Notebook Michala Maška (9): Lang Lang v Berlíně

Na 28. února tohoto roku jsem se velice těšil. Toho dne měl v rámci recitálů Berlínské filharmonie vystoupit můj oblíbený klavírista Lang Lang a mně se asi tak před čtvrt rokem podařilo koupit poslední volný lístek na skvělé místo ve velkém sále. Program sliboval zcela totožný repertoár, který tento čínsko-americký pianista představí zanedlouho v Praze. Lang Langovi jsem již jeden Notebook věnoval (článek najdete jej zde) a tak by nemělo smysl opakovat totéž. Rád bych se ale s vámi podělil o bezprostřední dojmy, které jsem tento večer zažil.

Zhruba dvě hodiny před začátkem koncertu se začalo parkoviště před Filharmonií plnit, což zde není až tak obvyklé. Říkal jsem si tedy s radostí, jaké asi dorazí publikum. Bude stejné jako vždy nebo hvězda jeho velikosti přitáhne i výrazně mladší obecenstvo? V 19:30, po vstoupení do foyer jsem však viděl opět věkový průměr přinejmenším důchodového věku. Celá atmosféra, to jak spolu lidé diskutovali, přebírali desky v přilehlé prodejně, studovali program a popíjeli víno, mladistvá ale byla a bylo to celé mnohem uvolněnější, než když vystupuje “někdo obvyklý”. Ale to, že ani on do sálu nepřilákal lidi kolem třiceti nebo alespoň kolem pětačtyřiceti mně nahání znepokojující myšlenky a vypovídá mnohé o současném stavu společnosti a o jejím hodnotovém žebříčku.Ve 20:00 vystoupil na pódium ke klavíru s matným povrchem křídla Lang Lang. Velice přátelsky a mile pozdravil publikum, ale působil na mě poněkud unaveně, rozhodně ani z jeho chůze a pohybů nesršela kdovíjaká energie. Sedl si a začal hrát Bachovu Partitu B dur. Jestliže jsem někdy psal o krásném tónu, tak první polovina tohoto koncertu překonala vše, co jsem doposud zažil. Srovnám li tón s jeho nahrávkami nebo dokonce i s druhou polovinou tohoto večera, tak se Lang předvedl jako nejsvrchovanější mistr práce s tónem a s proporcemi. Umí odstínit každý z deseti prstů jinak a umí se také dokonale poslouchat. A to není tak běžné. I velcí klavíristé často hrají jakoby “pro sebe”, Lang naproti tomu komunikuje. Poslouchá třeba ticho v sále a hraje ještě slaběji a ještě, a pak, když myslíte, že už je na hranici, tak ještě. A to třeba celou pasáž v rychlém tempu. Lang Lang je také neuvěřitelně sebejistý, na pódiu je jako doma a je s klavírem srostlý. Jeho ruce produkují zvuk, ještě než se dotkne klávesy a vůbec celé jeho tělo zní.

A ještě k těm proporcím: jsou vlastně nejsilnější “zbraní” klavíristy, to že vrchní tón zahrajete měkce, střední slaběji ale ostřeji a další čtyři úplně jinak, to umožňuje zapomenout, jaké má klavír “nedostatky” a dovoluje vyjádřit (jak požadoval Chopin) ty nejhlubší lidské myšlenky – emoce. Toto je skutečná virtuozita, technika. Ne hraní rychlých stupnic. Kdepak. Proto také navzdory tomu, že se všeobecně říká, jak mají dnešní umělci lepší techniku, lepší techniku nemají. Dnešní umělci umí hrát rychleji, bez chyb, to ano a asi i silněji, ale poetičtěji? Zpívá jim klavír? Co slyšíte? Jenom zvuk klavíru nebo příběh? Druhá skladba byla Schubertova poslední Sonáta B dur D 960. Předepsanými extrémně pomalými tempy šokoval už kdysi Richter a každý jiný se snaží tuto hodinovou sonátu nějak “urychlit” nebo třeba alespoň vynechat repetici. Lang Lang ne. Dokonce ani scherzo nehrál zrovna “živě” a poslední věta byla také plná lyriky a poezie. Slyšel jsem skutečného Schuberta, ty nejjemnější záchvěvy lidské duše. Něco tak intimního, tak smutného, bolestivého, bezvýchodného, trýznivého a trochu i radostného a nad tím vším neskonale krásného. Dovolím si tvrdit, že to, co jsme prožili všichni v sále, prožíval při psaní Schubert.Všichni, kdo píši, že Lang při nahrávání střihá (ačkoliv to není pravda), všichni kdo říkají, že není umělec, za jakého je považován, že to je jen marketingový produkt, by měli jednou zajít na jeho koncert a vyndat si prsty z uší, případně přestat mít předsudky vůči národům. Ano, jsou jistě mezi nimi takoví, ostatně jako všude, ale alespoň tady, v té nejvyšší třídě svět docela spravedlivý je. Je jen pro pár vyvolených, ale věřte, že oni jsou tam právem a musí být nejlepší z nejlepších. Kdyby ne, pohybovali by se v té dobře známé šedi a rozhlašují o sobě to, co není pravda a jak se cítí zneuznaní.

Druhá polovina večera patřila 12 etudám Op. 25 Fryderyka Chopina. Jen pro zajímavost, ta první trvala přes hodinu, druhá kolem dvaceti minut. Proč ale ne. V první jsme na čas docela zapomněli a ta druhá se vlastně zdála subjektivně úplně stejně dlouhá. I tady je vidět, jak si je Lang Lang dokonale vědom práce s časem!! Jenže, co teď říci? První polovina nasadila laťku tak vysoko a Lang je daleko více doma jako básník a lyrik, že napsat jen “hezky to znělo, rychle to hrálo a bylo to o něčem”, mohlo by to stačit? Jednoduše druhá část ve mně v takovém kontrastu nezanechala takový dojem. Po dlouhém “standing” potlesku přidal Lang jeden přídavek, Lisztovu Romanci a tím se zase vrátil k poetice.  A byl konec. Nádherný zážitek. Pouze tak nějak už naprosto běžné tleskání po každé větě (v Bachovi i po některých tancích!!) mně opravdu vadí. Zničí to úplně atmosféru a je to škoda. I toto ve mně, jako další střípek do neznámé mozaiky, podněcuje otázku, kdo vlastně chodí na naše koncerty?
Lang Lang (klavír)
28. února 2012 Kammermusiksaal Philharmonie Berlín

program:
Johann Sebastian Bach: Partita Nr. 1 B dur BWV 825
Franz Schubert: Klaviersonate B dur D 960
Fryderyk Chopin : Zwölf Etüden op. 25 

 www.berliner-philharmoniker.de

Omlouváme se panu Klausovi Rudolfovi za neoprávněné použití fotografie Lang Langa v tomto článku.
We are apology to Mr. Klaus Rudolf for non-authorised usage photography of Lang Lang inside this article.