Nová Rossiniho Popelka ve Vídeňské státní opeře

Třikrát z rakouského tisku
Kouzlo kadeřnické helmy

Po této inscenaci dostane člověk chuť na dovolenou v Itálii. Nejlépe v nějakém ospalém hnízdě, kde to opravdu vypadá jako v padesátých letech, někde v Kalábrii nebo na Sicílii, jen ne v Toskánsku, kde zanechala moc peněz viditelné stopy.

Sven-Eric Bechtolf režíroval ve Vídeňské státní opeře Rossiniho operu La Cenerentola, slavnou operní verzi pohádky o Popelce, která se od originálu liší především tím, že je v ní místo zlé macechy otec. Režie v pohádkovém námětu hodně kouzlí – jako když se třeba zjeví mrtvá matka a hodí na jeviště svatební kytici, kterou pak princ Popelce předá. Režisér boduje především tím, že děj přesadil do fiktivní italské zemičky San Sogno (Svatý Sen) a přeložil ho do padesátých let. 

Spousta ironie
Vidíme z té doby překrásná auta, které výstřední princ sbírá. Je tu zmrzlinářka na kole a Ildebrando d’Arcangelo ji osahává (tehdy jsme byli vůči sexismu tolerantnější než dnes). Na jevišti jsou kadeřnické helmy (scéna Rolf Glittenberg), které hodně přispívají k šarmantní atmosféře, a ironizující kostýmy (Marianne Glittenberg), především pro velmi dobré sboristy, kteří by ve svých úborech mohli fungovat jako transvestité v televizní soutěži z džungle. A zlé nevlastní sestry vypadají jako účastnice konkurzu „Italia’s next Topmodel“. Výpravě se dokonce aplaudovalo na otevřené scéně, ačkoli předváděla garáž, nikoli taneční síň. Dramaturgicky rušily jen dvě přestavby za spuštěnou oponou. 

Nejlepší však bylo Bechtolfovo vedení postav. Vyhnal z operních zpěváků jakoukoli statičnost a probudil v nich radost ze hry, v souladu s každým detailem partitury i libreta. Když například klečí Popelka na zemi a drhne kartáčem podlahu a pak se tímtéž kartáčem češe, skvěle se to hodí k její písničce o králi, který jednou přijde, aby zvolil svou nastávající nikoli podle zjevu, ale podle její vnitřní hodnoty. Skvělá práce, která se některým zdála příliš banální, ale při bližším zamyšlení okouzlí bohatstvím nápadů.

Málo espritu
Bohužel nebylo vedení hudební nastudování Jesúse Lópeze Cobose ani přibližně tak humorné, dynamické, drzé a mladistvé jako režie. Jeho Cenerentole schází tempo, preciznost, strukturování, pronikavost. Výtečný orchestr Státní opery by tentokrát potřeboval maestra, který vyžaduje víc, než aby se spokojil pouze s téměř účetnickou interpretací partitury. Zpěvačka titulní role je však skutečný objev. Tara Erraught hraje Angelininu proměnu z ošklivého kačátka v princeznu aktivně a dojemně, její mezzosoprán je schopný perlivých koloratur a jasných výšek.

Dmitry Korchak jako princ je seriózní volba krásného lyrického tenoru, je průrazný, ve výškách však poněkud nečistý. Vito Priante (jeho sluha Dandini) hraje žigola, zpěváka slaďáků na okružní plavbě – zpívá však přece jen o něco lépe, i když je jeho baryton pro velké divadlo opravdu malý.

Alessandro Corbelli jako starý mazák hraje Dona Magnifica pointovaně, Ildebrando d’Arcangelo se jako Alidoro na jevišti nejlépe prosazuje také díky velkému hlasu. Nevlastní sestry Clorinda (Valentina Nafornita) a Tisbe (Margarita Gritskova) jsou choreograficky skvěle vedeny a pěvecky přesvědčivé.

Je to dobrá, opožděná první skutečná premiéra – po barokní opeře s cizím orchestrem [Gluckova Alceste] a přepracovanou koprodukcí se Salcburkem v Ariadně.

(Kurier – 28.1.2013 – Gert Korentschnig)
***

Rozkošný stroj na humor

V křehkých dobách, kdy pronikají obavy z krize i do údů velkých institucí, je určitě potřeba nějaká neomezená jistota. Režisér Sven-Eric Bechtolf funguje v každém operním případě jako spolehlivá banka. Činoherní šéf Salcburských slavností není riziko a nevyvolává na čelech intendantů perly potu. Jeho precizní práce působí jako směs duchaplnosti a přístupnosti, i když – jako v Rossiniho Cenerentole – předvádí přímo snovou zemi. Tak se také toto veselé prstové cvičení volně snoubí s běžným repertoárem Státní opery.

