Notebook Michala Maška (30)

Mozartwoche 2015 Juraj Valčuha a Piotr Anderszewski 

Z letošního Mozartova týdne, který se v Salcburku koná pravidelně od roku 1956 a který pořádá Mozartova nadace, jsem navštívil jen jeden koncert – 26. ledna, ale o to více jsem se na něj těšil a byl jsem velice zvědavý.

Doposud jsem neobjevil koncertní prostor, jako je velký sál Mozartea, který by mě dokázal akusticky i vizuálně dokonale uspokojit, nehledě na kouzelnou atmosféru prostředí a jistou přítomnost skladatelova ducha, kterou tato síň nabízí. Proto se sem vždy velice těším a mám i jisté záruky, že dokonale uvidím a uslyším, což je dáno ideální velikostí prostoru. Zvědavý jsem byl pak proto, že interprety byli Juraj Valčuha, kterého jsem měl možnost slyšet čirou náhodou před šesti lety v Londýně s Philharmonia Orchestra, a Piotr Anderszewski, který, ačkoli s ním vlastně ve všem nesouhlasím, mne dokáže obohatit a velice ho respektuji.

Na programu byla Schubertova Symfonie D dur D 300, Mozartův Klavírní koncert č. 17 G dur KV 453 v první polovině a Symfonie C dur KV 425 stejného autora v druhé půli.Salcburk byl kolem data 27. ledna (Mozart se narodil 27. ledna 1756) neobvykle pod sněhovou přikrývkou a neustále padaly vločky velikosti pingpongových míčků, což bylo opravdu kouzelné a zejména v noci – máte li možnost se procházet – je Mozartovo a Karajanovo rodiště úžasné.V Salcburku je zvykem chodit na koncerty o mnoho dříve než u nás, a stejně tak se posadit brzy v sále, a tak i z tohoto důvodu se asi padesát minut před začátkem přilehlé prostory sálu zcela zaplnily. To ale nebylo tentokrát úplně šťastné, jelikož někteří umělci – a Anderszewski k nim také patří – rádi zkoušejí do poslední chvíle v sále, a tak ho pořadatelé otevřeli až osm minut před začátkem. Třicet minut jsme si na chodbách všichni připadali jako v přeplněném metru, kde se nedalo ani pohnout, a nepomohlo ani otevření přilehlých menších sálků.

Orchestr Camerata Salzburg znám velice dobře již z nahrávek legendárního Gézy Andy, který s ním během celých šedesátých let jako první po určité „romantické“ éře začal nahrávat Mozartovy koncerty bez dirigenta (Deutsche Grammophon), jehož roli zastával od klavíru. Daniel Barenboim pak udělal totéž v kratším časovém úseku s Anglickým komorním orchestrem (EMI) o několik let později a mohu li srovnávat, nepoznal jsem dodneška orchestr, který by svým charakterem, svým zvukem, svojí barvou měl cosi nepopsatelného mozartovského jako právě Camerata. Nejedná se o styl hraní ani o vibrato ani o frázování, to nehraje vůbec roli, ale o čistý charakter, řekněme jakousi mozartovskou DNA, mohu-li si dovolit takové přirovnání.

Pojďme ale k samotné interpretaci. Vezmu-li ji z čistě technického a stavebního hlediska, těžko bych mohl cokoli vytknout, průzračnost smyčců i dechové sekce byly impozantní, stejně jako dokonalá slyšitelnost každé noty. To vše při zachování plné barevnosti. Člověk by mohl tóny skoro malovat podle poslechu. Nemohu si však pomoci, ale koncert mohu rozdělit na dvě zcela rozličné poloviny. Do té první spadá Schubertova symfonie a klavírní koncert, do druhé pak přídavek Anderszewského – Bachova SarabandaPartity B dur a Linecká Mozartova symfonie. V té první části jsem měl dojem, že je dirigent až příliš upjatý na detailní práci, a i když svými gesty ukázal snad každou notu, ztrácel se v celku a chyběl mi nadhled, velkorysost a hlavně čistá radost z hudby, což je to nejpodstatnější. To samé se pak dělo i během klavírního koncertu, jehož nejhezčí moment v kadenci první věty zcela zničil zvonící mobil jedné dámy, jehož zvuk se zesiloval, až zcela přehlušil zvuk z pódia a samozřejmě se ho nedařilo vypnout.

Anderszewski má svůj jednoznačně rozpoznatelný styl, je velký introvert, což se projevuje krásnými místy, kde se zcela zasní a vychutnává si i velice dlouhé znělé pauzy, a dále pak dopředu promyšlenou stavbou a čistou artikulací každé noty, i když jeho tón je poměrně „široký“, nechci říci tlustý, aby to nevyznělo negativně.  Během první věty neměli s orchestrem však vyrovnaný zvukový balanc a pozoroval jsem, jak se zvuk postupně vyrovnával, až dosáhl od druhé věty dokonalých proporcí. Tu také Anderszewski  výborně vystavěl a odkryl mi opět nečekané souvislosti kompozice, kdy jisté vrcholy na sebe v celkovém pohledu navazují a tvoří jakousi vyšší architekturu. Celkově pak musím říct, že až do konce třetí věty  (včetně celého Schuberta) byl koncert v náladě více smutný než veselý, a to dobře není . Po obrovském potlesku přidal pianista Bachovu Sarabandu s oběma repeticemi  a od tohoto okamžiku se nálada večera zcela změnila. Detail ustoupil zcela celku, jako když oddálíte záběr kamery, člověk se mohl až vznášet, kam ho hudba unášela. Po pauze na to poté navázala naprosto skvělá Linecká symfonie, kde byla radost Valčuhu pozorovat. Můj dojem je ten, že Valčuha znal Mozarta mnohem lépe než Schuberta, což bylo vidět i podle toho, že se skoro nekoukal do partitury a byl uvolněný. Ne nadarmo mi vždycky napoví to, zda přijde dirigent s partiturou, nebo bez ní. Myslete si o tom cokoli, ale zná-li dirigent dílo zpaměti, vezměte si Abbada, Methu, Schiffa a další, kteří dirigovali nebo dirigují i „doprovodné“ party zcela  zpaměti, je to na interpretaci neuvěřitelně vidět a slyšet. A pak, posloucháme přece také očima. Nikdo nechce vidět provazochodce na laně, když je vystrašený, ale naopak imponuje nám sebevědomí, samozřejmost a jistota, kdy lidé předvádějí „nemožné“. To samé platí i v interpretaci. Vnitřně se interpretovi může dít cokoli, ale navenek zajímá a na posluchače působí a ohromuje jen upřímná sebejistota (neplést si s arogancí).

Budete li mít možnost Valčuhu nebo Anderszewského slyšet, určitě si na jejich koncert zajděte, přál bych si, aby takových interpretů, kteří opravdu přemýšlejí a mají svou jasnou tvář, svůj styl, který není umělý a posluchače obohacuje a přináší něco nového, bylo víc.

Foto archiv, autor 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na