Jubileum janáčkovského pěvce

Dne 16. listopadu by se dožil sta let sólista Janáčkovy opery v Brně Antonín Jurečka. Málokterému z českých tenoristů tak sluší přívlastek janáčkovský jako právě tomuto rázovitému Hanákovi, který především ve čtyřicátých a padesátých letech vynikajícím způsobem ztvárnil všechny špičkové tenorové partie v Mistrových dílech.Přitom Jurečkova cesta k brilantní interpretaci Janáčka nebyla vůbec jednoduchá. Rodák z Předmostí u Přerova (16. listopadu 1914) se nejprve vyučil zubním technikem a posléze v Přerově vystudoval Vyšší hospodářskou školu. Zpívat se učil soukromě u Bobumila Soběského v Brně a u Jana Konstantina v Praze.

První angažmá získal v operetě Zemského divadla v Brně, kam jej přijal její tehdejší šéf operety Karel Smažík, výborný herec i režisér, mimořádně zkušený praktik v operetním žánru. V operetě, kde účinkoval jak v klasických titulech (jeho první rolí byl poručík Gustav v Lehárově Zemi úsměvů), tak v nejrůznějších, ve své době populárních, novinkách, získal nejen hereckou průpravu, ale také se zdokonalil ve zpěvu a v pohybových schopnostech. Šéfdirigentem operety byl tehdy znamenitý muzikant, žák Leoše Janáčka a pozdější zakladatel zlínské filharmonie Rudolf Kvasnica a autorem choreografie většiny inscenací byl Ivo Váňa Psota. Po dvou letech působení odešel Antonín Jurečka do pražské Velké operety. Zde dostal možnost alternovat s tehdejší zářivou hvězdou operetního nebe Járou Pospíšilem ve špičkových tenorových partiích v klasických operetách, jako jsou Straussův Cikánský baron anebo Lehárova stěžejní díla Země úsměvů a Giuditta.

Vybaven těmito zkušenostmi, vrací se Antonín Jurečka v roce 1943 do Brna. Okupanti sice 12. listopadu 1941 – poté, co byla zatčena řada pracovníků divadla včetně ředitele Václava Jiřikovského, který později zahynul v koncentračním táboře, a herce a režiséra Josefa Skřivana, který byl popraven – divadlo zavřeli, ale na jaře 1943 se podařilo alespoň ve velmi provizorních a primitivních podmínkách činnost divadla obnovit. Divadlo dostalo název České lidové divadlo v Brně a jeho provozovatelem byla Národní odborová ústředna zaměstnanců. Ředitelem byl zkušený divadelní a filmový podnikatel Antonín Fencl. Hrály se činohry, opery a operety. Představení se konala v Divadle na Veveří a v sále Typosu (nynější studio České televize).

Antonín Jurečka si svoji první roli zahrál v populární operetě Járy Beneše Uličnice. Brzy na to už přišly závažné úkoly operní. Dirigent Rudolf Kvasnica a režisér Miloš Wasserbauer jej obsadili do role Jeníka v Prodané nevěstě, následoval Lukáš v Hubičce a Princ v Rusalce, kterou dirigoval a režíroval mladý žák Václava Talicha Václav Kašlík.

V další sezoně si zahrál a zazpíval titulní roli ve Straussově Cikánském baronu, ale pak už šly jedna po druhé velké role operní. Kvasnice s Wasserbauerem si jej obsadili do Števy v Její pastorkyni, následovaly smetanovské role (Ladislav Podhajský ve Dvou vdovách a v Daliboru vedle postavy zbrojnoše Vítka v alternaci s Emilem Olšovským i role titulní) a Ovčák Jirka v Dvořákově Čertu a Káče.

