Wagnerovo drama na rozbouřeném moři
Úvodem zazněla již slavná předehra k opeře Bludný Holanďan, WWV 63 Richarda Wagnera (1813–1883). Tato skladba patří k vrcholným dílům tohoto novoromantického mistra opery coby „hudebního dramatu“. Opera je kompozičně v kontextu s dějovým obsahem naplněna pro Wagnera typickými „příznačnými motivy“, s velkým úspěchem premiérově zazněla 2. ledna 1843 v Drážďanech, následně v řadě evropských měst, v Praze ji na scénu uvedl František Škroup. V duchu severské ságy o prokletém Holanďanovi, který se musí vždy sedm let toulat po mořích a věřit, že nalezne ženu věrnou za hrob, vytvořil Wagner již v předehře dramatický hudební příběh postavený na třech příznačných motivech. V hlubokých orchestrálních polohách zazněl nejprve temný motiv Holanďana, podložený tremolem smyčců. Po orchestrálním ztišení zaujala poetická melodie zejména dřevěných dechových nástrojů – zpěv námořníkovy dcery Senty, která věří, že svou věrnou láskou zlomí Holanďanovo prokletí. Závěrečný motiv patří potom v opeře též zpěvu námořníků. Stupňující se tempo, velké dynamické efekty žesťů spolu s dílčími křehkými melodickými vstupy – takto dramaticky kontrastně dospěla v Teplicích ke konci závěrečná idea vítězství dobra nad zlem ve strhujícím způsobem zahrané Wagnerově operní předehře.
Houslová virtuozita, která zvedla publikum ze sedadel
Dalším číslem teplického programu byl exkluzivní Koncert pro housle a orchestr č. 1 fis moll, op. 14, Henryka Wieniawského (1835–1880). Jako sólista se zde představil mladý srbský virtuos Robert Lakatos, houslista ověnčený cenami z prestižních evropských interpretačních soutěží. Účinkoval s předními světovými symfonickými orchestry a dirigenty věhlasných jmen. Narodil se v Novém Sadu, ve studiích pokračoval mimo jiné na Univerzitě umění v Curychu. Dnes působí jako pedagog hry na housle na Akademii umění v Novém Sadu a na Hudební fakultě v Bělehradě. Od roku 2018 vede Komorní smyčcový orchestr Roberta Lakatose, jehož členy jsou jeho studenti a cílem je podpora mladých houslových virtuosů.
Henryk Wieniawski, velký polský houslista a skladatel, se již od mládí věnoval skladbě a intenzivní koncertní činnosti. Spolu s Antonem Rubinsteinem přesídlil do Petrohradu, kde působil jako pedagog houslové hry, dva roky s Rubinsteinem působil též v USA. Jeho tvorba, zejména virtuózní houslové skladby, měla své opodstatnění. V jeho éře zvané „dobou virtuosů“ bylo zvykem, že koncertující virtuos měl na repertoáru též své mistrovské skladby, odpovídající jeho interpretačním silným stránkám. Vždyť v roce 1840 zemřel Niccolò Paganini jako stěžejní představitel uvedených trendů. Wieniawski v tomto duchu složil též své dva houslové koncerty, zde uvedený Koncert fis moll a Koncert č. 2 d moll.
První Wieniawského houslový koncert patří k těm nejnáročnějším a sám mladý virtuos tento koncert premiéroval 27. října 1853 s orchestrem lipského Gewandhausu, za řízení Ferdinanda Davida. Jedná se o třívětý koncert, první věta Allegro moderato je vytvořena v sonátové formě, po orchestrálním uvedení témat nastupují sólové housle. Je těžké se detailně vyjadřovat k sólovému partu, je jednoznačně virtuózní se všemi detaily houslové hry – rychlé pasáže, postupy v dvojhmatech, neuvěřitelná staccata, flažolety, zkrátka využití hráčských možností v rozsahu celého nástroje. S houslemi korespondují v orchestru dílčí drobná nástrojová sóla, zde ve výborné interpretační shodě. Větě dominuje virtuózní, perfektně zahraná kadence, sama věta končí efektním závěrem houslí spolu s orchestrem. Druhá část nazvaná Preghiera. Larghetto (Modlitba) v duchu tohoto naladění představuje kontrast oproti první větě. Houslový part dojemně zpívá, avšak v hlubší poloze, orchestru je svěřena jemná široká melodie s dílčími vstupy zejména dřevěných dechových nástrojů, kdy housle vytvářejí jakoby kontrapunktické zamyšlení oproti nástrojům orchestru. Strhující třetí věta Rondo. Allegro giocoso přináší jiskřivý tanec v duchu „alla polacca“ a poskytla opět prostor pro dovršení brilantní houslové virtuozity a orchestrální barevnosti. Dramatičnost věty potom v závěru ještě navíc podpořily žestě. Co říci závěrem? Famózní úspěch. Robert Lakatos hrál skvěle, s lehkostí procházel všechna úskalí houslové techniky, pod poučeným vedením dirigenta Charlese Olivieri-Munroa hra Severočeské filharmonie Teplice korespondovala se sólistou, vhodně dokreslovala šíři náladových ploch a vytvářela pro sólistu dostatečný dynamický prostor. Publikum aplaudovalo vestoje, nechyběly obdivné výkřiky, tleskal dirigent i členové orchestru. Dovršením této části programu se stal přídavek, Sonáta pro sólové housle č. 2 a moll, op. 27 č. 2 od vynikajícího houslisty Eugéna Ysaÿe, mistrovské dílo, kde houslista využíval krásu temné hluboké nástrojové polohy, křehkost nástrojové virtuozity či dramatický kontrast jakoby úderně pojatých ploch. Housle Roberta Lakatose zaujaly spíše právě temnějším barevným odstínem, hrál na housle Antonia Stradivariho z roku 1709. Housle pocházejí ze soukromé sbírky předního mistra smyčcaře Vladimira Radosavljeviče, od kterého Robert Lakatos používá i smyčec.
