Rafal Blechacz (1985) je vítězem Chopinovské soutěže ve Varšavě z roku 2005. Od té doby patří k nejžádanějším klavíristům evropského původu, má exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Deutsche Grammophon a jeho nahrávky získávají mezinárodní ocenění, jako například ta poslední s díly Debussyho a Szymanowského. Na Pražském jaru se však dnes představí se čtvrtým Beethovenovým klavírním koncertem G dur, op. 58.
Z našeho původně plánovaného pouze emailového rozhovoru se opět neuvěřitelnou shodou okolností stalo překrásné více než hodinové setkání v Praze a já měl tak možnost s Rafalem Blechaczem povídat o všem, co mě zajímalo. Náš rozhovor se vedl v duchu povídání klavírista s klavíristou. Mluvili jsme o nástrojích, akustikách koncertních sálů a našem společném režisérovi nahrávek Raineru Maillardovi, o Berlíně, publiku, cestování, o interpretaci a konkrétních technických problémech, ale i o životě a jiných věcech…
Pan Blechacz se také velice zajímal o akustiku Smetanovy síně, o klavír Steinway a o srovnání s Rudolfinem kde již hrál. Rafal Blechacz i jeho otec, který s ním cestuje, na mě udělali obrovsky lidský dojem. Chtěl jsem znát mimo jiné i odpovědi na následující otázky:
Pane Blechaczi, jakou roli hraje ve vašem životě Beethovenova tvorba? Co pro vás znamená?
„První věc, která mě napadne, jsou velké kontrasty a obrovská hloubka, speciálně ve druhých větách.“ Rafal Blechacz vzpomíná na první sonátu f moll, Largo appassionato z druhé a sonátu op. 10 D dur, kterou právě hraje. Beethoven byl jedním z prvních autorů, které hrál a jehož hudbu miluje. Přes něj se dostal k dalším autorům jako Debussy, Ravel… V současné době hraje Beethovena hodně, zejména jeho klavírní koncerty.
Jako malý kluk Rafal Blechacz nechtěl vůbec být pianistou, ale varhaníkem. První vzpomínky na hudbu má z cesty do kostela, kam chodil varhany poslouchat. Blechacz má velice široký repertoár, sám říká, že přes Chopina vede cesta k dalším autorům a skutečně, podíváme-li se, hraje až na Brahmse hudbu všech stylů. Na moji otázku, proč od něj na koncertech Brahmse neslyšíme, odpověděl, že Brahmse neustále studuje, má také hodně nabídek na komorní spolupráci, ale chce ještě počkat, protože zatím nepřišel ten správný čas. Další jeho nahrávkou bude Schumannův klavírní koncert.
Čtvrtý klavírní koncert, který budete hrát, má zcela výjimečné postavení v Beethovenově tvorbě. Dokázal byste co nejstručněji vyjádřit, o čem je? Máte třeba tak konkrétní představu jako kdysi Hans Richter, který jej nazýval řeckým koncertem, zejména kvůli druhé větě, kde Orfeus prosí boha Háda, aby pustil Euridiku; ten nejprve odmítá, ale nakonec souhlasí a brána podsvětí se jim otvírá (závěrečný e moll akord) načež vstupuji do rajské zahrady – třetí věta…
„Ano znám tuto verzi, pro mě je to však Pilát a Kristus. Jejich dialog. Je to naprosto okouzlující koncert, tak velký kontrast mezi první a třetí větou a pak takové kontrasty ve druhé větě. Miluju, když se unisono zvuk smyčců hraje úplně bez vibrata. Zdůrazní se tak ještě více onen dialog. Je to naprosto ojedinělé v celé literatuře.“
Kterou z beethovenskych kadencí pro tento koncert používáte a proč?
„Hraji tu delší, ale ani přesně nevím proč, možná proto, že jsem se ji učil jako první.“ Po chvíli debatování o tom, který pianista jakou kadenci hraje, mluvíme o celkové náladě koncertu a shodujme se, že obě kadence jsou tak odlišné, že výběr jedné nebo druhé ovlivňuje celkový charakter skladby. Ta, kterou hraje, je daleko melodičtější, zpěvnější a můžeme ji slyšet u Rubinsteina a Goulda. Kratší, používaná třeba Ivanem Moravcem nebo Pollinim, dává koncertu tvrdší charakter. Také v ní vidí podobnost s kadencí u třetího koncertu.
