Notebook Michala Maška (26)

  1. 1
  2. 2

Salcburk 2014

Stejně jako každý rok jsem i letos navštívil Salcburský festival, abych si poslechl skvělé pianisty. Velice mě zaujal cyklus kompletního provedení beethovenovských sonát od Rudolfa Buchbindera – což je i pro takto velký festival věc zcela ojedinělá a stalo se tak vůbec poprvé v jeho historii – a dále dramaturgicky neobvyklý recitál Evgeny Kissina. V následujících řádcích se vám budu snažit přiblížit dojem, který na mě oba udělali.Začněme Rudolfem  Buchbinderem, kde se však omezím v rámci možností na první zahajovací koncert, pro který vybral celkem pět sonát německého mistra. Buchbinder se zabývá Beethovenem odjakživa a patří k uznávaným interpretům. Přiznám se, že já dávám předost raději Kempffovi nebo Guldovi, ale Buchbindera respektuji a každému doporučuji, aby navštívil jeho koncert, a to z několika důvodů. První, co vás na jeho osobnosti zaujme, je jakákoli absence slovanského ducha. Možná bych to označil za nejvýraznější rys jeho interpretace, která je tak zcela odlišná od všech ostatních. Chybí určité emocionální projevy, na které je člověk běžně zvyklý, ale na druhé straně – a to mě opravdu zarazilo – se odkrývají souvislosti a hudební myšlenky, které jsou v jiných provedeních skryty.Koncert začal První sonátou opus 2 číslo 1 f moll z roku 1795. Buchbinder výrazně odlišoval vedlejší témata od hlavních, a to jak výraznou změnou agogiky, tak i zpěvností hry. Zpočátku mě v první větě zaskočilo, jak se zvuk „mazal“ dohromady, poměr levé a pravé ruky nebyl ideální a nebylo vše zřetelné, ale velice rychle se interpret zadaptoval a nikdy více jsem si toho již nevšiml. Celá sonáta uplynula velice rychle a na interpretaci bylo znát, že Buchbinder vidí jednotlivé sonáty z perspektivy celého cyklu třiceti dvou rozdílných charakterů. Jako když přepínáte barevné odstíny. Skvělý úvod.

Druhou v pořadí byla Sonáta G dur opus 14 číslo 2 a musím říct, že mě více než ohromila. Něco tak kouzelného a roztomilého se neslyší každý den. Sonáta je to velice vtipná, zejména pak druhá věta, a pokud interpret není „vtipálek“, nedá se skoro poslouchat, jak může být nudná. Buchbinder namíchal dokonalou míru vážnosti, lyriky a humoru, která mu byla zcela přirozená. Vůbec, celá beethovenovská filosofie je postavená na humoru jako základní stavební složce, která dává jeho poselství nadhled, a je velice málo interpretů, kteří to vědí a umějí balancovat na „hraně kýče“. Nebo to spíše musejí mít v krvi, neboť umělý humor je snad to nejhorší.

Závěr první poloviny pak patřil Sonátě opus 27 číslo 1 Es dur, jež má v podtitulu Sonáta téměř fantazie. Buchbinder hraje veškeré repetice a čím více sonát člověk slyší, vnímá jejich propojenost a jednotu interpretace. Když je něco například poprvé, zdůrazňuje více levou ruku, při opakování zase hlasy v diskantu. Buchbinder není interpret extrémní dynamiky, fortissima nebo pianissima nenajdete, ale má své grify, jak vyjádřit to, co chce. I zde musím zdůraznit neskutečný vtip v druhé a volné větě, kterým doslova bavil publikum, což jsem mohl zblízka pozorovat také na německé kancléřce Merkelové, která zcela inkognito seděla o řadu přede mnou.Byl jsem velice natěšený na druhou polovinu, kdy zazněly dvě sonáty z opusu 31 d moll „Bouře“ a číslo 3 Es dur. Bohužel, můj dojem byl oproti první půlce velice rozpačitý. Již první stránka sonáty d moll, kde se střídají tři extrémní kontrasty nálad, jsem nepostřehl nic zajímavého. Beethoven prodělal velkou životní krizi, uvědomil si, že definitivně ztrácí sluch, bratrům nechal dopis na rozloučenou, známý jako Heiligenstadtská závěť, a tak zejména v této sonátě odhaluje zcela nové výrazové prostředky, jako jsou recitativy nebo imitace tlukotu lidského srdce. Touto sonátou začíná jeho nová éra a dle Shakespeara – a jak sám Beethoven říkával – je bouře „o alchymii nálad, povah“. Buchbinder hrál vše stejně a vše až přespříliš rychle. Tempa byla tak extrémně rychlá, že nemělo šanci nic vyznít. Nejhorší situace byla v druhé větě Bouře, která mi připadala jako zmačkaný velký dům, který se musel vtěsnat do malé krabičky.

Jen pro zajímavost, Glenn Gould nebo Friedrich Gulda hrají některé sonáty ještě o kousíček rychleji, zběsileji, ale vždy v zájmu výrazového prostředku, aby dosáhli patřičného charakteru.

Po obrovském potlesku následovaly dva přídavky. Finále z Patetické sonáty a jedna bagatela z opusu 33. A zase bylo vše v „pořádku“, Patetickou hrál Buchbinder naopak výrazně pomaleji s velkými akcenty a znovu zmiňovaný vtip v Bagatelle C dur i její hezky uvedené gesto v duchu: „tak co bych teď asi zahrál“ dostaly publikum i mě vyloženě na kolena.

Na závěr dodávám, že cyklus se ještě stále koná ve velkém sále Mozartea a je nahráván společností Unitel na DVD. Počet kompletních Buchbinderových cyklů dosáhne v příští sezoně čísla padesát.O čtyři dny později vystoupil ve velkém sále Festpielhausu legendární klavírista Evgeny Kissin. Narodil se sice teprve v roce 1971, ale přívlastek legendární si zaslouží jako málokdo. Znám Kissina dvacet let a stejně jako Buchbinder úplně nepatří k mým favoritům, nicméně si ho vážím a uznávám jako jednoho z největších zázraků v hudbě, co se kdy narodily. Mám ho opravdu velice rád, ale nikdy mě nepřesvědčil svou spontánností a lidskostí natolik, abych si třeba jen tak pustil jeho desku. Až na jednu výjimku, a tou je nahrávka Prokofjevových koncertů číslo 2 a 3 s Philharmonia Orchestra a Vladimírem Ashkenazym jako dirigentem. Kissin se na ní totiž chová trošičku jinak než obvykle, jako tomu bylo třeba i na tomto koncertě, který jsem si však velice užil.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments