Nová Elektra v Drážďanech: každý sám za sebe?
Ach, ta výročí… Zatímco loňský rok postavil naše operní divadla před otázku, jak oslavit dvousté narozeniny jejich hlavního živitele Giuseppe Verdiho a vyrovnat se bez větší ostudy se stejným jubileem Richarda Wagnera (a budiž vzdán hold i těm, která připomněla kulatiny Benjamina Brittena a Pietra Mascagniho), letos se zdá, že za ústředního oslavence bude díky čtyřce na konci letopočtu opět česká hudba jako taková. Nic proti tomu – dočkáme-li se v roce 2014 dobře a inspirativně zahraných, zazpívaných a zrežírovaných inscenací českých operních titulů, bude to jedině dobře. Jenže výročí umí být někdy neodbytná, a jedno velké, ba světové připadá i na letošek. A obávám se, že se jedná pro současnou českou provozní praxi o jubileum skoro stejně nepříjemné, jako bylo to wagnerovské… Zkrátka: vzpomínáte, kdy jste v našich divadlech naposled viděli reprezentativní provedení některé opery Richarda Strausse (11. 6. 1864 – 8. 9. 1949)? Necháme-li stranou nečetné příspěvky našich oblastních scén z posledních let, je třeba si přiznat, že výrazné inscenace Griffithovy a Neunerovy Salome ve Státní opeře a Koutova a Herzova Růžového kavalíra v Národním divadle už patří historii, a to dokonce jiného století, než je to aktuální. Budeme muset počkat, zda se na uvedené neutěšené bilanci něco změní třeba už v příští sezoně.
Komu se ale vyhlížet nejistou domácí budoucnost nechce, tomu nelze než doporučit straussovské programy, které na celý výroční rok plánuje Semperova opera v blízkých Dráždanech. Pro ni je důstojné připomenutí sto padesáti let od skladatelova narození (a šedesáti pěti let od jeho úmrtí) bezpochyby povinností. Dostatečným důvodem je především celých devět autorových scénických děl, jejichž premiéra se konala právě na zdejší scéně, ať už se zrovna jmenovala Hoftheater, Königliches Opernhaus nebo Semperoper.
Poprvé zde tak zazněly Ohně zmar, Salome, Elektra, Růžový kavalír, Intermezzo, Egyptská Helena, Arabella, Mlčenlivá žena a Dafné. A právě tuto slavnou minulost hodlá drážďanské divadlo oživit jakýmsi gigantickým festivalem, během něhož se jen do prázdnin odehraje řada představení – Ariadna na Naxu a Salome, koncertně bude připomenuta prvotina Guntram a formou open air produkce také Ohně zmar. Straussova hudba doprovodí i baletní projekt Legenden a samozřejmě se jí šéfdirigent Christian Thielemann bude věnovat i v řadě symfonických koncertů. Pomyslným vrcholem oslav se má stát galakoncert ve výroční den skladatelova narození, tedy 11. června 2014, a Mistrovi k narozeninám na něm zapějí Anja Harteros, Nina Stemme a Camilla Nylund. Na podzim jsou ovšem přichystány také Richard-Strauss-Tage, zahrnující reprízy Dafné a Capriccia, ale především novou inscenaci Arabelly, vzniklou v koprodukci s Velikonočním festivalem v Salcburku. Její obsazení je téměř dechberoucí: Renée Fleming, Thomas Hampson, Albert Dohmen, Gabriele Schnaut, Daniel Behle, Jane Henschel… Z nepřeberné nabídky dalších akcí se straussovskou tématikou jmenujme ještě alespoň uvedení němého filmu Roberta Wieneho Der Rosenkavalier v Semperoper dne 11. listopadu; také tuto kinematografickou lahůdku doprovodí živě Staatskapelle Dresden, tentokrát pod taktovkou Franka Strobela.
Hned na začátek oslav ale vedení Semperovy opery naplánovalo operní premiéru tak ambiciózní, že každý, kdo dosud pochyboval, že drážďanská scéna patří mezi světovou špičku, musel své názory přinejmenším přehodnotit. Volba padla celkem logicky na Elektru – kromě jména jubilujícího skladatele se k ní totiž váží ještě dvě další výročí. Dne 25. ledna 1909, tedy před sto pěti lety, se zde tato opera hrála poprvé, a 1. února by oslavil sto čtyřicáté narozeniny Straussův kongeniální libretista Hugo von Hofmannsthal.
Tolik jubilejí pohromadě si zaslouží patřičnou péči a právě v ní překonala Semperoper veškerá očekávání. Posuďte sami: Evelyn Herlitzius v titulní roli, Anne Schwanewilms jako Chrysothemis, Klytämnestra v podání Waltraud Meier, René Pape v roli Oresta, Frank van Aken jako Aegisth, Staatskapelle pod taktovkou nikoho menšího než Christiana Thielemanna. Co jméno, to hvězda – co si tedy více přát?
