Nová Elektra v Drážďanech: každý sám za sebe?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ach, ta výročí… Zatímco loňský rok postavil naše operní divadla před otázku, jak oslavit dvousté narozeniny jejich hlavního živitele Giuseppe Verdiho a vyrovnat se bez větší ostudy se stejným jubileem Richarda Wagnera (a budiž vzdán hold i těm, která připomněla kulatiny Benjamina Brittena a Pietra Mascagniho), letos se zdá, že za ústředního oslavence bude díky čtyřce na konci letopočtu opět česká hudba jako taková. Nic proti tomu – dočkáme-li se v roce 2014 dobře a inspirativně zahraných, zazpívaných a zrežírovaných inscenací českých operních titulů, bude to jedině dobře. Jenže výročí umí být někdy neodbytná, a jedno velké, ba světové připadá i na letošek. A obávám se, že se jedná pro současnou českou provozní praxi o jubileum skoro stejně nepříjemné, jako bylo to wagnerovské… Zkrátka: vzpomínáte, kdy jste v našich divadlech naposled viděli reprezentativní provedení některé opery Richarda Strausse (11. 6. 1864 – 8. 9. 1949)? Necháme-li stranou nečetné příspěvky našich oblastních scén z posledních let, je třeba si přiznat, že výrazné inscenace Griffithovy a Neunerovy Salome ve Státní opeře a Koutova a Herzova Růžového kavalíra v Národním divadle už patří historii, a to dokonce jiného století, než je to aktuální. Budeme muset počkat, zda se na uvedené neutěšené bilanci něco změní třeba už v příští sezoně.

Komu se ale vyhlížet nejistou domácí budoucnost nechce, tomu nelze než doporučit straussovské programy, které na celý výroční rok plánuje Semperova opera v blízkých Dráždanech. Pro ni je důstojné připomenutí sto padesáti let od skladatelova narození (a šedesáti pěti let od jeho úmrtí) bezpochyby povinností. Dostatečným důvodem je především celých devět autorových scénických děl, jejichž premiéra se konala právě na zdejší scéně, ať už se zrovna jmenovala Hoftheater, Königliches Opernhaus nebo Semperoper.Poprvé zde tak zazněly Ohně zmar, Salome, Elektra, Růžový kavalír, Intermezzo, Egyptská Helena, Arabella, Mlčenlivá žena a Dafné. A právě tuto slavnou minulost hodlá drážďanské divadlo oživit jakýmsi gigantickým festivalem, během něhož se jen do prázdnin odehraje řada představení – Ariadna na Naxu a Salome, koncertně bude připomenuta prvotina Guntram a formou open air produkce také Ohně zmar. Straussova hudba doprovodí i baletní projekt Legenden a samozřejmě se jí šéfdirigent Christian Thielemann bude věnovat i v řadě symfonických koncertů. Pomyslným vrcholem oslav se má stát galakoncert ve výroční den skladatelova narození, tedy 11. června 2014, a Mistrovi k narozeninám na něm zapějí Anja Harteros, Nina Stemme a Camilla Nylund. Na podzim jsou ovšem přichystány také Richard-Strauss-Tage, zahrnující reprízy Dafné a Capriccia, ale především novou inscenaci Arabelly, vzniklou v koprodukci s Velikonočním festivalem v Salcburku. Její obsazení je téměř dechberoucí: Renée Fleming, Thomas Hampson, Albert Dohmen, Gabriele Schnaut, Daniel Behle, Jane Henschel… Z nepřeberné nabídky dalších akcí se straussovskou tématikou jmenujme ještě alespoň uvedení němého filmu Roberta Wieneho Der Rosenkavalier v Semperoper dne 11. listopadu; také tuto kinematografickou lahůdku doprovodí živě Staatskapelle Dresden, tentokrát pod taktovkou Franka Strobela.

