Notebook Michala Maška (27)

Berliner Festspiele 2014 

Z letošní nabídky Berliner Festpiele, který se v Berlíně koná od 2. do 22. září, mě zaujaly dva výjimečné koncerty, které jsem také navštívil. Jednalo se již tradičně o koncert mnou milovaného Daniela Barenboima, který společně s Gustavem Dudamelem a Staatskapelle Berlin provedl v jednom večeru oba Brahmsovy klavírní koncerty, a také recitál věnovaný celému prvnímu dílu Bachova Dobře temperovaného klavíru v provedení Pierra-Laurenta Aimarda.Začnu Barenboimem: Navštívil jsem koncert 3. září ve Velkém sále Berlínské filharmonie, a ačkoli jsem měl za poslední rok možnost slyšet jeho umění několikrát a (viz předchozí notebooky) i „porovnávat“ jeho brahmovské kreace, Barenboim mě opět více než překvapil. Uvědomme si, že oba koncerty, jak d moll opus 15, tak i B dur opus 83, jsou samy o sobě veledíla, která v plné míře naplnit dokáže jen málokdo. Vystavět pětapadesátiminutové celky tak, aby se v nich běžný posluchač neztratil a aby se skladba nerozdrobila do malých dílů, není vůbec snadné, natož pak předvést oba dva hned za sebou. Barenboim byl však ve vrcholné formě a to, co mě nejvíce ohromovalo v tento večer, byla jeho schopnost improvizace a momentální inspirace. Z každé noty, i té orchestrální, bylo znát, že je cítěna a vytvořena jen pro tento večer a zcela jinak než kdykoli předtím. Barenboim je nyní ještě mnohem více uvolněnější a dovoluje si věci, které by u nikoho jiného nemohly projít, neboť by je nedokázal naplnit takovou muzikalitou. Má samozřejmě základní koncepci díla, jakýsi vnitřní skelet, kterému ale dává při koncertě jedinečný vnější obal – tvar. Vše by nebylo tak překvapivé, kdyby se jednalo o sólovou věc, ale on si dovolí taková agogická vychýlení, zaoblení i zastavení při plné souhře orchestrem. A jsou spolu, vždy, ať se děje cokoli! Dovolím si malé „hodnocení“ Gustava Dudamela. Nemohu říct, že mě přesvědčuje svým uměním. Odvádí dokonale svoji práci, ale z jeho gest, rukou jakoby hudba nezní. Nelze srovnat jeho výkon třeba s Rattlem, navíc nedirigoval zpaměti. Měl jsem zkrátka pocit, že vnitřně řídí vše Barenboim. Že Dudamel je jen jeho prodloužená ruka. Jako by si hrál Barenboim sám se sebou. Oba koncerty jsou taková velká symfonie, víceméně nic podobného v hudební literatuře není, tedy aby sólový nástroj i orchestr byly takto monumentálně propojeni v jeden celek.Barenboim si nyní mnohem více pohrává s detaily, zejména pak používá hodně staccata na konci obloučků předepsaných Brahmsem a zdůrazňuje tak jistou tanečnost a zatěžkanou brahmsovskou vtipnost. Z jeho muzicírování šla čistá radost. Jako protiklad tomuto pak staví monumentální vrcholy, které jsou velice plynulé a táhnou se jako masivní hřebeny hor. Barenboim nemá moc veliké ruce, třeba typické brahmsovské trylky s opakující se oktávou základního tónu ve spodním hlase neobsáhne a dělá místo toho tremolo malé nebo velké nóny. Přesto však dosáhne efektu, který neumí ani Bronfman nebo Sokolov. A ani se mu nepřibližují. On – a to jsem již psal v minulosti (jak byl jako malý u Horowitze) – umí dát neuvěřitelnou vůli (the will) do každého tónu, tedy mentální úsilí, které pak posluchač cítí.

Z prvního večera jsme bohužel všichni měli zkažený zážitek z druhé věty Koncertu d moll, neboť kdosi, kdo i na výzvu publika odmítal opustit sál, dostal tak silný záchvat kašle, který trval přes celou větu, že se nedalo vůbec soustředit. Seděl jsem v páté řadě a neslyšel vůbec nic.