Napsat, že více netřeba, by ovšem nebylo zcela pravdivé. Jestliže provázely premiérové představení 19. ledna jisté rozpaky, padaly především na vrub švýcarské inscenátorky Barbary Frey. Pro renomovanou činoherní režisérku a od roku 2009 i intendantku Schauspielhaus Zürich byla drážďanská Elektra teprve druhou operní režií po pět let staré (a stále hrané) Janáčkově Jenůfě v mnichovské Bavorské státní opeře. Vinit ji ovšem z nezkušenosti považuji za zavádějící; režisérka má pro hudební stránku inscenace evidentně cit a přistupuje k ní možná s až příliš velkou pokorou a respektem. Konzervativní milovníci opery mohou být spokojeni: rozhodně se zde neděje nic v rozporu s příběhem ani partiturou. Otázkou ovšem zůstává, zda se na scéně vůbec něco děje, a pokud ano, pak co vychází z koncepce Barbary Frey a co je vlastním přínosem protagonistů.
Příběh se zde odehrává v jednotných kulisách jakési palácové dvorany strohého designu, odpovídajícímu zhruba třicátým až padesátým letům dvacátého století (scénografie Muriel Gerstner). Vše je obloženo deskami snad z dřevotřísky s hnědou dýhou na povrchu; uprostřed vévodí interiéru vchod se dvěma veřejemi, jemuž dodává na monumentalitě balkon se zábradlím s kruhovou dekorací, umístěný přímo nad ním. Neosobní prostředí má evidentně vzbuzovat pocit úzkosti, a není divu: estetika tohoto typu byla ve dvacátém století blízká všem evropským autoritativním režimům bez ohledu na jejich politické zabarvení. Nad balkónem nechybí dokonce ani vznešené heslo, v tomto případě Iustitia fundamentum regni, doplněné stylizovaným reliéfem s vyobrazením sovy. K ponuré dokonalosti však sálu přeci jen něco schází – jeho výzdoba je totiž zřetelně nedokončená. Jedna z obkladových desek dosud není připevněna a je za ní vidět prázdný prostor; o kus dál je složen další nepoužitý materiál, ze spodních částí obvodových zdí dosud trčí dráty a kabely (podle fotografií v programu jsou předobrazem scény pokoje berlínského hotelu Tempelhof, procházející rekonstrukcí). Vizuální poselství je myslím jasné: dříve tu vše vypadalo jinak, nový a mnohými nevítaný pán nechal sídlo přestavět podle svých představ. Nejistý je pouze termín, kdy bude vše hotovo – možná brzy, ale možná také nikdy…
Inscenaci otevírá působivý obraz: Elektra sedí ve zmíněném prázdném výklenku a nepřítomně hledí před sebe, čtveřice služek v černých kostýmech se před vchodem drží bojácně pohromadě, pátá, která s Elektrou soucítí, se družek okázale straní, nebezpečně vyhlížející Dohlížitelka (legendární Nadine Secunde, která kdysi ve slavné nahrávce Seijiho Ozawy zpívala roli Chrysothemis) se opírá o zeď a čeká na správnou chvíli, kdy mezi svými svěřenkyněmi udělá pořádek. Od okamžiku, kdy Elektra zůstane na scéně sama, je až do konce středobodem veškerého dění; režisérka ji nechá ve statickém postoji odzpívat úvodní monolog o zavražděném otci a na jeho konci jí přisoudí záchvat, snad epileptický. V tomto rámci se ovšem odehraje celý zbytek představení; postavy přicházejí, jsou konfrontovány s Elektrou, nedochází však téměř k žádnému budování vztahů, takže všichni jakoby se jen míjeli a žili ve vlastním světě, do kterého nikdo další nemůže… Dojde-li k nějaké akci, jedná se většinou o další Elektřin záchvat, mimochodem vždy s trochu jinými průvodními jevy.
To vše mohlo být režisérčinou koncepcí, byť minimalistickou – dusný příběh touhy po pomstě, odehrávající se v rodině, jejíž členové řeší konflikty vzájemně i v sobě samých, se podobnému řešení vyloženě nebrání. Problém vidím tam, kde by měla být hlavní deviza inscenace, tedy ve výrazných pěveckých osobnostech, obsazených do hlavních rolí. Je opravdu těžké posoudit, kde končí přání režisérky a začíná nápad, odjinud přenesená zkušenost či jen prosté charisma toho kterého představitele. A tak je možné obdivovat mimořádně talentovanou zpívající herečku Evelyn Herlitzius, která v pomuchlaných, možná kdysi plesových zlato černých šatech (kostýmy Bettina Walter) po celou dobu nesestoupí z jeviště, nebojí se „být ošklivá“ (typově je velmi blízká dvorní herečce a manželce filmového režiséra Tima Burtona Helen Bonham Carter) a vnáší do inscenace napětí i jen mimikou obličeje.
