Soubor specializující se na historicky poučenou interpretaci Collegium 1704 uměleckého vedoucího a dirigenta Václava Lukse své diváky uvedl do nové sezóny v celé šíři svého uměleckého záběru. Vedle samotného orchestru, který měl tentokrát především doprovodnou úlohu, se představilo hlavní lákadlo večera, Collegium Vocale 1704 se svými sólisty. Už samotný fakt, že si soubor na veškeré sólové úlohy vystačí se svými členy, vypovídá o kvalitě zpěváků, kteří v souboru působí. Právě hlasová kvalita a velká míra sezpívanosti jednotlivých hlasů se staly motorem celého koncertu. Což podpořil i zvolený repertoár, který spojil kratší a komornější vokálně-instrumentální díla Johanna Sebastiana Bacha s o poznání rozsáhlejším a také co do orchestrální sazby plnějším zhudebněním mešního ordinária z pera Jana Dismase Zelenky.
Vizuální podoba hudebního večera
Ještě než se dostaneme k samotné hudbě, sluší se přiblížit celkovou výtvarnou koncepci koncertu, která zjevně bude spojovacím prvkem celé letošní sezóny. Jedná se totiž o tak silnou estetickou koncepci, že ji nelze přehlédnout a do celkového vnímání koncertu nezahrnout. Prvním prvkem, z pohledu samotného koncertu poněkud minoritním, ale zajímavým, je výtvarné řešení programů a doprovodných materiálů, které si soubor nechal opatřit autorskými ilustracemi Renáty Fučíkové. Hlavním a pro posluchače v sále důležitým prvkem se stal světelný design inspirovaný dílem sochaře Čestmíra Sušky. Ornamenty promítané na zdi Dvořákovy síně ve vrchní části varhanní empory vytvářely svébytnou atmosféru. V případě prvního koncertu se jednalo o neměnný design v růžovém podsvícení, ke kterému ladilo i výrazné osvětlení samotných varhan. Teplý barevný odstín vytvořil hřejivou atmosféru, která možná barevnou symbolikou s koncertním programem nebyla přímo spjatá, ale přinejmenším odlišila prostory vnitřní koncertní síně od ostatních akcí, které se tu běžně pořádají.
Od komorního zvuku k plnému orchestru
Samotný program byl sestavený velice prozíravě. Když odhlédneme od repertoárových souvislostí pečlivě popsaných v programu, příjemným prvkem bylo postupné rozšiřování instrumentálního obsazení. Zatímco Bachovo moteto Komm, Jesu, komm stavělo na komorním obsazení čítajícím vedle sboru theorbu, varhany, violoncello a kontrabas, kantáta Nach dir, Herr, verlanget mich rozšířila instrumentář o dvoje housle a fagot. Druhá polovina koncertu věnovaná Zelenkově mši Missa Votiva už představila celý dvacetičtyřčlenný orchestr. To vytvářelo zajímavý kontrast, kdy na začátku sbor zvukově dominoval nad několika doprovodnými nástroji, na konci už početnější orchestr plnohodnotně konkuroval dynamicky silnějším sborovým pasážím.
Mezi jednotlivými skladbami se obměňovalo i rozestavení zpěváků, v motetu ženské hlasy svíraly mužské mezi sebou. Ve zbytku večera se už uspořádání ustálilo na klasickém pořadí: soprány, alty, tenory a basy. Samozřejmě diskutovat o smyslu není třeba, vychází to ze samotného repertoáru, práce s hlasovými skupinami a také dobové praxe. Nutno však říci, že jednotlivé přesuny a výměny byly nesmírně klidné, plynulé a nerušivé. To samozřejmě později platilo i o vystupování jednotlivých sólistů, kteří se na svá sóla většinou odpojovali od sboru a přecházeli do přední části pódia k dirigentovi. Tyto přesuny neprobíhaly v tichu, ale buď na konci čísla předcházejícího sólu, nebo během instrumentálního úvodu samotného sóla. Obdobně probíhaly i odchody. Díky tomu přechody mezi částmi sborovými a sólovými nepůsobily jako sled čísel, ale spíše jako propojený organismus.
Sluší se také zdůraznit, že Václav Luks, který s velkým gustem často vede své soubory od cembala, díky absenci tohoto nástroje v obsazení tentokrát „pouze“ dirigoval. A má smysl to zmínit i proto, že tak mohl svou pozornost více distribuovat mezi hudebníky, což se projevuje na celkovém dojmu z koncertu velice pozitivně – má pak větší švih a jakési propojení.