Prokofjevova symfonie v kontrastech
Autorka této recenze označila citovaný večer jako „koncert plný kontrastů“. A takový večer opravdu byl. Wagnerův efektní, plný programnosti, posluchačsky dobře uchopitelný novoromantismus vystřídal Wieniawského především virtuózní, díky houslovému partu bravurní, poetický romantismus. Po přestávce zaznělo jedno z vrcholných děl Sergeje Prokofjeva, jeho Symfonie č. 5 B dur, op. 100. Hudba 20. století s osobitým vyjadřovacím jazykem, dílo v kontrastu ke dvěma předcházejícím skladbám přinášející strhující, neotřelý neoklasicismus.
Sergej Prokofjev (1891–1953), jeden z nejhranějších skladatelů 20. století, prožil život plný zvratů, uznání i nepochopení, kontrastů v osobním hudebním vývoji. V letech 1918–1933 žil v zahraničí, zejména v USA a Francii, jeho opera Láska ke třem pomerančům byla poprvé provedena v Chicagu v roce 1921. Když byl založen Svaz sovětských skladatelů, Prokofjev se vrátil do Ruska, kde se však dočkal kritiky kompozičních záměrů řady svých skladeb. V průběhu života vytvořil rozsáhlé dílo, kde velký zájem věnoval klavíru, dále byl mistrem opery, baletu a symfonické tvorby. Ze sedmi symfonií patří právě Symfonie č. 5 k nejoblíbenějším ve světovém repertoáru. Premiéra symfonie se uskutečnila 13. ledna 1945 ve Velkém sále Moskevské konzervatoře. Státní symfonický orchestr SSSR řídil Prokofjev osobně. Ve stejném roce byla symfonie provedena v USA, kde byla označena jako jedno z nejlepších děl moderního světového symfonismu. Symfonie je naplněna silným citovým nábojem, avšak bez konkrétního programního romantismu. Jak sám uvedl, symfonii chápal jako „hymnus opěvující svobodného a šťastného člověka, jeho mohutné síly, čistého a ušlechtilého ducha“. Prokofjev zde použil velký orchestrální aparát s klavírem, velkou baterii bicích nástrojů, zařadil basklarinet i kontrafagot, s předzvěstí bohatého barevného zvukového řešení. Symfonie je napsaná v netradičním schématu, spíše v neobarokním uspořádání vět: pomalá – rychlá – pomalá – rychlá. První věta Andante začíná širokou táhlou melodií především dřevěných dechů a průběžně postupuje až k efektní, strhující kódě podpořené též tóny klavíru. Druhá věta Allegro marcato je formálně chápaná jako scherzo, barevně pojatý neoklasicismus prezentují pravidelně stavěné nástrojové melodie, zde vynikl zejména krásně zahraný vstup klarinetu, ale též trubky a pozouny. Skladba opět směřuje k nečekanému dramatickému závěru. Následující Adagio upřednostňuje stereotypní, pravidelný rytmus hudebního toku, široká melodie je netradičně svěřená též violoncellům a kontrabasům. Po dynamicky různorodých plochách věta netypicky dospěje až k nástrojově jemným vysokým zvukovým plochám zakončení. Závěrečné Allegro giocoso vytváří svůj půvab díky střídání dílčích melodických vstupů, efektu zvukové barevnosti jednotlivých nástrojů a prostupujícímu rytmickému stereotypu. Stupňující se dynamická sféra dovede skladbu až do vířivého vítězného závěru.
Po doznění skladby reagovalo publikum opět spontánním potleskem. Velké ocenění přísluší dirigentu Charlesi Olivieri-Munroovi, který ostatně v průběhu celého koncertu vedl přesným gestem jednotlivé nástrojové skupiny, nechával vyznít jejich specifické melodické vstupy a budoval dynamické gradace a efekty. Po zásluze po skončení koncertu představoval hráče jednotlivých nástrojových skupin a tím také upozorňoval na jejich výkon. Koncert takto znamenal úspěšné zahájení symfonického cyklu B v letošní koncertní sezóně Severočeské filharmonie Teplice.
Severočeská filharmonie Teplice: 1. abonentní koncert symfonického cyklu B
22. října 2026, 19:00 hodin
Dům kultury Teplice
Program
Richard Wagner: Bludný Holanďan, předehra k opeře
Henryk Wieniawski: Koncert pro housle a orchestr č. 1 fis moll, op. 14
Sergej Prokofjev: Symfonie č. 5 B dur, op. 100
Účinkující
Robert Lakatos – housle
Severočeská filharmonie Teplice
Charles Olivieri-Munroe – dirigent
