Notebook Michala Maška (28): Mozart, Chopin a Lang Lang

Kdykoli jdu na koncert Lang Langa, velice se na něj těším, a to z několika důvodů. Zaprvé mám jistotu určitého „standardu“, mimořádné kvality. Také vím, že se nebudu nudit, že uslyším pojetí, které mi přinese něco nového, umělecky objevného, a v neposlední řadě se těším na to, že budu v publiku obklopen lidmi, co mají hudbu skutečně rádi a jejich průměrný věk nebude sedmdesát let. Nejinak tomu bylo i při recitálu 12. listopadu ve Velkém sále Berlínské filharmonie, kde měl Lang Lang na programu v první půli tři Mozartovy sonáty – G dur, Es dur a a moll, v druhé části pak Chopinovy balady g moll, F dur, As dur a f moll, tedy celý komplet.Přál bych každému slyšet Langova Mozarta, a to zejména živě, jelikož z nahrávky na vás nepůsobí tak silně i jeho vizuální vjem. Lang pojal tři sonáty jako jeden velký celek, řekněme jednu velkou sonátu nebo svitu. Tuto skutečnost jsem si začal uvědomovat ke konci druhé sonáty Es dur, kdy mně v hlavě sepnuly netušené souvislosti a celky. Tuto stavbu Lang také podpořil tím, že v první sonátě G dur opakoval pouze první repetici v první větě a pak již žádné a v poslední sonátě zase zopakoval tu poslední, kterou dovedl k velké gradaci.

Lang Lang je obrovský poetik a lyrik a tak také k Mozartovi přistupuje. Je to protipól Barenboima nebo Guldy, nebo i Brendla. Základ jeho provedení je vtip a extrémní znělost pravé ruky, což je velmi silně podpořeno i vizuálním vjemem, kdy posluchač vidí jeho celou pravou paži, jak se z velké výšky vznáší vysoko s vytočeným loktem nad klaviaturou a celou vahou měkce jako tlapka sází jednotlivé tóny. Ty jsou pak nebývale znělé a vytvářejí opojný zvuk. Jde-li o styl hraní, Lang používá hodně agogiky, ale na velkých celcích, čili uklidní posluchačův tep na meditativní úroveň a je vám nebývale dobře.

Jak jsem již zmiňoval, Lang používá své nebývalé vtipné fantazie a nalezne na dvou tónech celý Mozartův svět. Ze tří hraných sonát to bylo slyšet nejvíce v slavné Sonátě a moll. Asi ji nikdy nikdo neinterpretoval takto lyricky. Hned úvod, myšleno však pozitivně, postrádal jakýkoli náznak bojovnosti nebo energičnosti. Lang podchytil úplně jiný charakter, našel zcela jiné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu, „odkaz“, který je za notovým zápisem, vyjádřil dle mého beze zbytku a odkryl tak nový rozměr této sonáty. Provedení to bylo také ale velice mužné, kdy mu jeho technika umožňuje čarovat si třeba s trylky jako výrazovými prostředky nebo gradovat v non-legatu šestnáctinové noty do dechberoucí podoby. Lang si pohrává s jednotlivými tématy a hraje si i s proporcemi jednotlivých souzvuků, kdy například nezvykle zdůrazní v akordu spodní tón oproti vrchnímu a dává vám pocit, nevím, jak to říct jinak, než chirurgické práce – přesnosti. V Mozartovi byl mistr práce s časem, což se také projevovalo na vtipné práci s pauzami. Takový podobně rozverný styl uplatňuje třeba András Schiff. Nejednou jsem si v duchu říkal, že toto je naprosto ideální mozartovská interpretace.Jde-li o druhou polovinu, tedy balady Frederyka Chopina, přiznám se, že jsem byl poněkud zklamán. Nevím čím to, ale má li být zcela upřímný, nemyslím si, že Lang Lang tento večer pochopil byť jen jediný takt Chopinovy hudby. A to je opravdu zvláštní, neboť jeho etudy, valčíky nebo polonézy považuji za skvělé. Zcela mně v jeho interpretaci chyběla vážnost, tragičnost, chlad, velkolepost i pochopení velkého celku. Dovolím si toto přirovnání: jako by Lang byl Karel Gott, věčně usměvavý, dokonalý, ale to je tak všechno. Najednou mi zcela scházel někdo jako Freddie Mercury a jeho Show must go on. Nebo řečeno jinak: v Mozartovi Lang Lang nalezl za noty odkaz jako nikdo jiný a o noty tedy vůbec nešlo. V Chopinovi však zůstal jen u dokonale a v neskutečných tempech zahraných not.

Velkolepý potlesk Lang zakončil dvěma přídavky a hozením propoceného kapesníku publiku. Na samý závěr zahrál třetí větu ze Sonáty A dur Turecký pochod asi v pětinásobném tempu a znovu dokázal, že Mozart je jeho. Byl to samozřejmě vtip nakonec, kterým by zastínil i show Igudesmana a Joo, ale i v tomto tempu vyjádřil docela hezky Mozartovu podstatu. Pokud jde o techniku, nevím, jak je možné hrát takto měkce a tak rychle, kdy neexistuje jediná nota, co by byla nedomáčknutá nebo v uchu posluchače nevyznělá.

Foto autor, archiv