Situace, do nichž se tanečníci na scéně během hodinového představení dostávají, stojí do značné míry na jejich osobních výpovědích a zážitcích. Takto právě často umělecký výzkum probíhá, jako tavba a odlévání existujících zkušeností do slitiny volných kontur, předkládané pak divákům, aby si vybrali, se kterými motivy souzní, se kterými ne, které v nich vyvolají asociace, a které ne. Na tvorbě tohoto nového „místa dotyku“ se podílela skupina performerů Yelena Arakelow, Aneta Bočková, György Jellinek, Jakob von Kietzell, Valerie Renay, Matthew Rogers a Lenka Vořechovská, z nichž ne každý v inscenaci mluví, ale každý jistě svou zkušeností přispěl. Tým doplňuje také hudebnice Vi Huyen Tran, která má zkušenosti ze spoluprací na tanečních inscenacích. Vzpomínky někdy zaznívají jako útržky, někdy jako zcizující náznak dialogu, který diváka odvede od sledování pohybu. Dílo kombinuje reprodukovanou i živou hudbu a zpěv, hlavním sjednocujícím prvkem jsou pak kostýmy v pestrých a teplých barvách, červené, oranžové, žluté až do periferní fialové, ostatně vizuální složka je u projektů volného kolektivu Alica Minar & col. vždycky zásadní. Scénografka a výtvarnice Magdalena Vrábová tentokrát ve valérech barevných ploch vycházela z tepelných map na lidském těle, vizuálně tak jako by tanečníci odkládali ochrannou vrstvu. Fyzický dotek se tak stává mezní zkušeností.
Blízkost metaforická i nedobrovolná
Alica Minar píše, že „zkoumá, co se odehrává v prostoru mezi lidmi, když se snažíme být spolu, aniž bychom museli jeden druhému dokonale rozumět,“ zajímají ji protiklady a hledání (nedosažitelné) rovnováhy mezi touhou po blízkosti a volnosti, která není stavem, ale neustálým procesem vyjednávání. Nakonec říká: „Nemusíme se vždy a ve všem shodnout, abychom vedle sebe dokázali zůstat.“ Což jsou silná a odvážná slova, ale je snadné je také naplnit a žít podle nich? Já nemusím souznít s každým dílem na to, abych zároveň stoprocentně nechtěla podporovat jeho autorstvo i prostory, které obývá, jako je zrovna Studio ALTA, jedna z mála oáz poskytujících azyl komunitě umělců i neumělců a prostorů, které jsou safe pro každou generaci, i když mě zneklidňuje, že na prahu podzimních plískanic a zimy ještě není dorekonstruována, ačkoliv divadelní sál již stojí. (Připadá ale jenom mně, že na premiéru Point of Touch přišlo do nové ALTy víc diváků, než je její kapacita? Přijde mi paradoxní rozplývat se v materiálech k inscenaci o konsentu, a pak namačkat publikum jako sardinky do plechovky, aniž by se tvůrci zajímali o to, jestli oni, jejich diváci, o nedobrovolný dotyk cizích lidí tedy stojí, někdo by to dokonce mohl považovat za neurvalost). Věčné provizorium ALTY je ale příběh spíš na drama než současný tanec. Mezi týmy, které ji vedou, se dědí pozoruhodná houževnatost a cílevědomost. Pokud by jim čtenářstvo chtělo pomoci do cíle, může je podpořit tady, ještě zbývá několik posledních dní.
Co přesně tedy diváka čeká? Performeři na scéně i usazení porůznu v auditoriu, kteří se nejprve ohlašují jen dechem a šustěním vlastních dlaní, jež o sebe třou, jako by se chtěli zahřát. Na scéně dvě ženy těsně na dotek. Ruce na hrudi, hlasité nádechy a dotýkání se vlastního těla. Až potom se performeři pomalu pouštějí do prostoru, aby jej prozkoumali, osměleni a rozmáchlými kroky. V jednom okamžiku se rozsvítí jasné, jakoby denní světlo. Tanečníci se shromáždí na straně sálu, z druhé jim v ústrety září do očí, jako kdyby slunce právě vstávalo. Nákrok a zpět, jdou dopředu k němu, ke světlu a zpět. Paže se pohybují obloukem v rameni, jedna či obě, nohy se radostně odlepují od země. Pohyb performerů najednou působí díly frontální pozici a rozmáchlým gestům, jako kdyby vysílali divákům neviditelný proud energie, chtěli je povzbudit, něčím zahrnout a dosytit. Pak za hlasitých výdechů vzpaží, ambientní hudba se mění v elektronické echo.
Opakuje se stále jedno podobné gesto, kdy tanečník hledí do dlaně své ruky, která je obloukem vedena kolem těla vpředu, jako kdyby jí chtěl někoho obejmout a přitáhnout k sobě, ale mezi dlaní a tělem zeje prázdný prostor. Je to právě ruka, jež vede trajektorii pohybu často do kruhu až spirály. Jeden k druhému se přibližují právě těmi zaoblenými předloktími – a také by tato pozice možná mohla evokovat manipulaci se štítem navlečeným na předloktí. Ten ovšem nevidíme, je jen energetický. Zatím jsou sami, ačkoliv se přibližují, udržují si svůj prostor. Konečně se objevují první dotyky, dvě ženy se uchopí za ruce. Těla té druhé se dotýká druhá roka jen zlehka, jedním prstem. Zvuková stopa přechází do málo příjemné distorze, zpomalení. Ale ženy se k sobě chovají jemně, měkce, v jiné části prostoru kolem sebe pomalu krouží dva či tři muži, ženy se obejmou. Co všechno umí ruka? jako by se performeři snažili s překvapenými pohledy vyčíst z vlastních pohybů.