Co soudíte o používání jiných, než Beethovenských kadencí? Víte například, že Bedřich Smetana napsal skvělou kadenci ke třetímu koncertu nebo nemáte ambice napsat si vlastni verzi, jako třeba Wilhelm Kempff nebo Glenn Gould?
„Komponování kadencí jsem dozajista zkoušel, zejména ke koncertům od Mozarta. Bohužel nemám tolik času se tomu věnovat, ale lidi jako Barenboima nebo Andu i Goulda obdivuji a používání vlastních kadencí jen vítám. Záleží ale také na místě, kde se koncert koná a co publikum očekává.“ Smetanovu kadenci prý zná, vzpomíná si dokonce, kde ji na koncertě slyšel.
Před třemi dny zde hrál fantastický Leif Ove Andsnes první a třetí klavírní koncert a dirigoval si orchestr od klavíru. Já si nemyslím, že to je šťastné řešení, orchestru chybí jednotný názor a není-li člověk disponován schopností přenést svoji koncepci na hráče, jako třeba Berenboim nebo Schiff, partitura není dokonale propracovaná a navíc pozornost klavíristy od jeho výkonu je odváděna na souhru a další starosti s orchestrem. Mizí detaily, dech beroucí místa, provedení se stává „strojové “, hudba málo přirozeně dýchá. Co tom soudíte vy?
“Přesně to samé. Chci hrát a soustředit se na klavír, nic jiného.“ Oba se pak shodujeme na tom, že si nedovedeme představit řídit čtvrtý koncert od klavíru.
Mnoho klavíristů včetně mě říká, jak je nesmírně obtížné přijít ze šatny před orchestr a publikum, plně se zkoncentrovat a zahrát okamžitě, měkce až meditativně první G dur akord a posléze celou úvodní frázi, která udává charakter a náladu celé větě. Jak se s tím vyrovnáváte vy?
Pan Blechacz se nejprve začne smát a říká, že se na to bude při pražském koncertě soustředit. „Je to opravdu velice těžké, musíte mít zejména dokonalý klavír. Tak snadno se může stát, že všech osm tónů nebude pohromadě, musí se zahrát o něco více vrchní hlas, nesmí to být silné, žádný akcent.“
Hrát živě jsem vás slyšel již několikrát a vždy jsem obdivoval vaši neomylnost a váš extrémně měkký tón. Zajímalo by mě, kolik času dnes ještě věnujete dennímu cvičeni? Řekněme v den koncertu a jindy.
„Dnes jsem cvičil okolo tří hodin, v dny kdy jsem doma ale více, pět až šest.“
Jak snášíte neustálé cestování, vnímáte vůbec nějaký stres? Hovořil jsem o tom s několika umělci a řada z nich si bere i několikaměsíční pauzu, protože cítí, že neustálým koncertováním před tisíci lidmi skoro každý druhý den otupují a stávají se z nich stroje.
„Každý umělec je jiný. Pro mě to není problém, nehraji totiž více, než čtyřicet koncertů ročně, chci mít čas na rodinu a práci. Nemám rád létání nebo spíše to, co tomu předchází, kontroly, zpoždění atd.“ Pokud to jde, jezdí Rafal Blechacz všude autem, má dokonale naplánovaný rozvrh z jednoho města do druhého a cestuje s otcem. Často v autě spí a nejradši jezdí v noci. A sám říká, že nejtěžší bylo po vítězství Chopinovské soutěže najít ty správné lidi do managementu, tak aby nebyl otrokem. Koncerty logicky musí odříkat a chce to obrovskou diplomacii.
A jak dalece se díváte dopředu? Jak vidíte z vaší pozice postaveni klasické hudby a výkonných umělců za dejme tomu deset let?
„Nemyslím si, že se tolik změní“. Ihned ale zmiňuje ekonomickou krizi, která má okamžitý dopad i na kulturu. Rafal Blechacz dále mluví o tom, jak každý interpret má svoje charakteristické publikum, stejně tak jako každý sál má své posluchače. Hovoří o koncertu v La Scale, Londýně, Japonsku a Amsterdamu, kde publikum vyloženě čeká na jeho interpretaci a na to s čím přijde, kde jsou plné sály, které jako umělec potřebuje. Vnímá stále velký zájem publika v New Yorku, Paříži, Vídni, kde je hudba pro život lidí pořád důležitá. Rafal Blechacz má také svůj japonský fanklub, který s ním jezdí a bude prý i dnes v Praze…
Takový je Rafal Blechacz.