Bach postavený na síle hlasů
A jaké nejzajímavější detaily jednotlivá díla vlastně přinesla? Moteto Komm, Jesu, komm uvedlo především Collegium Vocale 1704 a to se představilo jako jednolitý soubor, který se však nesnaží normalizovat jednotlivé hlasy, ale přiznává jejich individuální barevné kvality. Ono to ani jinak nejde při tak malém zastoupení hlasových skupin, které čítaly vždy čtyři zpěváky. Altovou skupinu později rozšířil do celkového počtu pěti osob kontratenor. Navíc opět připomeňme, že soubor je vlastně do značné míry složený ze sólistů, kteří se hlasově pohybují na pomezí mezi pěveckým sólem a jednotným sborovým hlasem. Dalším výrazným prvkem byla precizní výslovnost, v první polovině večera němčiny, v druhé latiny. A právě u Bachova moteta to možná bylo nejviditelnější díky tomu, že se více opírá o práci s textem, který výrazněji ovlivňuje výslednou podobu a provedení hudby samotné.
Kantáta Nach dir, Herr, verlanget mich dala více vyniknout kvalitám hráčů orchestru i barvám jejich nástrojů. Jen o něco málo rozšířené obsazení kupodivu dalo prostor nově příchozím smyčcům, tedy páru houslí, které se v úvodní pasáži precizně nesly akustikou sálu. Dalším nově příchozím nástrojem byl fagot a ten měl příležitost také překvapit ucho posluchače. Bylo to především originální barvou tónu, která v menším obsazení místy strhávala pozornost, zatímco v početnějším zelenkovském obsazení už neměla tolik prostoru vyznít. Mimo to se v Bachově kantátě začaly postupně představovat sólové hlasy zpěváků, které ještě větší prostor dostaly v závěrečné mši. Bach totiž skýtá ještě příležitost vyzdvihnout výkony hráčů na violoncello a kontrabas a také výborné provedení závěrečné Ciaccony s velice vkusně přiznanou ostinátní basovou figurou.
Zelenka dal vyniknout sólistům
Celá druhá polovina už patřila Zelenkovi a jeho mši Missa Votiva. Nastoupivší orchestr tentokrát už zvukem bez nejmenších obtíží zaplnil Dvořákovu síň, která je akusticky pro takto velké obsazení nesmírně vhodná. Vokální hlasy přišly o zvukovou nadvládu, ale také dostaly prostor pro mnohem větší dynamické rozpětí, až do větších forte. Co však na tomto místě stojí za to zmínit, jsou sólisté, kteří v každém jednotlivém výstupu byli specifičtí a předvedli individuální kombinaci pěvecké techniky, barvy a interpretačního potenciálu. Tereza Zimková se těšila z největšího množství sólových výstupů, vedle Bacha se představila v Zelenkovi v částech Christe eleison a Benedictus i v sólových pasážích Creda. Disponuje jasným, okrouhlým, hybným a znělým hlasem, který má dobře technicky vybavený pro zvládnutí náročných ozdob a koloratur v sopránových sólech. Občas ho měla natolik znělý, že měla tendenci přirozeně vystupovat nad celou sopránovou sekcí, ale nutno říci, že i s tím prozíravě pracovala a výrazně tento jev regulovala. Vedle toho druhá sólová sopranistka Pavla Radostová, která se představila v jediném sólu Qui tollis peccata mundi, disponuje nižším, temnějším, pomalejším a výrazově koncentrovanějším hlasem. Ve srovnání se sopránem bylo altových sól opravdu pomálu a krom medové barvy hlubokého ženského hlasu nenabídla výraznější prostor ke srovnání. Daniela Čermáková se představila v sólové úloze v Bachově kantátě, v Zelenkově mši se sól zhostila Aneta Petrasová. Podobně spolehlivý sólový výstup s poměrně malým prostorem měl tenorista Ondřej Holub. Zato basista Tomáš Šelc se mimo jiné představil v poněkud upjatém, nepříliš výrazném, ale spolehlivě provedeném sólovém výstupu Quoniam tu solus Sanctus. Možná by se podle popisu výše mohlo zdát, že sólisté předvedli především stabilní výkony, ale kouzlo programu bylo právě v tom, že onen stabilní výkon přispěl ke spokojenosti diváka a celkovému dojmu z koncertu mnohem více než cokoliv jiného.
Příjemný, nevtíravě zajímavý večer, který i přesto v mnoha drobných detailech dokázal posluchače překvapit a vtisknout se do paměti, je zajisté výsledek, který má důvod oba soubory i s jejich uměleckým vedoucím a dirigentem Václavem Luksem potěšit.
Collegium 1704: Missa Votiva
16. října 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Johann Sebastian Bach: Komm, Jesu, komm BWV 229
Johann Sebastian Bach: Nach dir, Herr, verlanget mich BWV 150
Jan Dismas Zelenka: Missa Votiva e moll ZWV 18
Přídavek: Jan Dismas Zelenka: Missa Votiva e moll ZWV 18 – Gloria (Gloria in excelsis Deo)
Účinkující
Tereza Zimková – soprán
Pavla Radostová – soprán
Aneta Petrasová – alt
Daniela Čermáková – alt
Ondřej Holub – tenor
Tomáš Šelc – bas
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
Václav Luks – dirigent