V zemičce San Sogno, jejíž vlajky zdobí srp a rak [Hummer – rak, Hammer – kladivo] a která připomíná Itálii padesátých let, vládne sice u bufetu zámožného stavu, uplatňujícího techniku osobních kontaktů, velká tlačenice. Avšak sociální analýza se nekoná. Bechtolf ponechá pestré komedii záměn volný průběh. V jejím centru stojí domácí hospodyňka s dobrým srdcem, která se stane princeznou. Angelina působí vedle své tyranské rodiny – sestávající z nevlastního otce (výtečně Alessandro Corbelli jako Don Magnifico) a jeho dcer Clorindy a Tisbe, zabývajících se především módními časopisy a pěstěním krásy – jako květina na omítkách obecních domů.

Kartáčem, kterým drhne podlahu, se také češe. A když konečně získá srdce prince (Dmitry Korchak sice nemá nejpříjemnější témbr, vokálně je však průrazný Don Ramiro) a octne se uprostřed svatebního dění, ještě v ní vybublá bývalá identita. Cítí se magicky přitahována vědrem s vodou a sáhne – ačkoli už je ve svatebních šatech – nostalgicky po špinavém kartáči.

Zde se jedná o jeden z nejchudších, neřkuli nejsměšnějších Bechtolfových nápadů. Navíc se v tomto stroji na humor objeví málo elegantní přestavba před finále, která zbrzdí spád.

Ale vcelku to není příliš důležité – vždyť Bechtolf zdobí dlouhé árie všemi možnými žertovnými girlandami: Princova učitele Alidora (solidní Ildebrando d’Arcangelo), který magickou rukou žene děj vpřed, nechá balancovat na klobouku složky akt. Muže ze San Sogna obleče do ženských šatů a nechá je tančit se zmrzlinovými kornouty a mapami země.

Sluha jako zpěvák
A když už se nachází nedostatkem peněz trpící Don Magnifico ve snové zemi, vidíme ho jak trénuje ve skříni spaní ve stoje. Jakýpak div, že za prince se vydávající sluha Dandini (celou dobu vokálně poněkud matný Vito Priante) odvede svůj první výstup jako italský zpěvák popu. Jakýpak div, že se z prince vyklube nadšený sběratel starých aut, který se na své tajné cestě za nevěstou (bez kazu a ve finále s delikátní lehkostí Tara Erraught jako Angelina) skrývá v šoférském outfitu. Bechtolfův svět působí jako veselá, vypointovaná módní přehlídka.

Ještě zábavněji by působilo, kdyby dirigent Jesús López Cobos dovedl orchestr Státní opery k virtuozní lehkosti, jíž je schopen. Bohužel zůstalo u solidní, málo impulzivní a občas obhrouble znějící službě Rossinimu podle předpisu. Místa v tutti zněla často nevyváženě a ansámblovým scénám scházela souhra, ačkoli jednotlivé výkony Valentiny Nafornity (Clorinda) a Margarity Gritskovy (Tisbe) zaslouží pochvalu. Srdečný aplaus, do nějž se přimísilo ojedinělé zabučení dirigentovi a vícero adresovaných režii.

(Der Standard – 28.1.2013 – Ljubiša Tošić)
***

Vůbec ne obyčejná Popelka

Jásot na konci možná zkušené vídeňské návštěvníky opery překvapil, publikum Státní opery je přece dychtivé velkých hlasů a hlasitých efektů. Avšak už ani u nás nehledíme na díla jako je La Cenerentola jako by skrz zpětné zrcátko, z perspektivy Verdiho vrcholných oper.

Pro délesloužící melomany to znamená: Rossini není jen muž oslnivých efektů, u nějž všecko běží allegro con brio a energicky artikulováno. Hudba Cenerentoly začíná potichu a zdrženlivě – a ani v dalším průběhu to nejsou jen neustálé exploze, jako by byla zvukovou kulisou tříhodinové nepřetržité silvestrovské oslavy.

Pointy, které skladatel uplatnil, jsou ve skutečnosti subtilně umístěny, rozkvétají často ve skrytu. Skromně obsazený orchestr je láskyplně vyzvedá na světlo ve stále nových, rafinovaně smíšených barvách. Jen ve velkých ansámblech tu a tam vybuchne nastřádaná energie ve velkých fortissimech.

Mistr tichých tónů
Jinak postavy rozmlouvají převážně šeptem, neboť maestro Jésus López Cobos drží orchestr v mezích co do dynamiky i temp. Z povrchní harmonické kulisy vokálních provazochodeckých výkonů se stává pod jeho rukama díky citlivému vedení a s citelným zaujetím spolupracujícího orchestru Státní opery podivuhodně rozmanitý zvukový příběh.