Už pouhý výčet rolí podává svědectví o zpěvákových možnostech. Jurečka byl barvou svého hlasu disponován především pro lyrický obor. V tomto zaměření se zdokonalil během působení v operetě. Postupem času se mnohem více dostával do poloh dramatických. Připočteme-li k tomu jeho prostý, neokázalý herecký projev, jenž korespondoval s pěveckým výrazem, bylo jasné, že se brzy stane jednou z významných opor souboru a že mu budou svěřovány velké tenorové role. Navíc v poválečné době byla páteří repertoáru česká opera a v té mohl Jurečka své schopnosti výborně uplatnit. Už v květnu 1945 se stává sólistou opery. Je mu svěřena role Jeníka v Prodané nevěstě a následně Lukáše v Hubičce. Do nové divadelní sezony vstupuje divadlo pod vedením ředitele Emila Františka Buriana. Z Burianovy iniciativy získává operní soubor a budova divadla Na hradbách jméno Leoše Janáčka. Nejprve jako Janáčkova opera Na hradbách, od počátku divadelní sezony 1946/1947, už za ředitelování Oty Zítka pak Janáčkovo divadlo Na hradbách.

První premiérou v budově nesoucí už Janáčkovo jméno byla 5. října 1945 Její pastorkyňa, v níž Jurečkovi byla svěřena role Laci. Charakter tehdejšího repertoáru je zřejmý z toho, že z patnácti titulů, jež byly v sezoně premiérovány, bylo deset českých. Antonín Jurečka si svůj repertoár rozšířil o Vojtěcha ve Škroupově Dráteníkovi, Kozinu v Kovařovicových Psohlavcích a především o jednu ze svých pozdějších profilových rolí, Borise v Janáčkově Káti Kabanové.Velmi blízké mu vždy byly Smetanovy opery. Vedle již zmíněných rolí to byl Jarek z Čertovy stěny a především Jíra v Braniborech v Čechách a Šťáhlav v Libuši. V závěru své kariéry pak vyměnil Jeníka v Prodané nevěstě za rozkošného Principála a Lukáše v Hubičce za Strážníka. Z dalších rolí v českém klasickém repertoáru připomeňme Ctirada ve Fibichově Šárce, Mánka ve Foersterově Evě, titulní roli v Ostrčilově Honzově království a Vlaslava ve velmi zřídka uváděné opeře Vítězslava Nováka Vlasty skon.Především se ale začal výrazně prosazovat v operách Leoše Janáčka. V květnovém janáčkovském cyklu v roce 1948 se poprvé setkal s partií Alberta Gregora ve Věci Makropulos, kde jeho partnerkou podobně jako v Káti Kabanové byla předčasně zesnulá vynikající sopranistka širokého žánrového rejstříku Emilie Zachardová. V Bakalově a Zítkově inscenaci Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu se jak po pěvecké, tak po herecké stránce znamenitě vyrovnal s mimořádně obtížnou rolí Filky Morozova.Ke smetanovským a především k janáčkovským rolím se vracel v dalších inscenacích. Vynikající dvojici vytvořili ve Věci Makropulos s Marií Steinerovou v roli Emilie Marty. Vrcholným zážitkem byla slavná Jílkova a Linhartova premiéra Její pastorkyně 4. července 1952, v niž tehdejší důkladné a velmi precizní kritiky ohodnotily výkony sólistů ústředního sólistického kvartetu (Antonín Jurečka v jako Laca, Jaroslav Ulrych v roli Števy, Marie Steinerová v postavě Kostelničky a Libuše Domanínská v titulní roli) jako ideální. Strhující byly zejména výstup Laci a Kostelničky ve druhém jednání a závěr opery. V roli Laci vystoupil Antonín Jurečka také v několika reprízách Voglovy a Mandausovy inscenace Její pastorkyně z roku 1950 na scéně Národního divadla. Pro mezinárodní janáčkovský festival v roce 1958 nastudoval roli Ctirada v Janáčkově prvotině Šárce. V Káti Kabanové vyměnil později Borise za Tichona a seznam svých úspěšných janáčkovských rolí završil do detailu propracovanou titulní rolí ve Výletech páně Broučkových v roce 1967, v níž prokázal svůj i komediální talent.

