 100 orchestrů. K nejnovějším přírůstkům patří orchestry ve Wuxi a Huaihua (2025). Vedle toho v Číně funguje nejméně dalších sto přípravných orchestrů.
Za těmito dramatickými zvraty – od represe ke státní podpoře, od nulového počtu orchestrů k jejich masivnímu rozvoji – se skrývá pozoruhodně prozíravá kontinuita. Čína pochopila, že orchestr není pouhým soupisem hudebníků na výplatní listině, kteří dokola přehrávají osvědčené mistrovské kusy. Orchestr je organismus, jenž utváří identitu města či celé země – často přesvědčivěji než architektonické dominanty či olympijské triumfy a medaile.Je to lakmusový papírek schopnosti společnosti spolupracovat při hledání a dosahování kulturní excelence.
Historie existence orchestru jako samostatného subjektu sahá sotva dvě století zpět. Ve čtyřicátých letech 19. století podporovaly ve Vídni a New Yorku takzvané „spolky přátel“ nezaměstnané či nespokojené hudebníky v pořádání symfonických koncertů. Ve Vídni se vzbouření členové operních orchestrů sdružili do tělesa, které se stalo základem Vídeňské filharmonie. V New Yorku uvedli hladoví přistěhovalci americkou premiéru Beethovenovy Deváté. Berlín a Boston se přidaly v osmdesátých letech 19. století, zatímco Londýn si na vlastní orchestr musel počkat až do počátku 20. století.
Vídeňská filharmonie se stala ambasadorem města, svým Novoročním koncertem každoročně symbolicky „roztančí“ 150 národů u televizních obrazovek. V současnosti definuje obraz Vídně ve veřejném povědomí výrazněji než všechny řízky, štrúdly, sacherdorty obrazy Gustava Klimta i finálové večery Eurovize.
V USA čelil kdysi New York výzvě ze strany Philadelphie, kde si Leopold Stokowski takřka „patentoval“ zvuk, jenž učaroval rodícímu se filmovému průmyslu. Newyorská filharmonie kontrovala angažováním mediálně výrazných osobností – Toscaniniho přes Bernsteina až po Dudamela – a zároveň podnikla výpravy na Wall Street, odkud si zajistila nadační jmění ve výši čtvrt miliardy dolarů. Nic neztělesňuje New York výmluvněji než jeho Filharmonie.
I Joseph Goebbels rozpoznal strategický potenciál orchestru jako symbolu. Nacistický ministr propagandy přetvořil skomírající Berlínskou filharmonii v „Reichsorchester“ – výkladní skříň kulturní nadřazenosti, která měla přehlušit a zakrýt rasově motivované masové vraždění. Později, za studené války, Herbert von Karajan znovu definoval Berlínskou filharmonii jako zázrak hospodářské obnovy – jakési hudební Vorsprung durch Technik. Změnil se kurz, ale cíl zůstal stejný.
V Londýně teď odmítly čtyři orchestry sloučení do jednoho vlajkového tělesa a každý lpěl na svých specializovaných odlišnostech. Jejich institucionální krátkozrakost, spojená s neefektivní správou dvou koncertních sálů, vedla k výraznému poklesu prestiže symfonických koncertů. Až do přelomu tisíciletí patřil Londýn mezi světové lídry orchestrální scény, dnes jej interpreti z Berlína či Vídně prakticky ignorují.
Historie ukazuje, že reputace orchestru může mít přímý dopad na osud měst. Birmingham představoval v 80. letech 20. století hnijící ránu průmyslového úpadku. Dva mládenci z Liverpoolu – Simon Rattle a Edward Smith – vrátili městu hrdost díky orchestru a koncertnímu sálu, které dnes vzbuzují obdiv po celé zemi.
V americkém průmyslovém pásu známém jako Rust Belt si města jako Cleveland a Detroit zachovávají svou výraznou identitu díky svým vynikajícím symfonickým orchestrům. Pod hollywoodskými kopci pak Los Angeles Philharmonic dodává ve velkolepém Koncertním sále Walta Disneyho od Franka Gehryho městu nádech kulturní civilizovanosti. Jinými slovy – bez orchestru a sálu by Los Angeles postrádalo charakter a působilo by ještě více mdle než Seattle.
Přesto i v dnešní éře komprimované do krátkých videí na TikToku společnost pokračuje v tradici zakládání a financování orchestrů, aby je reprezentovaly na světové scéně. Nejnovějším přírůstkem jsou Spojené arabské emiráty a jejich UAE National Orchestra, který zahájil činnost v lednu 2026. Katar již filharmonii má, Saudská Arábie může být další na řadě.
Nejedná se o trofejní kousek jako je nový Rolls-Royce nebo hodinky Rolex. Zatímco ropně bohaté země si mohou dovolit prakticky celé sklady luxusních předmětů, jejichž poptávka roste s cenou přesně dle křivky Veblenova efektu, orchestr reprezentuje rafinovanější formu symbolického statusu a kulturní prestiže.
Orchestr vysílá jasné poselství – společnost, která si je sama sebou jistá, touží být spojována s nejsofistikovanější formou hudební produkce, zahrnující stovku vysoce kvalifikovaných odborníků pracujících společně na dosažení dokonalého výsledku. V podprahové rovině představuje orchestr model lidské spolupráce a koexistence. Čína to pochopila už před padesáti lety. Dokázali jsme se z této lekce poučit i my?
