Notebook Michala Maška (18): Mozartwoche 2013, Pires, Dudamel a Vídeňská filharmonie

Z letošního Mozartova týdne v Salzburgu jsem navštívil koncert portugalské klavíristky Marii João Pires, kterou doprovázela Vídeňská filharmonie s Gustavo Dudamelem. Salzburg byl v té době velice mrazivý, mnoho lidí bylo nemocných, avšak koncert byl přesto beznadějně vyprodaný a sál velkého Festpielhausu byl zaplněn do posledního místa. Paní Pires patří odjakživa k nejvýznamnějším klavíristkám a její interpretace Mozarta patří k tomu nejlepšímu, co lze slyšet. Svědčí o tom třeba nahrávka Mozartových koncertů s Claudiem Abbadem nebo klavírních sonát, stejně jako komplet sonát pro klavír a housle pořízených firmou Deutsche Grammophon, u které exkluzivně nahrává. 

Koncert začal poněkud netradičně. Náhle bez představení vyskočil na pódium jakýsi mladý pán a pouze v němčině 5 minut hovořil o tom, že paní Pires měla před třemi dny nehodu a zranila si nohu, bude tak trochu kulhat a v jiných koncertech změní program. Tím, že festival navštěvuje mnoho lidí, kteří němčinu neovládají, zavládl malý zmatek, neboť určitá část publika netušila, o čem se hovořilo a snažila se získat od ostatních alespoň stručný překlad.Po úvodní skladbě, Wagnerově Siegfriedově idylle, kterou dirigoval Gustavo Dudamel z paměti, paní Pires opravdu doskákala po jedné noze ke klavíru. Nejprve jsem si myslel, že se bude muset poněkud šetřit, ale již z jejího extrémně vysokého posedu, prakticky u klavíru stojí, bylo zřejmé, že opak bude pravdou. Tak energicky na oba pedály nedupe ani Daniel Barenboim.

Na programu byl asi nejznámější autorův klavírní koncert d moll KV 466, ke kterému napsal kadence Ludwig van Beethoven a které používá 99 procent klavíristů včetně paní Pires. Ty skladbu pak posouvají o podstatný kus dále, ale přiznám se, že je nemám moc rád. Beethoven Mozarta velice obdivoval a měl k němu velký respekt. Například svůj 3. klavírní koncert c moll dlouze zvažoval, velice se obával Mozartova 24. koncertu c moll KV 491 a který byl tak trochu jeho předlohou.

D moll koncert však není natolik „ závažné dílo“, jako třeba právě c moll koncert, nebo daleko, daleko smutnější koncert B dur KV 595. A pak Mozartova a Beethovenova povaha byla natolik jiná, že jejich spojení v tomto koncertu zbytečně staví dílo do úplně jiné nálady a kadence zcela ovlivní charakter skladby. Říkám každému, zkuste si poslechnout d moll koncert bez Beethovenových kadencí nebo s jinými kadencemi, třeba od Gézy Andy. Uslyšíte úplně jinou skladbu. Svěžejší, čistší, radostnější, živější a hlavně odlehčenější. Troufám si říct s pravdivějším obsahem.

Maria João Pires volí tempa v krajních větách spíše pomalejší a soustřeďuje se na dokonalou artikulaci každé noty. Má překrásný, nosný a velice znělý tón, její zvuk je i z nahrávek hodně konkrétní a barevný a tak moc příjemný na poslech. Hraje s velikou razancí, ale nikdy není nic hrubé. Je doslova ztělesněním ženskosti. Také mě fascinovala její schopnost přibarvovat pedálem perlivé pasáže tím stylem, že ťuká do pedálu omračující rychlostí. Dá se říct, co nota, to vyměněný pedál. Hudebně pak Pires nic „převratného“ nevymýšlí. Hraje přesně to, co je v notách, čistě odevzdá svůj talent ve prospěch skladby. Jakékoliv osobní zvláštnosti jsou jí naprosto cizí. Jak jednoduché a krásné. Paní Pires patří můj velký obdiv.Pokud jde o Gustava Dudamela, tak mě tento večer jeho projev poněkud zklamal. Čekal jsem víc. Je mi sympatický, ale postrádal jsem v jeho koncepcích zejména důmyslnější architekturu a charisma, které strhne orchestr a žene hudbu dopředu. Pierovi Boulezovi stačí jen přijít, ani nemusí dirigovat a dějí se věci.  A Dudamelova gesta mi nepřišla úplně upřímná, vizuálně sice velice hezká, ale měl jsem pocit, že kdyby tam nebyl, orchestr by hrál úplně stejně….

Je to škoda, výrazné, jasně vyprofilované osobnosti mizí a ve všech odvětvích lidského snažení je dnes vidět jednoznačný trend, který nabývá pro mě děsivých rozměrů. Být dokonalý, usměvavý, ale pokud možno bez názoru, zalíbit se všem a být nekonfliktní. Takoví lidé jsou možná chvíli fajn, ale těžko přijdou s něčím novým, zásadním, co posune jejich obor dál.