Významná byla dvě Jurečkova setkání s tvorbou Bohuslava Martinů. V Noskově a Věžníkově inscenaci Ženitby vytvořili v rolích Kočkareva a Podkolesina s barytonistou Františkem Kuncem neodolatelnou komickou dvojici. A o dva roky později v československé premiéře Řeckých pašijí propůjčil postavě Yannakose velkou citovou vřelost. Nezapomenutelný byl jeho výstup s Naděždou Kniplovou v roli Kateřiny.

Poválečný repertoár neposkytl Jurečkovi tolik příležitostí ve světovém operním repertoáru, jakých by se mu dostalo dnes. Prosadil se ale v řadě rolí, ať to byl Don José v Carmen, titulní tenorová role v Saint-Saënsově Samsonovi a Dalile, Heřman v Čajkovského Pikové dámě a především jako titulní hrdina v Gounodově Faustovi a Markétce a ve Verdiho Donu Carlosovi.Mezi jeho stěžejní úspěchy patřilo ztvárnění role Šujského v pozoruhodné Chalabalově a Munclingerově inscenaci Borise Godunova z roku 1951. Ačkoli Antonín Jurečka vesměs vynikal v postavách pozitivních hrdinů, v Šujském prokázal své schopnosti přesvědčivé charakteristiky kontroverzních postav. Byl velmi důstojným partnerem skvělého Rudolfa Asmuse v titulní roli.

Velkou roli hrály v repertoáru Antonína Jurečky postavy ze soudobých oper, v nichž se výrazně prosadil, a to jak v původních českých novinkách, tak v operách zahraniční provenience. V červnu 1947, pouhé dva roky po světové premiéře Brittenova Petera Grimese v londýnské Saddler Wells, sklidil velký úspěch v psychologicky velmi náročné titulní roli této opery. O rok později předvedl zcela odlišnou tvářnost svého jevištního výrazu v Mikuláši Dačickém z Heslova v opeře Janáčkova žáka Osvalda Chlubny Freje, pána z Heslova.

Doba tehdy přála původní tvorbě. S Antonínem Jurečkou se setkáváme v roli kardinála d´Ailly v Janu Husovi Karla Horkého, v Pohádce máje Jaroslava Kvapila v lyrické roli Ríši, ve Verchovině Zdeňka Blažka v postavě Vasila Popoviče. V Berkovcově opeře na námět románu Karla Čapka Krakatit ztvárnil roli inženýra Garsona, v Maryle Františka Suchého postavu Tiburcia Čelechovského, v opeře Karla Horkého na hamletovský motiv Královské vraždění roli Valtemanda. Dvě pěkné role mu přinesla slovenská opera. Byl to především Ondrej v Suchoňově Krútňavě, kde mohl naplno uplatnit své bohaté zkušenosti z postavy Laci v Její pastorkyni, a role Smelkyna v Cikkerově Vzkříšení. Stylově přesné bylo jeho ztvárnění role Lízala v Maryši Emila Františka Buriana, kterou vytvořil pod taktovkou Jana Štycha a za režijního vedení Milana Páska v roce 1971.Ze zahraničních titulů jmenujme Kabalevského válečnou operu Tarasova rodina, v níž hrál a zpíval Andreje, a jeho druhou brittenovskou roli, se kterou se setkal v roce 1966, kdy už zvolna začala na naše jeviště pronikat i tvorba západních autorů. V Brittenově operním zpracování slavné prózy Guy de Maupassanta Mládenec paní Hussonové, jejíž děj autor pod názvem Albert Herring přenesl do Anglie, vytvořil postavu starosty Upfolda. Dodejme jenom, že o této opeře prohlásil Svjatoslav Richter, že „je nejlepší komickou operou dvacátého století“.

Posledními nastudovanými Jurečkovými rolemi byly na podzim 1977 Druhý vrstevník v Prokofjevově opeře Semjon Kotko a pak zkraje roku 1978 Dráb v Cikkerově Jánošíkovi. Na odpočinek odešel Antonín Jurečka o dva roky později. Zemřel 2. července 1985 v Brně.

Foto archiv NDB, Rafael Sedláček