Nová série Lazebníka sevillského v Met

redakce, 22.11.2014 20:15

Z ohlasů v zahraničním tisku

Metropolitní opera: Humorný Lazebník sevillský s Isabel Leonard a Christopherem Maltmanem
Jen málo oper poskytuje večer tak čiré radosti jako Lazebník sevillský a málo inscenací Rossiniho komického klenotu je tak zábavných jako ta právě uváděná na prknech Met se senzační Isabel Leonard v roli Rosiny a spolehlivým Christopherem Maltmanem v roli Figara, vynikajícího lazebníka z názvu opery.

Jednak se v inscenaci této ukázkové opery buffy režiséra Bartletta Shera, umístěné na scénu vytvořenou ze tří soustředných kruhů, neustále něco děje, ať už jde o útočný pomerančovník, výbuch mrkví či obří kovadlinu sestupující od much, aby rozdrtila celou haldu dýní (jakákoli podobnost s chicagskou rockovou kapelou je jistě náhodná).

Stručně řečeno, opera, kterou Met nabízí divákům po celém světě v přímém přenosu sobotního matiné do dvou tisíc kin v šedesáti osmi zemích světa jako součást svého projektu Live in HD (živě v HD rozlišení), je nabitá dějem.Ztřeštěnost začíná v úvodní scéně, kdy přijíždí Figarův pojízdný holičský krámek tažený houfem obdivovatelek, zatímco osel si – a je to moc krásný osel – vykračuje vedle nich. Bartlett Sher, jeden z nejlepších amerických divadelních režisérů, využívá různé komické pády, ochozy kolem propadla a další scénické prostředky – Figaro během své úvodní árie Largo al factotum trhá zub – aby se ujistil, že z jeviště nespustíte oči ani na okamžik.

Divadelnost inscenace v Met převyšuje genialita Rossiniho hudby a libreto Cesara Sterbiniho, vycházející z Beaumarchaisovy divadelní hry. Partitura vyžaduje zpěv dlouhých vět a rychlý postup s hbitou obratností, skvělé všestranné obsazení tak zkušeně činí. V áriích, duetech ani sborových scénách nezazní žádný falešný tón.

Je prostě potěšením sledovat a poslouchat Isabel Leonard. Od svého ohromného úspěchu v roli Cherubína v nové inscenaci Mozartovy Figarovy svatby, kterou Met zahajovala sezonu, je teď mezzosopranistka a newyorská rodačka přirozená v roli Rosiny. Je totiž úchvatná herečka, stále zaujatá dějem, ať už sama zpívá, nebo naslouchá zpěvu druhých, a plná drobných gest a činností, které její postavu oživují.

Okouzlující a půvabná Rosina v podání Isabely Leonard dokáže být i zlomyslná a tvrdohlavá a dosáhne svého bez ohledu na to, kdo nebo co se jí připlete do cesty. Její koloraturní hlas je milý a zpěvný, ve vysokých polohách je čirý jako křišťál, jak to předvedla ve své úvodní cavatině Un voco poco fa. A výrazným frázováním dělá čest postavě, kterou vytváří.

Rosinin part byl původně zkomponován pro mezzosoprán, ale přivlastnily si jej některé z velkých sopranistek, zejména Maria Callas. Výkon Isabel Leonard je dokonale vyvážený jak hudebně, tak herecky, a oprávněně tento part vrací mezzosopránu.

Christopher Maltman vládne impozantním barytonem, který se pro roli Figara obdivuhodně hodí. V náročné árii z prvního dějství vynikajícím způsobem ovládá dech a má jistý a silný hlas, který vyjadřuje mazanost jeho postavy.

Tenorista Lawrence Brownlee v roli hraběte Almavivy představuje vášnivého nápadníka, který se nedá odmítnout. Nemá velký hlas, ale je příjemný na poslech a árii hraběte z posledního dějství, plnou kudrlinek, zpívá se sebejistou lehkostí. Maurizio Muraro je vynikající v roli Bartola, zejména jeho frázování v rychlé árii, v níž varuje Rosinu před následky jejího flirtování.

A s jediným slovem vyřčeným v průběhu celé opery je tanečník Rob Besserer v roli Ambrogia, náměsíčného sluhy Dona Bartola, nesmírně komický a strhává na sebe pozornost.

Michele Mariotti, původem z Rossiniho rodného italského města Pesara, řídí Orchestr Met v průběhu představení v různorodých tempech, některými pasážemi se prožene a jiné scény zpomalí, ovšem vše je v souladu s Sherovou režijní představou.

Rossini zkomponoval Lazebníka v pouhých čtyřiadvaceti letech a stvrdil tak svou slibně se rozvíjející skladatelskou kariéru. Přestože premiéra v římském Teatro Argentina jedné únorové noci roku 1816 byla katastrofální – Rossini uprchl ve strachu o život z divadla, stala se opera během několika představení repertoárovou stálicí. Byla uvedena roku 1883 během první sezony v Met a Sherova inscenace jí tam zajišťuje místo i v nadcházejících letech.

(Huffington Post New York – 19. 11 2014 – Wilborn Hampton)

***

S charismatickou Isabel Leonard v čele ukazuje Lazebník, co umí
Poslední dva týdny v Met mezi Aidou, Smrtí Klinghoffera, Bohémou a Lady Macbeth Mcenského újezdu nebyly nijak optimistické. Úterní premiéra této sezony, Lazebník sevillský, Rossiniho spolehlivě melodické mistrovské dílo, skoncovala s pochmurnou náladou výkonem, který ač nevyžadoval od publika mnoho citového zaujetí, poskytl nádhernou ukázku hlasové atletiky.