Srovnám-li oba koncerty, tak Barenboim pojímá nyní Koncert d moll mnohem závažněji než B dur. A to dříve vůbec nedělal! První hraje s charakterem… – takové čistoty mládí, upřímnosti myšlenek, přímočarosti frází, také obrovské velkoleposti, krajnosti. Druhý naopak vtipněji, se zkušeností danou věkem a lehkým úsměvem, ale i malým povzdechnutím a vážností zamyslet se nad našimi životy. Za možnost slyšet díla takto za sebou a porovnat třiadvacet let vývoje Brahmsovy duše vzdávám talentu Barenboima obrovskou poklonu.Musím ještě zmínit druhou větu B dur koncertu, protože ta by svou monumentálností a velkolepostí zastínila i Mahlerovy symfonie, a pak mě zaujal charakter čtvrté věty. Nazval bych ho zatěžkaně rozverný, nikdy jsem neslyšel oddělovat výrazově i dynamicky v první periodě úvodu části motivu tak, aby tvořily jakoby dva hlasy. V této větě se také Barenboimovi stala zvláštní příhoda. Před nástupem druhého tématu, kdy má navázat v tečkovaném rytmu na orchestr, nenastoupil a nastalo zvláštní hrobové ticho. Bez jakéhokoli zaváhání se ale během půl vteřiny samozřejmě chytil. Zarazilo mě to proto, že tomuto zádrhelu ani vizuálně nic nenasvědčovalo. S Dudamelem byli v těsném kontaktu, s celou větou se doslova mazlili. Můj osobní dojem je ten, že během orchestrální mezihry byl Barenboim duchem dirigentem a zapomněl se vtělit do role klavíristy. Kdoví.

Každopádně Chopinovým valčíkem, zahraným v nejtišším pianissimu a „snovém“ tempu, který po dvou superkoncertech vyznívá přeci jen trochu jinak, udělal Barenboim hezkou tečku za mimořádným večerem. Fyzicky na něm nebyla znát jakákoli únava, naopak, mohl by energii rozdávat o půl století mladším hudebníkům.O den později, tedy ve čtvrtek, se v komorním sále konal koncert Pierra-Laurenta Aimarda. Program sliboval celý první díl Dobře temperovaného klavíru a já nabitý z předchozího dne jsem netrpělivě očekával příchod umělce do zcela vyprodaného sálu. Bohužel již od první noty Preludia C dur jsem začal mít pocit, že se mi koncert nebude líbit. Nemohu si pomoci, ale dělat na osmi notách (základní figurace) osm agogických výmyslů mě přivádí k šílenství. A to nemyslím obrazně. Každá nota mě tak znervózňovala a přenesla na mě takový stres, že se to nedalo vydržet. I další fugy a preludia se nesly ve stejném duchu, koncert mně přišel ne jako hudba, ale jako vědecké dílo profesora z laboratoře, který si ale vymyslel hodinky s vodotryskem. Jakákoli hudba – tedy i ta Bachova – má plynout a pomocí taktových čar, lehkých a těžkých dob ovlivňuje náš pulz. Je jedno, zda mluvíme o rocku, popu, klasické hudbě nebo o bubínku domorodých kmenů. Posluchač se napojuje na tento rytmus a dostává se vlastně do tranzu, souzní se skladbou. Žije v ní, v jejím časoprostoru. Jak se máte ale napojit na něco uměle kostrbatého? Bachova hudba je zázrak, plyne jako řeka a má v sobě veškerou moudrost. Tu však sděluje ve své nejprostší jednoduchosti (viz Umění fugy v interpretaci Glenna Goulda). Jednotlivé hlasy se vrství a přinášejí také poprvé harmonii.

V Aimardově pojetí, mimochodem hraném z not, kdy visí-li umělec s vytřeštěnýma očima v notách, nedodává sobě na důvěryhodnosti, nebylo vůbec možné vnímat jednotlivé hlasy. Každé téma jednotlivého hlasu bylo tak dynamicky a agogicky pochroumané, že mi vše znělo jako jedna šeď.

Při sebevětší snaze napojit se na myšlenky interpreta jsem došel k názoru, že bych se musel udusit.  Což se také skoro Aimardovi i stalo. Při pohledu na něj, kdy předváděl grimasy hodné ubohého blázna, jsem si pokládal otázku, proč ještě nikdo neodešel, což ale brzy učinil jeden pár, kdy donutil vstát celou řadu a já je po Fuze f moll následoval. Opravdu jsem nikdy neslyšel tak nemocné hraní krásné hudby, které v posluchači vyvolává jen depresi.

Samozřejmě Aimard má krásný tón, skvělou techniku, i když se mu tento večer docela často neozývaly nějaké noty. Ale chci říct, že spoustu věcí hraje skvěle a je výtečný.

Víte, toleruji a vážím si jiných názorů. A mám ke spoustě interpretů výhrady. Ale naslouchám jim a cítím-li přirozenost a čistotu přístupu k dílu, tak si jich vážím. Jakmile ale pocítím nemocné hraní, vím přesně a za tím si stojím, že je to zcela špatně a že takové výkony na veřejnost nepatří. A to proto, že nešíří radost a nedávají pozitivní poselství.

Foto Michal Mašek