V divadle Ponec měla v úterý 4. února premiéru tragikomická inscenace Korekce z dílny tanečního souboru VerTeDance. K vytvoření hodinové choreografie, která si jako hlavní téma zvolila vnímání a chápání svobody a nesvobody, byl přizván divadelní režisér Jiří Havelka, na výsledné pohybové struktuře se podíleli všichni účinkující. Jádrem souboru je již deset let dvojice tanečnic a choreografek Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová, pro dva nové projekty této sezony se k nim připojili další performeři: ze skupiny ME-SA Karolína Hejnová a Martina Hajdyla Lacová, mužskou část obsazení zastupují Robert Nižník, Jaro Ondruš a Petr Opavský z dalších současných souborů. Komunita současného tance je nicméně natolik propojená a různé choreografické projekty sdílí tytéž interprety tak často, že jejich řazení k jednomu tělesu je často jen orientační.
Korekce volně navazuje na site-specific projekt Naučená bezmocnost, který se konal po několik říjnových večerů v suterénu bývalých lázní pražských Elektrických podniků na Vltavské, a to ve stejné sestavě účinkujících. Tentokrát se však jedná o představení začleněné do divadelního prostoru, kde jsou role diváků a performerů jasně určeny, což přirozeně mění jeho charakter. V site-specific produkci se hranice stírají, ožívá celý prostor a divák má i vlastní svobodu pohybu, vybírá si, jak a kde sledovat úryvky příběhu. VerTeDance ale rozvíjejí své téma v pozměněné podobě v novém prostředí. Korekce jako nová fáze přechází od konkrétního k abstraktnímu, od inspirace v příběhu jednoho člověka k obecnému námětu, od stylizovaných kostýmů k civilnímu oděvu. Od tísnivé atmosféry k frašce. Tématem se zde stává svoboda v daleko širším smyslu a naše (ne)schopnost ji uchopit a plně zapracovat do našich životů. Je to téma aktuální, protože v mnoha směrech občas trpíme ztrátou historické paměti a romantizujeme minulost – ostatně hranice mezi svobodou a svévolí je někdy tenká a nesvoboda svými jasnými hranicemi nezřídka láká ke spočinutí, protože je tak bezpečná a odnímá břemeno odpovědnosti.
V Korekci je nesvoboda symbolizovaná prostou nemožností udělat krok z místa. Všech sedm interpretů je celou hodinu odsouzeno k setrvání na jednom neměnném místě. Divákovi dojde až časem, že jsou jejich boty přilepeny k podlaze a že jsou tedy limitování jen tím prostorem, který si mohou sami osahat, kam mohou dopadnout, sesunout se, dotknout se jeden druhého, ale nikdy neodlepí nohy od země.
Dynamika choreografie se od statického počátku zvyšuje, rozrůstá. Tanečníci se před námi objeví jako osaměle stojící postavy, ale postupně se dostávají do interakce, která se vyvíjí a stupňuje. Pohled, dotyk, atak. Jako kdyby poznávali svou sílu, schopnost ovlivnit, schopnost vyvést (doslova) z rovnováhy i schopnost poskytnout oporu. Kouzelná je především první část, kdy se tanečníci pomalu rozkrývají jako obří metronomy a zjišťují, jak rozmanitě mohou využít jednoduchý impulz. Působivá je i scénka s předáváním banánu, jakési primitivní zobrazení solidarity.
Formálně se choreografie zabývá možnostmi pohybu těžiště v situaci, kdy je tělo fixované k podlaze, různými formami pádu a vyvažování vlastní silou i vzájemnou oporou. V zásadě jednoduché principy, ale podané s nápaditostí. Představení dodává na atmosféře také živá hudba, o niž se starají dva členové hudebního uskupení Clarinet Factory, Vojtěch Nýdl a Petr Valášek, kteří se svými nástroji stojí v pozadí, téměř mimo světla, a jsou tak trochu i pozorovateli děje (na rozdíl od tanečníků volně přicházejí a odcházejí).
Není zde věznitelů a ovládaných, všichni jsou poslušní síle, která je spoutala zvenčí a udržuje status quo tak jako společnost se svými ideologiemi. Všichni jsou si vědomi vnějšího omezení, přesto když se jeden pokusí vymanit z pout, druhý mu v tom okamžitě chce zabránit a rozpoutá se boj. Není to podobné, jako když se jedinec snaží prolomit společenská tabu? Ačkoli je většina situací humorná, k čemuž přispívají i vzájemné pohledy interpretů, které zračí celou škálu emocí od překvapení, zvědavosti, vyčkávání, tak groteskních v kontextu této absurdní situace, podtext je o něco vážnější. Publikum se směje, ale tak trochu také sobě.
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Korekce
Režie: Jiří Havelka
Choreografie a tanec: Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová, Martina Hajdyla Lacová,
Karolína Hejnová, Robert Nižník, Jaro Ondruš, Petr Opavský
Scéna a kostýmy: Dáda Němeček
Světelný design: Katarína Ďuricová
Hudba: Clarinet Factory
Produkce: VerTeDance o. s.
Premiéra 4. února 2014 divadlo Ponec Praha
www.vertedance.org
www.divadloponec.cz
Foto Vojtěch Brtnický
