Do první choreografie Alice Silné Perceptive vstupujeme bez zdvižení opony, v Žižkostele žádná není. Trojice tanečnic se rozcvičuje na zemi, v černých kostýmech s drobnými detaily ze zelených nitek, než se začne odvíjet strukturovaná choreografie, která si pohrává se zastavením a fázováním pohybu v čase. Do dění vstupuje fotograf, který tančící dívky zachycuje a v reálném čase jsou záběry promítány, je zde tedy tematizovaná autenticita a bezprostřednost obrazového záznamu a také role času samotného. Fotografie je statické médium, které průběh času narušuje, což choreografie nedělá, i když pracuje se zastavovanými pózami: což dělá právě mladá choreografka. Postavení tanečnic ve fázích přesunu po scéně chvílemi evokuje Muybridgeovy fázované záběry pohybu.
V hudbě se postupně vrství několik různých rytmických linek. Charakter pohybu evokuje v první části možná sport – gesto připomínající přípravu na skok do vody, zastavení před vrhem, skokem, nakročeni do prostoru. Dívky ale zpomalují v pozici v kleku, vláčněji pohybují trupem a rukama nebo se zformují do osově souměrného řetězce. Důležitá je zřejmě pro tvůrkyni fáze, kdy nechá interpretky vstoupit do kontaktu s fotografem, respektive objektivem jeho aparátu, jako by se dívaly do očí, jež ale za čočkou vidět nemohou. Rozrůstá se určitý dialog v pohledu i v plynulém pohybu, který je synchronizován. V interakci se prostřídají a zároveň se formují, trojice dívek chvílemi před fotoaparátem ustupuje, jindy se k němu naopak zvídavě vrací, takže začne působit až animálním dojmem: jako nesmělé zvířectvo, které se dostalo do kontaktu s výzkumníkem, puzené zvědavostí i obavou. Oslnění blesky ten dojem podtrhuje. Nakonec se miniatura vrací skrze promítání fotografií ke svému avizovanému tématu, neboť tančící těla posloužila jako materiál, výtvarně zachycený v prostoru a čase. Ano, určitě se tu hrálo s různými druhy pohledů a perspektiv, divák vidí celek, fotograf vidí pouze detail, na který se soustředí, a třetí úhel poskytuje fotografie sama jako zmrazený okamžik. Situace ale mohou nabídnout širší škálu interpretace, pokud se neřídíme jen anotací, ale necháme fantazii působit volně.
Obsesi vlastními vlasy a proměnu uklidňujícího rituálu v omezující past ztvárnila v poetické choreografii Vladena Klimek. Dovolte mi ale i její Na vlásku pojmout nejprve jen skrze autentickou percepci a asociace, protože tato miniatura má také svou specifickou atmosféru. Začíná do tmy a do zpěvných tónů ženského hlasu, k němuž se připojí jemný rytmický zvuk. Do kontra světel vstoupí šest postav v bílých vzdušných oblecích, jemně se dotýkajících svých vlasů, jako by se je snažily protáhnout nebo z nich nabrat jako přízi ke kolovratu, jejich pomalé pohyby, záklony a úklony jsou téměř obřadní. Choreografka vkládá druhou rytmickou linku a světelnou změnu (zdá se, že na práci s obměnami rytmu a se světly se zaměřuje celý tento program, který je umělecký, ale je to také pedagogický proces). Postavy působí, jako kdyby si vlasy na skloněných hlavách namáčely v neviditelné vodě, postupně se přestává věnovat každý sám sobě a přenáší pozornost na hřívu druhého.
Už nesledujeme individuální zvyk, ale hemžení postav, jež jsou fascinovány jedna druhou, stále však unášeny rytmem, který ohýbá jejich trup ve stejném okamžiku. Mění se možná v procesí, neboť toho proměnlivého lidského „hada“ propojují nakonec právě vlasy… Choreografie končí stejně lyricky jako začala, je v ní možné vidět stejně tak dobře analýzu obsese jako rituál nebo tkanivo vztahů. Indiáni věří, že vlasy mají paměť. A často se stříháme, když přijde zlomové životní období. Ale hraní si s vlasy může také přerůst v poruchu, stane-li se příliš častým zvykem. A snad je i už klišé opakovat, že v romantické literatuře i baletu jsou rozpuštěné vlasy znakem šílenství, ale také čarodějnictví nebo později svobodomyslnosti a emancipace. Je tolik významů a tak odlišné symboliky, ze kterých můžeme vybírat, že nás choreografie soustředící se na toto bohatství může zavést do libovolných asociací. Ostatně divácká svoboda se s jasným záměrem nevylučuje, vždy se můžeme k tématu vrátit a snažit se ho přečíst.