Je možné pochybovat o tom, je-li Elektřina konformní sestra, už trochu odkvétající krasavice Chrysothemis v podání Anne Schwanewilms, opravdu tak nervózní a nejistá, nebo je-li to role, která jí byla přisouzena. Je možné obdivovat zkušenou Waltraud Meier v roli matky obou sester Klytämnestry: pokud se v inscenaci objevil nějaký reálný a uvěřitelný mezilidský vztah, vytvořila ho zcela přirozeně směrem k Elektře právě ona; opět si nejsem jist, do jaké míry v souladu s přáním režisérky. A je možné, ba nutné, obdivovat René Papeho jako Oresta. Kde mu není dáno ztvárnit svou roli hereckou akcí, dokáže výjimečně naléhavě pěvecky vyjádřit veškerou tíhu zodpovědnosti, která na třetím ze sourozenců a potencionálním mstiteli svého otce spočívá.
Za nejsilnější moment inscenace pokládám scénu, kdy Orest a Elektra stojí vedle sebe, drží se za ruce, ale každý z nich hledí na jinou stranu. Pape i Herlitzius dokonale dávají najevo podstatu svého vztahu, za níž se vlastně stydí, ale která je oba přemáhá; jejich zoufale potlačovaná erotická touha je téměř hmatatelná. Proč na tento, tak sám o sobě silný moment, musí hledět z výklenku ještě chlapeček s holčičkou ve společenských oděvech, je mi upřímně řečeno záhadou… Bohužel to není jediný zbytečný polopatismus režisérčiny koncepce: s Klytämnestřiným zoufalým výkřikem za scénou, značím její smrt z Orestových rukou, poměrně ostře kontrastuje zabití Elektřina otčíma Aegistha, jemuž přisoudil Frank von Aken vzezření hrubozrného funkcionáře v tmavomodrém obleku, který se vrací domů zjevně po nějaké bujaré oslavě. Jeho volání o pomoc na balkóně, odvlečení Orestem a jeho sluhou, opětovný návrat po tom, co byl raněn a předsmrtné škubání působí v celkovém kontextu až směšně.
Naštěstí však režisérka uzavírá své pojetí živým obrazem, majícím sílu zůstat na dlouho v paměti diváků: v setmělém sále míří světla (osvětlení Gérard Cleven) pouze na tři body: na zhroucenou Elektru, pro níž dokonanou pomstou ztratil život další smysl, na vyděšenou Chrysothemis, která se bílých a okázale zdobených šatech původně vydala slavit „změnu režimu“ a sestřinu smrt není schopna si rozumově zdůvodnit – a na onen latinský nápis na vchodem, hlásající, že Spravedlnost je základem vlády.
Režijní podobu nové Elektry tedy nejsem s to přijmout bez výhrad a pochybností, ale znovu musím zopakovat, že jejím kladům patří respekt k hudební složce dramatu. A je bez pochyby zásluhou Christiana Thielemanna, že jeho precizní a dramaticky dokonale vyvážené hudební nastudování dalo celému představení tolik potřebný náboj, díky kterému nenudilo ani v okamžicích, kdy dění na scéně nebezpečně ustrnulo. Všechny sekce Staatskapelle Dresden zprostředkovaly jemné detaily i drastické pasáže Straussovy partitury s precizností, jakou u nás obvykle neslýcháme – už to je samo o sobě dobrým důvodem, proč inscenaci odpustit leccos z výše uvedených výhrad.
Ve zmíněném nevšedním obsazení se bude hrát Elektra ještě do konce ledna. V červnové sérii se sice opět vrátí představitelka titulní role, ale zbytek protagonistů bude kompletně jiný – bude se jednat vesměs o členy a stálé hosty souboru. Mám za to, že s jinými umělci a s jejich přednostmi i nedostatky se bude jednat o trochu jinou inscenaci. Zda lepší či horší, je v tuto chvíli těžké předvídat, nicméně Herlitzius i hudební podoba nové Elektry jsou myslím dobrým důvodem, proč tuto inscenaci s lehkým srdcem navštívit i v letním období. A mimo to – dalších možností, jak si letos užít v Drážďanech dráždivou hudbu Richarda Strausse, bude naštěstí ještě hodně…
Hodnocení autora recenze: 70 %
Richard Strauss:
Elektra
Dirigent: Christian Thielemann
Režie: Barbara Frey
Scéna: Muriel Gerstner
Kostýmy: Bettina Walter
Osvětlení: Gérard Cleven
Sbormistr: Pablo Assante
Dramaturgie: Micaela von Marcard
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Premiéra 19. ledna 2014 Semperoper Dresden Drážďany
Klytämnestra – Waltraud Meier
Elektra – Evelyn Herlitzius
Chrysothemis – Anne Schwanewilms
Aegisth – Frank von Aken
Orest – René Pape
Pfleger des Orest – Peter Lobert
Vertraute – Romy Petrick
Schleppträgerin – Ute Selbig
Junger Diener – Simeon Esper
Alter Diener – Matthias Henneberg
Aufseherin – Nadine Secunde
1. Magd – Constance Heller
2. Magd – Gala El Hadidi
3. Magd – Christa Mayer
4. Magd – Rachel Willis-Sørensen
5. Magd – Nadja Mchantaf
Foto archiv, Matthias Creutziger
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
