Nová Kouzelná flétna ve Stavovském: dobová stylizace, moderní režie i Mozart na jevišti

Co se stane, když do tradičního operního kusu, který je dáván snad všemi operními domy na světě, zasáhne osobitý přístup režiséra, který „jest jedněmi oslavován a druhými zatracován“ (Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberflöte. Národní divadlo, Praha 2014, strana 80)? A pokud tento režisér navíc původně není v oblasti operní režie vyškolen, nýbrž se k tomuto žánru dostal až postupem času?

„Opera je triumf lidského ducha, nejrafinovanější chuť a nejvýsostnější stylizace.“ Takto odpověděl Vladimír Morávek, autor režie nové Kouzelné flétny ve Stavovském divadle, která měla premiéru ve čtvrtek 5. února 2015, na otázku „co je opera?“ v rozhovoru pro rádio Classic Praha. A takový „Gesamtkunstwerk“ se mu podařilo vytvořit i v tomto představení. Občas ale jeho osobitá režie narážela na operní formu, jindy ji zas skvěle vyzdvihovala. A fakt, že Morávek není ryze operní režisér, podporuje skutečnost, že se v případě Kouzelné flétny nesnažil této formě nijak klanět. Naopak – měl tu úžasnou drzost přizpůsobit ji obrazu svému.Morávek provedl několik výrazných režijních úprav, které zasahují do děje opery. Především přidal činoherní postavu Wolfganga Amadea Mozarta. Tu vypreparoval ze svého brněnského představení Moc Art aneb Amadeus v Brně (strašná mela), které v současnosti uvádí Divadlo Husa na provázku. Mozart v podstatě neodejde z jeviště, je tam zabydlen i se svým psacím stolkem. Tvoří Kouzelnou flétnu a právě vzniknuvší postavy samy vystupují na jeviště. Mozart jako stvořitel díla a „dosvědčovatel toho, jak to autor myslel“ (ČT 24, Kouzelnou flétnu uslyší ve „svém” Stavovském divadle i sám Mozart, 5. února 2015 zde) pozoruje děj na jevišti a občas ho i „komentuje“ pověstným smíchem z Formanova Amadea. Velmi podstatně vstupuje do děje během mluvených částí opery, kdy zalykavým hlasem opakuje veškeré mluvené slovo v českém jazyce, zpěváky přednášené v originále – tedy v němčině. A tady zřejmě Morávek narazí u tradičních milovníků opery, kteří jsou zvyklí na mluvené slovo nebo na to, že se prostě dialogy seškrtají nebo vypustí úplně. Mluvené dialogy bývají velmi nudné už jenom proto, že jsou přednášeny operními pěvci, kteří neumějí hrát a mluvit na jevišti. Nejen že si zpěváci tentokrát vybrousili i německou výslovnost, ale vycizelovali i své herecké výkony. Otázkou je, zdali v takovém případě nebyly Mozartovy vstupy coby „překladatele“ a „supervizora“ těchto částí zbytečné nebo rušivé. Vyřešila se tím sice srozumitelnost těchto scén (divák nemusí číst titulky), nicméně pokud je čte během celého představení, tak už na tom v těchto momentech nezáleží. Vidím v tom Morávkovu velkou citlivost k mluvenému slovu a jeho srozumitelnosti, vycházející z jeho profese režiséra činohry. Na druhou stranu jsou tyto vstupy doprovázeny tikotem hodin, a jak už bylo řečeno, Mozartův hlas je vysoce stylizovaný (jakož i celá jeho pohybová stránka) a má navíc jakousi ozvěnu. Jako by si Mozart text drmolil nad partiturou během komponování. Některá slova jako „láska, Bůh“ a podobně Mozart vykřikne, aby zdůraznil jejich význam. Obecně stylizace mluveného slova a jeho velká exprese jsou pro Morávka velmi typické. Hodí se ale ke Kouzelné flétně? Místy působily tyto momenty rušivě, jindy však nevadily a někdy bylo těžké sledovat oba dějové proudy – současného Mozarta a děj opery. Celkově by asi prospělo některá místa trochu zklidnit a takzvaně učesat. Tyto části se hemží skvělými nápady, ale bylo by snad lépe využít méně nápadů a jednotlivé situace více propracovat. V každém případě si divák bude muset na nově vzniklou podobu mluvených částí zvyknout. Pro mě působila na začátku rušivě, později příjemně. Doporučovala bych ale místy volit citlivější přístup.Dalším režijním obohacením byly fantastické postavy činoherní i baletní (Akrobatická skupina Long Vehicle Circus), které se během děje v různých intervalech hemžily na jevišti. Byli to pitvořiví andílci, kteří svými cupitavými pohyby ve smyslu rychlého rytmu předehry přebíhali po jevišti a občas vykřikli. V inscenaci bylo vůbec velké množství postav. Někdy ale až zbytečně moc a divák neměl šanci sledovat vše, co se na jevišti odehrává.

