Notebook Michala Maška (29): Schumann Marthy Argerich

Po velmi krátké době, kdy jsem navštívil Langův recitál v Berlíně, jsem v této metropoli pobýval znovu, abych při té příležitosti vyslechl koncert legendární klavíristky Marthy Argerich. Koncert se konal 27. listopadu v rámci cyklu Berlínské filharmonie, která také umělkyni společně s Riccardem Chaillym doprovodila v Schumannově Klavírním koncertu a moll op. 54.Je to neuvěřitelné, ale Martě Argerich je letos dvaasedmdesát let, tedy stejně jako třeba Pollinimu nebo Barenboimovi. Dá se říci, že toto stejně staré trio tvoří jistou interpretační generaci, která má své charakteristické rysy a která se výrazně liší třeba od tria Horowitz, Serkin a Arrau, kteří se, podle některých zdrojů, zase narodili v roce 1903. Ročník 1942 je mnohem více věrný zápisu, a to výrazně ve smyslu jeho čtení, tedy klade mnohem větší důraz na to, co je na pěti linkách notové osnovy zapsáno. Také můžeme říct, že interpreti se již nestávají do určité míry dotvořiteli díla, což berte prosím opravdu v uvozovkách; myslím to tak, že ve srovnání právě s Horowitzem nebo Arrauem ustupuje osobnost „velkého romantického interpreta“ přece jen trochu do pozadí.Martha Argerich byla tento večer, ostatně jako vždy, ve skvělé formě a myslím, že jsme dnes u jejích výkonů svědky toho nejzralejšího umění. A tím spíš vzácnějšího pohledu na dílo, jelikož se jedná o pohled ženy. Věřte, že je v tom rozdíl a velký. Zdůrazňuje věci, které muž neudělá, a já si tak říkal, jak asi hrávala třeba Clara Schumann. Argerich je velký živel, ale emoce měla více než plně pod kontrolou, naopak vynikal dokonalý řád a připravená propracovanost. Trochu, a to je například rozdíl od mužů tohoto věku, mně chyběla větší uvolněnost, velkorysost a jistá dávka vtipu.

Argerich se hodně odkazuje na svého učitele Friedricha Guldu. Podíváte-li se detailně na její techniku a styl, jak používá ruku nebo zejména jak jí zní forte, naleznete hodně společného. Především je patrná absolutní přímočarost vyjadřovacích prostředků, ze které až mrazí, tedy žádné chození kolem horké kaše. Dříve mi, stejně jako u Guldy, přišlo, že jsou občas její forte, která tvoří spíše než celou vahou paže superrychlým úderem zápěstí, až poněkud tvrdá . Možná to nyní bylo dáno i měkce znějícím klavírem, ale její tón byl mnohem méně ostřejší.Schumanna hraje Argerich od nepaměti, a to se všemi světovými orchestry a dirigenty. Tentokráte ji doprovázel Riccardo Chailly, se kterým byli sehraní tak, že mi dílo znělo, jako by za dirigentským pultem stála Argerich také. Ono to bylo slyšet již v Mendelssohnově ouvertuře, ale nemohu si pomoci, Chailly se jako výrazná osobnost, na rozdíl třeba od Rattla, vůbec neprojevoval. Tím mi také chyběl nějaký výraznější dialog mezi sólistou a orchestrem. Opravdu dílo znělo spíše jako klavírní sonáta. Vůbec neříkám, že je to špatně, například v začátku druhé věty, kdy si orchestr se sólistou odpovídá, nebylo vlastně možné postřehnout přechod klavíru k orchestru a obráceně. Tempa jednotlivých vět nebyla nijak zvlášť na Argerich rychlá, dokonce i kódu hrála ve stejném tempu jako celou třetí větu. Zdůrazňovala výrazně stavbu menších dynamických motivů, a mohu-li si dovolit srovnání, mnohem méně oproti mužské populaci zdůrazňuje agogicky těžké a lehké doby. Ne, že by nedělala akcenty, například v závěru třetí věty víc než výrazně vytahovala synkopickou melodickou linku, ale to je něco naprosto jiného.

Celý koncert uběhl velice rychle, byl hrán jedním dechem jako jedna dlouhá linka, a jak jsem již říkal, pro mě to bylo velice osvěžující hraní, které mi otevíralo nové obzory ženské poetiky a ženského pohledu na svět.Jediné ideální provedení skladby neexistuje, ale toto bylo dozajista jedno z nich. Argerich představuje naprostý vrchol interpretačního umění. Po opakovaném potlesku přidala ještě skladbičku z Schumanových Fantasiestücke, Op. 12 „Traumes Wirren” F dur, a nejenom já si posteskl, že je velká škoda, že interpretka nedává sólové recitály.
Foto autor