Notebook Michala Maška (22): Mozartwoche 2014

Z letošního Mozartovského týdne, který se koná ve skladatelově rodném městě Salcburku, jsem si vybral dva koncerty. 31. ledna sólový recitál ve Velkém sále Mozartea a 1. února orchestrální koncert Vídeňské filharmonie ve Velkém Festspielhausu. Oba večery mělo spojovat jméno Daniela Barenboima, avšak první koncert, na který jsem se nejenom já těšil nejvíce, hrál nakonec mladý čínský pianista Kit Armstrong.Možná si říkáte, proč stále chodím na ta stejná jména, ale věřte, že právě v případě Daniela Barenboima mám pocit, že je to poslední „velké jméno“, stále v plné síle živá legenda jedné éry, kdy se pozornost upínala na skutečné umění, na čisté tvoření hudby bez všemožných nesmyslů, jak je tomu dnes. Proto chci, dokud to ještě jde, zažívat tyto nádherné chvíle, které právě Barenboim umí, jako poslední mohykán, zprostředkovat.

O to více mě mrzelo, že svůj recitál v nádherném, akusticky dokonalém Mozarteu zrušil. Bylo to trochu zvláštní, nikdo o tom dopředu nevěděl, žádná zmínka na webu, ani přelepený plakát, až vložením lístku do programu a proslovem před koncertem bylo uvedeno, že si Barenboim poranil levou ruku a zaskočí za něj téměř se stejným programem čínský klavírista Kit Armstrong. Sál byl pochopitelně dlouho dopředu vyprodaný, zaplněný do posledního místa a mě napadlo, kolik by zde asi bylo lidí, kdyby to byl od začátku prezentovaný koncert tohoto mladého pianisty, který navíc vypadá tak na šestnáct let.Kit Armstrong, který je „chráněncem“ Alfreda Brendela, však předvedl skvělý výkon plný jistoty. Jeho klid a sebejistota mě opravdu ohromily, naprostý profesionál ve všech směrech. Recitál započal Mozartovou Sonátou Es dur, která má pomalou první větu, a myslím, že si publikum získal. Já o něm ale nemohu říci nic jiného než to, že takovýchto jsou stovky. Nemyslím to zle, ale ve chvíli, kdy čekáte na Barenboima, jedinečnou osobnost, se mně nemůže nikdo divit. Armstrong má poměrně vyhraněnou interpretaci, je vidět, že má díla dokonale promyšlená, ale nějak mu nevěřím. Na rozdíl třeba od Langa z jeho hry necítím radost, forte je proto, že si řekl, že tady bude forte. Také nemá zdaleka tak vytříbený úhoz jako pianisté první ligy, chybí mi zejména zpěvné legato v pravé ruce. Melodická linka, která se nese nad vším ostatním a vede posluchače.

Po sonátě následovalo Mozartovo Adagio h moll, které se mi opravdu velice líbilo, a pak Haydnova Sonáta Es dur, před kterou měl krátký proslov, ve kterém objasňoval rozdíl mezi Mozartem a Haydnem. Samotná Sonáta mě však natolik zklamala, že jsem po první polovině koncertu odešel. Kit Armstrong mě nedokázal přesvědčit, že to, co dělá, také tak cítí. Dost jsem si všiml i vlivu Alfreda Brendela. Brendel je však tak jedinečná osobnost, tak vyhraněná, že to, co funguje jemu, je naprosto nepřenosné na kohokoli jiného. Celá interpretace byla úplně naruby… – vymyšlená dle jakéhosi mně neznámého kódu. A to je špatně, na koncertě nemám přemýšlet, proč se hraje tohle tak a tamto zase onak. Prostě je to takhle a ne jinak, bez přemýšlení. To je úkol interpreta, to musí umět vnuknout posluchači.

Odpoledne, při prohlídce Mozartových autografů, jsem mluvil s jednou z organizátorek a ptal se jí, co se stalo, proč Barenboim tak narychlo koncert zrušil. Říkala: „Ale slyšela jsem, že Armstrong byl vynikající.“ Odpověděl jsem: „Ano byl, ale Barenboim to není.“ Ona: „To máte pravdu, to není.“ Na druhý koncert bylo všude rozhlášeno, že Daniel Barenboim dirigovat bude, že v tom mu zranění nebrání. Na programu byly tři poslední Mozartovy symfonie: Es dur, g moll a C dur Jupiterská a byl to opravdu zážitek. Dirigoval zpaměti, s velkorysým nadhledem, tempa spíše pomalejší, ale zase ne tolik, jako je má třeba Karl Böhm. Barenboimovi zní orchestr jako jeden organizmus a pracuje s ním úplně jinak než třeba právě Karl Böhm nebo Karajan. Orchestr je v jeho rukou spíše jako hudební nástroj než jako soubor umělců, a stejně jako třeba ve hře na klavír vykresluje dopodrobna sebemenší frázi – jinými slovy: Barenboimovi nezahraje orchestr dvě, natož tři sousední noty dynamicky nikdy stejně. Vždy je zde nějaký dynamický vývoj, směrem nahoru nebo dolů.

Byl to nadpozemský zážitek a já si u čtvrté věty Jupiterské symfonie znovu uvědomil to, o čem jsem psal v úvodu i v předchozích noteboocích o Danielu Brenboimovi: Kolikrát ještě v životě budu přítomen u něčeho takového?
Foto Michal Mašek, archiv