Dotyk v druhém plánu, v popředí slovo
V tomto okamžiku přicházejí na řadu svědectví, mluvené slovo. S tím je vždycky kříž Postmoderní divadlo hrdě odmítá artificiální formu, tudíž tanečníci se neučí jevištní řeč, proč taky? No… tak třeba proto, aby byli slyšet? Aby měli intonaci? Aby jim bylo rozumět? Aby si tolik souborů a performerů nekazilo profesionální pohybový rejstřík hlasovým projevem, který nemá nic společného s tzv. civilním herectvím, ale prostě jen shazuje jejich kvality? Protože ta sdělení třeba nejsou vůbec banální, třeba jsou niterná a mohla by být i velmi zajímavá. A přitom velmi často zaniknou.
Zajímavé je, že jako první se na scéně k sobě s prozkoumáváním dotyků přiblížily ženy, až později se sbližují muži. V zadním rohu hudebnice ovládá zvukovou krajinu od mixážního pultu. Vepředu žena a muž pomalu tančí, do toho postupně vstupuje další svědectví o síle dotyku, který může být skutečně mezní, v extrémních polohách. Nebo o síle přítomnosti druhého člověka, která má moc uklidnit. Přítomnost ještě není fyzický dotyk, ale je to cosi na pomezí, kdy samota mizí, ale nejsme nuceni vzdávat se svého prostoru. Vi Tran přechází k živé hře na elektrickou kytaru, zatímco jeden tančící pár končí v kontaktní sekvenci na zemi a druzí dva se naopak od sebe houževnatě odtlačují. Je nám připomínáno, že mezi doteky se počítá i rychlý úchop, který může třeba zachránit. Někdy není čas se ptát, jestli se dotknout chcete, nebo ne, když jde o vteřiny mezi životem a smrtí.
V pohybu na scéně se příběhy propisují do reálné akce, třeba v sérii odstrkování a vzájemného míjení se v běhu. Ve zvuku se klene píseň, dvě ženy se skloní nad jednou kytarou. A stále se vzpomíná a vzpomínky se někdy manifestují také v absurdních činnostech. Performeři se kočkují, ale přitom vyslovují starost o to, jak se cítí ten druhý. To je okamžik, kde se artikuluje téma konsentu. Příliš se ale nepracuje s momentem nespokojenosti nebo odmítání, zato přenášení partnerského těla jako břemena, pády a převalování po sobě jsou hojné. Muži svůj duet končí jako změť těl a končetin, pokračují kontaktně. Performerka propůjčuje hlas jejich nevyslovenému dialogu a zároveň vede běžný rozhovor. Tanečníci spočinuli zaklíněni o sebe na zemi v poklidné pozici.
Slova plynou dál, ale každý se pohybuje v prostoru sám. A těch slov už je mnoho, už nepřinášejí novou situaci ani nový obsah. Rytmus duní a i ten zbytečně odvádí pozornost od subtilní choreografie, která by v tu chvíli mohla být čistou ódou na minimalistická gesta. Tak krásnou… Jak by se na ně dalo dívat se zatajeným dechem a soustředit se na přítomný okamžik, mohlo by to být velmi působivé, kdyby se ubralo na okolních stimulech. Zpěv není ani trochu libozvučný, přitom se tak příjemně setmělo, i pohled na hlazení vzduchu a jemné doteky tváří by diváka mohly zavést do poklidné meditace nad tím, jak málo, maličko stačí pro projevení i procítění blízkosti. Jak jen by to mohlo být působivé, kdyby bylo aspoň na chvíli ticho… Nenaplněný okamžik zklidnění nakonec stejně ukončí plné světlo a další příběh o společném prožívání v blízkosti jeden druhého. To už je spíš zacyklení než vývoj. Inscenace směřuje do setmění a konce, kdy se rozplyne ve vícehlasu performerů.
Téma doteku inscenace opravdu nasvítila z více stran, ale jeho nejprostší podobě prostor příliš nedává, ani divákovi, aby se mohl naladit na jeho nejjemnější odstín. Když se zamyslím nad tím, kdy ke mně toto téma v jevištní podobě promluvilo nejsilněji, byl to spíše projekt Evy Urbanové Bytosti dotyku, který sice není rozkošatělý do mnoha metafor, ale přesto se v něm dala nalézt podobná témata jako fyzický kontakt, jeho iniciování, zkoumání intenzity, sbližování, hranice a jejich narušování. Skrze konsenzuální interakci s divákem bylo nastolováno i téma souhlasu, přijetí nabídky setkat se a dotknout se, v téměř posvátných okamžicích absolutního soustředění a zastavujícího se času. Myslím, že tam jsme se v intimním kruhu dotkli prapodstaty kontaktu a uvědomili si význam dvou přiblížených konečků prstů, kdy rozhodují opravdu milimetrové plošky. Point of Touch je pochopitelně méně o společném prožívání a více o tradičním pozorování performativní akce. Příliš mnoho skutečné a nepříjemně fyzické blízkosti, stejně jako zvuku, hluku a vjemů mi ovšem v tomto případě nedovolilo – aby se mě dotkl. A to se možná někoho také dotkne. Nebo ne.
Point of Touch
16. října 2026, 19:30 hodin
Studio ALTA, Praha
Realizační tým
Choreografie: Alica Minar
Dramaturgie: Katarína Bakošová
Scénografie a kostýmy: Magdalena Vrábová
Světelný design: Félix Noslier
Externí konzultantka: Lucia Kašiarová
Hudba: Vi Huyen Tranová (Viah)
Účinkující
Yelena Arakelow, Aneta Bočková, György Jellinek, Jakob von Kietzell, Valerie Renay, Matthew Rogers, Lenka Vořechovská, Vi Huyen Tranová
