Notebook Michala Maška (21): Lang Lang, Rattle a Berlínští filharmonikové

Ze tří zcela totožných závěrečných koncertů roku 2013, které pořádala Berlínská filharmonie jsem navštívil ten prostřední. 30. prosince na něm vystoupil můj oblíbený Lang Lang a společně se Simonem Rattlem předvedl před zcela vyprodaným sálem Prokofjevův Třetí klavírní koncert C dur op. 26.

Byl jsem velice rád, že se mi podařilo sehnat lístek, protože jsem si nedávno pořídil Langovu poslední nahrávku, na které právě se Simonem Rattlem a Berlínskou filharmonií zaznamenal tento koncert, navíc ještě doplněný s Bartókovým Druhým koncertem a já byl více než zvědavý, zda se mi potvrdí nebo vyvrátí to, co jsem si již myslel.Mám své oblíbené klavíristy a Lang Lang mezi ně rozhodně patří. Stejně tak ale velice obdivuji maďarského pianistu Gézu Andu, ale naopak třeba Jevgenij Kissin si mě prozatím úplně nezískal. Tato dvě jména však nezmiňuji náhodně. Vybavila se mi okamžitě od prvního taktu, když jsem poprvé poslouchal již jmenovanou nahrávku. Něco se mi jaksi „nezdálo“. Provedení je fenomenální, je velkolepé, naprosto strhující a musím potvrdit to, co sám Simon Rattle říká. Nezná nikoho dalšího, kdo by měl nad těmito díly takovou kontrolu a mohl si s nimi pohrávat tak, jako Lang Lang. Ačkoliv interpretace nesrovnávám (vnímám, zda je naplněn autorův odkaz) stejně se mi při Prokofjevovi okamžitě vybavil Jevgenij Kissin, Philharmonia Orchestra a Vladimir Ashkenazy a při Bartókovi Géza Anda a Ferenc Fricsay. Mimochodem Andu zmiňuje v bookletu sám Lang jako určitý vzor, pro mě samotného pak tato dvě provedení představují nejlepší možný výklad těchto skladeb.

Chvíli jsem přemýšlel, co se mi tedy u Langa „nezdá“ a právě v kontrastu s Andou a Kissinem jsem si uvědomil, že mi u těchto dvou skladeb chybí u Langa Langa jistý emocionální chlad. Jeho hudba, jakoby pořád tančí, jednotlivé tóny si hrají mezi sebou, vtipkují, a i když běsní, zuří, je Lang pořád jakoby moc vřelý. Jeho zvuk je nádherně teplý a je i ostrý – chce-li, ale není (a to se týká především myšlenek) chladný, studený jako led. Měl-li bych nalézt ještě jeden výraz, řekl bych, že není určitým způsobem technicistní. Lang s Rattlem neumějí nebo nechtějí být zvukově technicistní, a uvědomíme si to hned v úvodu při klarinetovém sólu. Mně samotnému to při tomto typu skladeb chybělo a srovnám-li jeho minulé nahrávky, je tato jednoznačně, ale pouze z tohoto důvodů „nejslabší“.Zpět ale ke koncertu. Sál byl do posledního místa vyprodaný (mě nejméně pětkrát otravovali překupníci lístků), byly přítomny i televizní kamery a také se o několik minut opozdil příchod Simona Rattla, zatímco celý orchestr již dávno seděl na svém místě, jelikož se čekalo, až moderátorka uvede pro televizní diváky živý vstup. Toho si však poměrně značná část publika nevšimla a začala již nervózně, naštvaně tleskat…

Úvod začal Dvořákovým Slovanským tancem g moll, který také předznamenal charakter celého večera. Za nejvýraznější rys považuji až neskutečně dlouze stavěné fráze, používáme pro to slovo dlouhodechost. Jinými slovy pro představu, to co se běžně vnímá třeba na dva takty, Rattle cítil na čtyři. Z toho také vyplývá, že se i velice rychle zvolené tempo jevilo jako mnohem, ale mnohem pomalejší. Dirigent si také poměrně dost pohrával s agogikou. Nejsem absolutně příznivcem jakýchsi „národních“ interpretací, je to vždy otázka konkrétní osobnosti, ale zde si nemohu pomoci. Byla to nádherná hudba, z které čišila samotná radost z muzicírování, provedení mělo velkolepý nadhled, ale pro mě to nebyl Dvořák ani trochu. Smyčce měly nateklý, široký zvuk, po slovanském cítění ani stopy, a já jsem Rattlovi nevěřil notu. V tuto chvíli, mě začala jemně nahlodávat myšlenka, jaké by bylo provedení Prokofjevova koncertu třeba s Gergijevem nebo Fedosejevem a jak hodně by se změnil jeho charakter. Odpověď neznám.

Následující klavírní koncert nesl oproti nahrávce typické znaky živého vystoupení. Interpretace byla mnohem aktuálnější, velice inspirativní, řekněme lidštější, avšak bez jediné technické chyby. Takovýto nadhled a schopnost udělat cokoliv, jsou opravdu nevídané. Docela mě zarazilo, že ačkoliv jsem měl výborné místo, nebyl balanc mezi orchestrem a klavírem dobrý. Orchestr Langa poměrně „ničil“, přestože má síly na rozdávání. Lang jako vždy své techniky nikde nezneužil, koncert si užíval, dílo bylo dokonale propracované, ale ani neznělo vyumělkovaně. Možná pak tato neuvěřitelná jistota zapříčiňuje částečně to, že posluchač nemá vlastně vůbec o nic strach. Piotr Anderszewski jednou řekl o Horowitzovi, že nehrál oktávy rychleji, než ostatní klavíristé. Ale že je hrál rychleji, než on sám mohl. A tak s nadsázkou, i přes nádherný, veliký zážitek, nemohu říci nic jiného, než to, že bych Kissina na jeho místě slyšel radši.
Berliner Philharmoniker
Dirigent: Simon Rattle
Lang Lang (klavír)
29., 30. a 31. prosince 2013 Philharmonie – Kammermusiksaal Berlín
(psáno z koncertu 30. 12. 2013) 

program:
Antonín Dvořák: Slovanský tanec g moll op. 46 Nr. 8
Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a ochestr Nr. 3 C dur op. 26
Antonín Dvořák: Slovanský tanec H dur op. 72 Nr. 1
Antonín Dvořák: Slovanský tanec e moll op. 72 Nr. 2
Antonín Dvořák: Slovanský tanec C dur op. 72 Nr. 7
Paul Hindemith: Symphonischer Tanz Nr. 3
Aram Chačaturjan: Gajané -svita (výběr)

www.berliner-philharmoniker.de

Foto archiv 

Související články


Napsat komentář