Abstraktnější Pulse of Amálie Cuplové přináší na scénu zvuk elektronické hudby a syntetizátorů a pět tanečnic s prodlouženými copy, energických a sebevědomých bytostí. Žádné kličky, psychologie a metafory, jen pulz procházející tělem. Ovšem ne beze změny, protože dívky se zastavují v určitých pózách, s rukama siláci zaťatýma v pěst nebo naopak ve svůdném prohnutí či naopak v obranném gestu. Paže se zaoblují jako při objetí, ale nikoho nesevřou, na zemi dívky přecházejí k převalům a sbírají sílu z gravitace, v prostoru k sobě přistupují až bojovně. V zeleném světle a zvuku praskající desky se skrývají nové výbuchy energie a skupinka působí jako sasanka na mořském dně… Choreografie je rytmická, dynamická, velmi proměnlivá a vedle pohybu je stejně rychlá i proměna barevnosti světel. Jsou zapojeny i izolace, v závěru jako by se dívky na chvíli proměnily v loutky, ve skupinu Hofmannových Olympií, aby se pulzující dílo nakonec zklidnilo do modrého soumraku. Mladé tanečnice se zde zdatně popasovaly s moderním slovníkem, současnou dynamikou, množstvím změn a požadavkem na neměnné napětí ve výrazu, a rozhodně toho nebylo málo.
Choreografie The Moment after Perfect Kateřiny Zemanové působí naopak jako alegorie, ve které je záhodno číst a přemýšlet o významu. Klečící postava v bodovém světle hladí zem, jako by se ji snažila svou vlastní dlaní vyleštit. Když se postupně objeví další, je myšlenka ještě nutkavější – je to péče, obsese, bezmyšlenkovitá rutina? Dlaně jsou natřeny tmavou stříbřitou barvou, ale nevíme, jakou špínu možná to pozlátko zakrývá. Všichni tanečníci na zemi vykonávají mechanicky stejný pohyb, se stejným zaujetím a intenzitou, pohyb kruhem a pod podpůrnou ruku, za zvuku pro ně netypicky staré hudby. Když se melodie zlomí do moderního rytmu, mění se i atmosféra. Jedna z dívek přestává „čistit“ zem kolem sebe a jako by objevovala další místa ve vzduchu a v prostoru kolem: je potřeba zrychlit, přidat, stihnout, panuje atmosféra nervozity uzávěrky a nesplněného plánu.
Postavy opakují setrvačně naučené pohyby, postupně se sjednocují i v nové situaci, jejich gesta se zastavují v izolovaném akcentu na stejném místě, strojovitě. Snaha jedince nabourat daný rytmus se nesetkává s úspěchem, po pokusu následuje návrat k osvědčenému vzorci, návrat k jistotě. Ačkoliv v jednu chvíli směřují energii ven do prostoru, a jejich až frenetické pohyby doprovázené stroboskopickými záblesky vypravují o pokusu prolomit zvyk. Ale je to marné, poslední osamocená postava se zase vrátí k nekončící práci. Je to vlastně variace na poměrně oblíbené téma marného pokusu vymanit se ze strojových pravidel systému a nakazit myšlenkou svobody společenství lidí, které na ni není připraveno, je však vidět, že si choreografka dala záležet na tom nesklouznout ke klišé a najít vlastní podobenství.
Poslední choreografie, Zrání opět od Alice Silné je jasným zobrazením přechodového rituálu a také jednoho z oblíbených témat, vyloučení ze společenství, z kmene. Ústředním motivem obřadu, kolem něhož se situace rozvíjí, je sběr a vaření kávy, kterou choreografka povýšila na posvátný nápoj zasvěcení a sjednocení. Přijímání společné posvěcené potravy nebo nápoje je možná nejstarší z rituálů vůbec, jistě je přinejmenším nejuniverzálnější. A tady je z rituálu a obřadu přítomno vše. V hudbě znějí perkuse a projekce připomíná záběr na suchou trávu v buši nebo savaně, dívky v barevných kostýmech s ní sladěných evokují kmen žijící pod rozpáleným sluncem. Nejprve je tu jen hravá dvojice, která testuje rychlost a obratnost, škádlí se. Jsou to zatím ještě děti, které v následujícím rituálu přijme kmen do svého středu – nebo ne. Skupinu tanečnic tentokrát netvoří studentky konzervatoře, ale teens soubor Pop Balet, který má blíž k urban scéně a tomu typu taneční kultury, která vychází spíš z jazzových a muzikálových stylů, a je patrné, že to je i primární styl mladé choreografky, i když z první miniatury tolik nečišel (sama ostatně tento směr, contemporary fusion, učí na kurzech).