Celkově k režijnímu přístupu – jeho originalita je neoddiskutovatelná, jakož i přínos pro Kouzelnou flétnu, kdy byla nabourána tradiční inscenační praxe. Morávkova Flétna je dílo originální, živé, pohádkové a fantastické. Vladimír Morávek v ní ale působí spíše obecně jako divadelník než jako operní režisér a místy se nechává svým osobitým projevem trochu unést. Možná mu zatím chybí zvýšená citlivost vůči hudebním číslům, která někdy dokáží mluvit sama za sebe. Celková inscenační koncepce však zaslouží pochvalu.

Výtvarná stránka představení je fascinující. Scéna je vytvořena (Martin Ondruš) jako stylizace barokního divadla a dobových kulis (naznačené sloupoví na každé straně jeviště). Do tohoto vstupují malované kulisy s fantaskními kolážemi (Miroslav Huptych), ve kterých jsou použita i různá dobová vyobrazení. Tyto koláže fungují na principu loutkového divadla, kdy se jednotlivá pozadí dají snadno vyměnit. Významná je i práce s prostorem, kdy je na jedné z kulis vyobrazeno pokračující sloupoví takřka do nekonečna.Jedná se o perfektní stylizaci dobové výtvarné jevištní kultury s odkazem na původní prostor divadla a mozartovskou tradici. Do této koncepce zapadají i kostýmy (Tomáš Kypta), které spojují pohádkovost a dobový oděv Mozartovy doby. Zejména kostýmy hlavních ženských postav se velmi povedly – Pamininy bílé šaty, černý oděv Královny noci a „polooděv“ Papageny. Zaujal také Monostatův punkový zjev.

Výtvarný charakter inscenace odkazuje na již dva roky staré představení Kouzelné flétny v Komische Oper Berlin (Suzanne Andrade a Barrie Kosky), která řeší fantastický děj opery stylizací do komiksu s užitím filmové animace. V každém případě se jedná o zcela odlišný přístup, nicméně velká snaha řešit inscenační problémy opery je zde totožná.

Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka provedl skvělý výkon. Jenom tempa byla někdy příliš rychlá na hranici hratelnosti a zejména u předehry to vypadalo, že jde o závod o nejrychleji zahranou ouverturu Kouzelné flétny na světě. Rovněž pěvecké obsazení na první premiéře bylo výborné a dá se říci, že mu dominovaly ženské role – Marie Fajtová coby Pamina a Jana Sibera jako Královna noci. Ta nemá v opeře příliš mnoho prostoru, ale zato ta nejefektnější čísla. Jana Sibera svou interpretací slavné árie z druhého jednání Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen! (Pekelná pomsta mi vře v srdci!) by mohla lehkostí a přesností v koloraturních částech konkurovat světovým pěvkyním.Skvělá byla i Marie Fajtová a zaujala zejména tklivou árii z druhého jednání Ach, ich fühl’s, es ist verschwunden… (Ach, cítím, že navždy zmizelo štěstí lásky…), kterou dokázala zazpívat celou téměř v pianissimu. Z dalších výborných výkonů jmenujme Richarda Samka jako Tamina i Miloše Horáka coby Papagena.

Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Zauberflöte
(Kouzelná flétna)
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink (alt. David Švec)
Režie: Vladimír Morávek
Scéna: Miroslav Huptych, Martin Ondrúš
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Martin Buchta, Adolf Melichar
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála
Choreografie: Leona Qaša Kvasnicová
Pyrotechnické efekty, záře a zjevení: Ivan Martínek
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla
Akrobatická skupina Long Vehicle Circus
Premiéra 5. února 2015 Stavovské divadlo Praha

Sarastro – Jan Šťáva (alt. Pavel Vančura)
Tamino – Richard Samek (alt. Jaroslav Březina)
Královna noci – Jana Sibera (alt. Olga Jelínková)
Pamina – Marie Fajtová (alt. Yukiko Šrejmová Kinjo)
Papageno – Miloš Horák (alt. Jiří Brückler)
První dáma – Petra Perla Nôtová (alt. Gabrijela Ubavić)
Druhá dáma – Michaela Kapustová (alt. Jana Horáková Levicová)
Třetí dáma – Václava Krejčí Housková (alt. Kateřina Jalovcová)
Papagena – Lucie Hájková (alt. Lenka Pavlovič)
Monostatos – Aleš Voráček (alt. Ondřej Koplík)
První ozbrojenec – Jan Markvart (alt. Václav Lemberk)
Druhý ozbrojenec – Aleš Hendrych (alt. Roman Vocel)
První genius – Eliška Soukupová (alt. Marie Šimůnková)
Druhý genius – Kateřina Zikmundová (alt. Tereza Lázňovská)
Třetí genius – Amálie Koppová (alt. Karolína Motýlová)
První kněz – Josef Hervert
Druhý kněz – Martin Davídek
Mozart – Ondřej Mataj (alt. Martin Donutil)

www.narodni-divadlo.cz

Foto Hana Smejkalová