Hned na začátek oslav ale vedení Semperovy opery naplánovalo operní premiéru tak ambiciózní, že každý, kdo dosud pochyboval, že drážďanská scéna patří mezi světovou špičku, musel své názory přinejmenším přehodnotit. Volba padla celkem logicky na Elektru – kromě jména jubilujícího skladatele se k ní totiž váží ještě dvě další výročí. Dne 25. ledna 1909, tedy před sto pěti lety, se zde tato opera hrála poprvé, a 1. února by oslavil sto čtyřicáté narozeniny Straussův kongeniální libretista Hugo von Hofmannsthal.Tolik jubilejí pohromadě si zaslouží patřičnou péči a právě v ní překonala Semperoper veškerá očekávání. Posuďte sami: Evelyn Herlitzius v titulní roli, Anne Schwanewilms jako Chrysothemis, Klytämnestra v podání Waltraud Meier, René Pape v roli Oresta, Frank van Aken jako Aegisth, Staatskapelle pod taktovkou nikoho menšího než Christiana Thielemanna. Co jméno, to hvězda – co si tedy více přát?

Napsat, že více netřeba, by ovšem nebylo zcela pravdivé. Jestliže provázely premiérové představení 19. ledna jisté rozpaky, padaly především na vrub švýcarské inscenátorky Barbary Frey. Pro renomovanou činoherní režisérku a od roku 2009 i intendantku Schauspielhaus Zürich byla drážďanská Elektra teprve druhou operní režií po pět let staré (a stále hrané) Janáčkově Jenůfě v mnichovské Bavorské státní opeře. Vinit ji ovšem z nezkušenosti považuji za zavádějící; režisérka má pro hudební stránku inscenace evidentně cit a přistupuje k ní možná s až příliš velkou pokorou a respektem. Konzervativní milovníci opery mohou být spokojeni: rozhodně se zde neděje nic v rozporu s příběhem ani partiturou. Otázkou ovšem zůstává, zda se na scéně vůbec něco děje, a pokud ano, pak co vychází z koncepce Barbary Frey a co je vlastním přínosem protagonistů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss: Elektra (Semperoper Drážďany 2014)

[Total: 6    Average: 3.8/5]

Související články


Reakcí (2) “Nová Elektra v Drážďanech: každý sám za sebe?

  1. Zmiňovanou inscenaci jsem shlédl v repríze dne 25.1.2014. Rezie B. Frey je podle mého názoru „přepsychologizovaná“, každá postava na jevišti je více méně uzlíček nervů, Klytaimnestra je na pokraji nervového zhroucení, též Orestes je na rozsypání – až pak divákovi přijde podivné, proč musi byt Klytaimnestra zavražděna – když už temer zbavena smyslu, a jak Orestes bude schopen vzit do ruky sekeru a zabit vlastni matku, když se třese jak osika. Jevištní scéna, kterou recencent zevrubně popisuje – je především nudná, sice jsem při uvodnim Einfuhrungu slyšel, co všechno má divákovi napovědět – ale možná to bylo jen zbožné přání paní režisérky – mně ta scéna spíše nudila a nic nového nepřinesla. Viděl jsem minulou inscenaci Elektry v Dráždanech – a ta podle mého názoru byla daleko zajímavější. Hudebně je dilo skvostně nastudováno, mé rozpaky jen budí spíše hudební pojetí (na které má p. Thielemann plné právo) – orchestr řídí velmi jemně, skoro jako při Růžovém kavalírovi, ja preferuju v tomto díle více dramatismu a syrovosti. Pěvecky považuji za naprosto nedostatečný výkon Anne Schwanewilms – její hlas nemá absolutně volumen potřebný pro náročnou (a nevděčnou roli) Chrystothemis. Výkony Anne Schwanewilms sleduji již několikátou sezonu a musím konstatovat, že se nejedná o momentální indispozici, ale bohužel o trvalý stav. Výkony E. Herlitzius a R. Papeho byly prvotřídní.

Napsat komentář