Dívky ukrývají v rukou posvátná zrnka budoucího nápoje. Tančí rozděleny na skupiny v rychlejším staccatovém rytmu, skluzy na zemi, tradiční moderna rozmáchlá do prostoru, sbory, unisona. Dvěma dospívajícím dívkám jejich družky připevní červené šátky, jimiž jim posléze kmen i zaváže oči, zatímco tanečnice, která zřejmě představuje kněžku, si obléká bolerko s dlouhými červenými rukávy (protože jsou tanečnice vrstevnicemi, je třeba rozdíly v hierarchii vyjádřit použitím rekvizit a doplňků). Obřadně připraví nápoj, který se pak pro adeptky stává jakými prvním přijímáním, musí však pro něj přejít horu lidských těl, jako kdyby kráčely po útesu, a každé zaváhání může ohrozit misi, až v hlubokém záklonu na ramenou družek je možno dojít posvěcení. „Samozřejmě“, že z obou sester se výstup podaří jen jedné z nich a druhá je vyobcována, zatímco pomyslný kmen tančí, dělí se dál o symbolický nápoj. Jejich tanec vychází z dané formy, což je trošku něco jiného, než na co jsme u autorské tvorby na nezávislé scéně zvyklí, ale je to plnohodnotný přístup. Věřím, že by se choreografie tohoto typu dobře uplatnila třeba v muzikálu a určitě potřebujeme takové tvůrce v tuzemsku mít. Sympatické je, že pedagogové HAMU ponechávají studentům jejich přirozené kořeny, které má pochopitelně každý jinde, a že pak vynikne jejich individualita. Podpoří to i širší možnost jejich budoucího uplatnění.
Nová generace: Cuplová, Klimek, Silná, Zemanová
2. dubna 2026, 19:30 hodin
Žižkostel, Praha
Program
Perceptive
Režie a choreografie: Alice Silná
Fotografie a technické zpracování: Filip Šmelík
Interpretace: Nikola Budaiová, Eliška Hejná, Akseniia Kozhevnikova
Hudba: hudební koláž – VEEKO, Christophe Zurfluh, Travis Lake
Pedagogické vedení: MgA. Markéta Vajdová, Ph.D.
Na vlásku
Koncept, režie a choreografie: Vladlena Klimek
Interpretace: studenti Pražské taneční konzervatoře
Bartoloměj Palacka, Tereza Hájková, Johana Voříšková, Laura Hornová, Josefína Dousková, Vanessa Doležalová
Hudba: Vladlena Klimek
Zpěv: Tereza Moulisová
Kostým: Vladlena Klimek
Pedagogické vedení: MgA. Markéta Vajdová, Ph.D.
Pulse of
Choreografie: Amálie Cuplová
Interpretace: Viktoriia Burylo, Eliška Nevoralová, Kateřina Hulínská, Yelyzaveta Kolesnikova, Kateřina Šilhavá
Hudba: Taipei8000000
Pedagogické vedení: MgA. Markéta Vajdová, Ph.D.
The Moment after Perfect
Choreografie: Kateřina Zemanová
Interpretace: Klára Štauberová, Diana Makašová, Magdaléna Černá, Adam Klepáč
Hudba: B6 – My Heart Will Stop in Joy (The Caretaker), Last Life (Ori Lichtik)
Pedagogické vedení: MgA. Markéta Vajdová, Ph.D.
Zrání
Koncept a choreografie: Alice Silná
Interpretace: Taneční soubor Pop Balet – Eliška Kočová, Emma Tausche, Barbora Luňáková, Matylda Weberová, Lucie Horáková, Amélie Zítková, Veronika Bukovská, Marie Veselá, Nikola Říhová, Anežka Kyndlová
Hudba: Oxala’, Christophe Zurfluh, Thylacine
Kostýmy: Taneční soubor Pop Balet