Isabel Leonard, opakující úlohu Rosiny, kterou před několika lety ztělesnila v prázdninovém uvedení v anglické jazykové verzi, jako hlavní hvězda scény Met (a mnoha další, v tomto případě). Krása jejího hlasu je spolehlivě prokázaná a prokázala ji znovu v půvabném přednesu prubířského kamene této role, cavatiny Una voce poco fa, krásně rozevláté ve verši Si, Lindoro, mio sarà, kvetoucí jejím vysokým hlasem a rozvíjející se plynulou koloraturou.

Isabel Leonard je oslňující herečka, přinášející na scénu přirozenou a okouzlující hravost. Její hlas, hbitý a barevný, se pro takový repertoár výborně hodí, ale její umění ve vás vyvolává touhu slyšet ji v něčem poněkud závážnějším.

Christopher Maltman vytvořil charismatického Figara, pochlubil se velkorysým, vydatným hlasem a do svého zpěvu vnesl radostnou povahu. Zpíval s ohromnou lehkostí, alespoň pokud jde o jeho hlas – poněkud zápasil s rychlým recitativem a trochu klopýtal v italském textu své velké úvodní árie Largo al factorum (ale komu se to nestane?).

Maurizio Muraro si naopak nasadil opravdovou léčbu recitativy. Jako ryzí buffo basista má kulatý, vpadlý témbr, ale také spoustu pružnosti ve svém hlase. Bartolo v jeho podání byl chlípný kašpar, slizký, ale vůbec nenahánějící hrůzu.

Kdykoli vstoupí na jeviště Lawrence Brownlee, můžete si být jisti, že nastane hlasový ohňostroj, a tenorista nezklamal ani v roli zamilovaného hraběte Almavivy. Jeho pevný, zlatavý hlas byl ve vrcholné formě, jeho koloratury byly bezchybné. Jeho vysoké tóny zářily a výšek dosahoval s rezervou.

Brownleeho hlas sice v tak velkém prostoru stále ještě dostatečně nezní a chvílemi se jeho vibrato blížilo rachotu kulometu, ale jinak nelze jeho zpěvu nic vytknout. Navíc ohromně herecky vyspěl. Dříve mu byla vytýkána strnulost, ale jeho posedlost Rosinou byla zcela uvěřitelná a podivuhodně roztomilá.

Paata Burchuladze jako adekvátně bezradný Don Basilio zpíval silným, zemitým hlasem, přestože se trochu zadýchával, když zpíval tiše. Claudia Waite v roli hospodyně Berty zněla příliš pronikavě, ačkoli její chování na jevišti bylo báječně nevrlé. A Rob Besserer v roli senilního sluhy Ambrogia byl hlavní komickou silou a některé scény zcela ovládl svým tichým šaškováním.

Výkony členů obsazení jsou o to obdivuhodnější, vezmeme-li v úvahu, že inscenace jim moc nepomáhá. Režie Bartletta Shera z roku 2006 je střídavě okouzlující a matoucí, a není nijak zvlášť dobrodružná. Scéna je tvořena převážně velkými dřevěnými vraty v rámech s koly, která jsou přetvářena (často ve spěchu a nahodile), aby znázornila různá dějiště.

Když záměr vychází, vychází docela dobře – ve druhém dějství tato vrata s pomocí cembala a několika dalších drobností jemně, ale příjemně vystihují salón v domě doktora Bartola. Jindy však dobové kostýmy navržené Catherine Zuber dělají scénu citelně pustou, zejména když pozadí nevysvětlitelně stoupá vzhůru, aby odhalilo oslepující bílé světlo v celé zadní části jeviště.

Nenápadité režijní nastudování Kathleen Smith Belcher omezuje činoherní komedii na minimum a téměř nevyužívá proscénium před orchestrem, s výjimkou hrstky recitativů a statických sborových výstupů.

Michele Marioti měl v orchestřišti dost vlastních důvodů k nespokojenosti. Velké sborové scény mu soustavně utíkaly a měl co dělat, aby postačil rychlým recitativům. Čas od času se projevila vznešenost a nádhera partitury – zejména v plynulých úsecích předehry – ale celkově vzato zněl Orchestr Met mnohem hůř, než je obvyklé. Tlumené žestě možná měly co do činění s proscéniem, které staví další překážku mezi diváky a orchestr. Hůře omluvitelný ovšem byl suchý zvuk smyčců.

(New York Classical Review – 19. 11 2014 – Eric C. Simpson)

Gioacchino Rossini:
Il barbiere di Siviglia
Dirigent: Michele Mariotti
Režijní nastudování: Kathleen Smith Belcher
Režie: Bartlett Sher
Scéna: Michael Yeargan
Kostýmy: Catherine Zuber
Světla: Christopher Akerlind
Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 10. listopadu 2006 The Metropolitan Opera New York
(Live: Met in HD 22. 11. 2014)

Figaro – Christopher Maltman
Rosina – Isabel Leonard
Count Almaviva – Lawrence Brownlee
Dr. Bartolo – Maurizio Muraro
Don Basilio – Paata Burchuladze
Berta – Claudia Waite
Fiorello – Yunpeng Wang
Sergeant – Dennis Petersen
Ambrogio – Rob Besserer