Hlasy jsou do něj zapojeny jako poslušné loutky do jemné hudební pohybové hry. Nikdy nejde o ješitnost jednotlivých virtuosů. Naopak, spíše se společně vypráví právě tak utopický jako laskavý příběh o triumfu nad takovými ješitnostmi: La bontà in trionfo, tak zní přece podtitul, motto opery: Dobro vítězí.

A to je nádherně vyjádřeno ve zpěvu Angeliny v provedení Tary Erraught: Mladá debutantka z Irska získává veškeré sympatie, když využívá crescendo, kterým Rossini obdarovává své titulní hrdiny.

Díky dramaturgicky jasně organizovanému hudebnímu nastudování této produkce se ono crescendo rozvíjí téměř neznatelně, ale zato velice efektivně: Kdo by do skromného děvčete, které zpívá při úklidu tak dojemně prostě svou smutnou baladu o králi hledajícím nevěstu, i jen částečně řekl, že zvládne brilantně jiskřivé koloratury závěrečného ronda? Tara Erraught je zpívá, nablýskané a jemně artikulované včetně nejvyšších tónů, jako by to bylo zcela samozřejmé.

To je síla tohoto představení: Ani princ Ramiro Dimitry Korchaka nemá s vysokými c, jichž je v jeho roli na tucty, nejmenší problémy.

Tenor by byl jistě rychle odměněn potleskem, kdyby jen publiku dovolil vytušit, jak je to, co provádí, vlastně těžké. On se však plně zapojí do ansámblu, produkuje belcantové girlandy tak stylově jistě jako jeho hochštaplerský komorník Dandini, Vito Priante, nádherně pohyblivým a ohebným barytonem.

Moudrý učitel Alidoro (Ildebrando d’Arcangelo) ostatním filozoficky vysvětluje: za nenápadnou fasádou mohou dřímat netušené síly – a dají se probudit mazaností a především vtipem.

Alessandro Corbelli prohlásil, že se kdysi u Riccarda Mutiho v legendární produkci Così fan tutte naučil, jak se mísí rafinovanost s decentností. Stejně komediantsky hraje Dona Magnifica; dokonce ani ve scéně ve vinném sklípku není jeho žert nikdy ordinérní.

Hlasově apartní krásné dcery
Krásné dcery tohoto jinotajného buffonisty zpívají Valentina Nafornità a Margarita Gritskova, hlasově apartní a dostatečně dovedné, aby v kvintetech a sextetech tvořily perlivé vrchní hlasy.

To všechno shrnuje režie Svena-Erice Bechtolfa do nevtíravé komedie. Opticky není tak jemně diferencovaná, jak by žádal hudebně vybroušený večer, avšak aranžmá postačí a především neruší. Jen u sboru se projeví v režisérovi činoherec: zde schází pohybová fantazie. Výtvarníci Rolf a Marianne Glittenbergovi přenesli děj do padesátých let minulého století. Je tu celý personál filmů o Donu Camillovi včetně Beppona, obohacený o nějaké ty transvestity a národní vlajku se srpem a kladivem (Hammer), pardon rakem (Hummer). To všechno, je neokázalé a nevadí – až na poslední přestávku kvůli přestavbě, kde po recitativu náhle spadne opona. Pak trvá dvě minuty, než smějí vyjet na jeviště krásné italské automobily.

Jak silné musí být hudební vazby představení, se dá vytušit z toho, že je nezničí ani taková dramaturgická neobratnost: Tara Erraught nervově vydržela a sklidila, jak už řečeno, velké ovace. Vídeňské publikum přece jen slyší lépe, než by se podle jeho pověsti zdálo.

(Die Presse – 28.1.2013 – Wilhelm Sinkovicz)
Gioacchino Rossini:
La cenerentola
Dirigent: Jesús López-Cobos
Režie: Sven-Eric Bechtolf
Scéna: Rolf Glittenberg
Kostýmy: Marianne Glittenberg
Světla: Jürgen Hoffmann
Sbormistr: Martin Schebesta
Wiener Staatsopernorchester
Wiener Staatsopernchor
Premiéra 26. ledna 2013 Wiener Staatsoper Vídeň

Don Ramiro – Dmitry Korchak
Dandini – Vito Priante
Don Magnifico – Alessandro Corbelli
Clorinda – Valentina Nafornita
Tisbe – Margarita Gritskova
Angelina – Tara Erraught
Alidoro – Ildebrando D’Arcangelo

www.staatsoper.at

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto Wiener Staatsoper