Nová sezona přenosů z Met

L’elisir d’amore – Nápoj lásky

Po dubnové Traviatě jsme my, příznivci operních přenosů z Met v New Yorku, měli delší pauzu. Dočkali jsme se až 13. října (třináctka zjevně nebyla nešťastná), kdy Met nabídla titul z doby géniů belcantové opery (Mozart, Rossini, Bellini, Donizetti). Včera večer to byl Nápoj lásky Gaetana Donizettiho (1797 – 1848 ).Donizetti zkomponoval dvě buffo-opery, které se zařadily zřetelně mezi světově oblíbená operní díla. Nápoj lásky (premiéra v Miláně 1832) a o trochu více hraný Don Pasquale (premiéra 1843 v Paříži). Autor, kompozičně vycházející z boloňské školy, řemeslně skvěle vyškolený v rodném Bergamu i v Bologni, napsal sedmdesát oper. S Bellinim je typickým reprezentantem virtuózní opery v období těsně před Verdim a nástupem jeho neobelcanta.Dovolím si však jen pár vět k přenosům oper do kin, nejen z Met, neboť jsem vnímal v tomto směru určitá nedorozumění v předchozích přenosech. Mám s natáčením ve studiu versus akustikou koncertů v mnoha různých prostorech vlastní širší zkušenost (včetně účasti ve studiu rozhlasu u jiných souborů a aktérů), takže si nedovoluji předkládat nějaké teoretické vyčteninky, těmi bych opravdu nezatěžoval trpělivost čtenářů, fandících přenosům operních děl. Přenosy z Met do kin je třeba chápat nikoliv jako přímou konkurenci živému opernímu divadlu, byť jistě v pěvecké a hudební složce nastoluje určitá kritéria, která chtě nechtě určité zrcadlo operním scénám nastaví. To nemůže být překvapivé. Vždy existovaly např. gramodesky, poté CD, videa atd., které poslouchali bedlivě jak zájemci, tak pěvci jako určitý vzor. Vždy se vzhlíželo ke světové špičce, vždy se porovnávalo. Od gramodesek namátkou Carusa, Gigliho, Schipy, Pertileho, Björlinga, po Bergonziho či Pavarottiho. Čili přenosy jsou de facto výrazem toho, co zde v jiných formách auditivně vždy bylo a co nemohlo logicky nebýt mustrem. Myslím-li pěvecké výkony, inscenace sama je zase jiná otázka a může zcela opačně i dodat sebevědomí z té druhé strany.

Co ovšem musíme brát do úvahy, a nebylo dosud zřetelněji artikulováno, je specifika a odlišnost operního zpěvu v prostoru divadla jako takovém a prostřednictvím mikrofonu. Opera je snad poslední vokální žánr, který odmítá ze stavovských důvodů jak zesilování zvuku v prostoru, tak transpozice poloh partů. Tedy něco, co žánry pop hudby vůbec neznají. Operní pěvci znají mikrofon zhusta jen při natáčení a přenosy oper nejen z Met jsou akusticky více tímto vjemem, Ten je ale odlišný od vnímání v prostoru velkého divadla. Konkrétně řečeno: polohy, které v prostoru nemusí být ani zcela slyšet, mikrofon klidně i zesílí, například hlubší hlasové polohy. Mikrofon i malý hlas zobjemní, méně znělým dodá chybějící alikvoty. Naopak hodně dopředu posazené, až ostré hlasy, může učinit i zvukově málo příjemnými. Tytéž ostré hlasy ovšem v prostoru a přes “clonu” orchestru budou znít naopak právě velmi nosně a příjemně zároveň. Mnohé tóny mohu jako divák na balkoně v Met postrádat, což se mně v kině při přenosu stát prostě vůbec nemůže. Na straně druhé ale mikrofon velmi zesílí i drobné intonační nepřesnosti nebo jemné indispoziční příznaky, které na onom balkoně při poslechu z dálky nemusím ani postřehnout.

V těchto aspektech se tudíž mohou i recenze z divadla a zprostředkované v kině lišit. Nosnost, prostorovou znělost, v prostoru divadla pro pěvce tak životně důležitou, nelze z jakékoliv nahrávky posoudit!  A vůbec nepočítám, jak mohou citlivý operní zvuk zkreslit v samotném kině reproduktory, nevhodné volby odstínů síly apod. Ale totéž je v hereckém projevu! Podstatnou mimiku obličeje z druhého balkonu i menšího divadla sotva vidím. Přenos zcela naopak přináší drobnokresbu zblízka, tak jako ve filmu – tedy zase naopak velké pozitivum! A pro pěvce velký herecký závazek.Met již předvedla v přenosu do kin inscenaci z díla Donizettiho. Byla jím zrovna jeho druhá buffa Don Pasquale, ve skvělém provedení pěveckého tria Netrebko – Kwiecien – Polenzani. Dovolil bych si i říci, že Pasquale dík skvělým výkonům daného tria, byl jeden z nejkvalitnějších dosavadních přenosů!

Je vidět, že vedení Met si jmenovaných pěvců v Donizettim cení, neb jsme se s nimi opět setkali v L’elisir d’amore. V inscenaci dirigenta Maurizia Beniniho a v režii Barletta Shera a jeho spoluprací s kostýmní výtvarnicí Catherine Zuber. Tato dáma vytvořila opravdu barevně velmi výrazné kostýmy, které u stejných sborových aktérů až trochu nadbytečně mění, snad aby bylo dosaženo až jisté přehnané mnohobarevnosti, když se režijní nápaditosti dostává jen v míře potřebné divadelní rutiny. Situačních gagů a nápadů bych byl čekal o trochu víc. Nejen banality, kde jeden sborista na druhého coby “vtip” vylije vcelku bez zjevné příčiny druhému na hlavu vědro vody – chachacha… Opravdu gagy k popukání na rádoby realistické scéně starých zlatých časů. Sbory předvádějící vcelku snadno předpokládané jednoduché pohyby (v tomto směru byl kdysi náš Hanuš Thein v buffách o dost nápaditější!). Byť jistě u opery virtuózního typu, nechť jsem spravedlivý, jsou v popředí očekávání pěvecké výkony, ale i výkony komediální u protagonistů, které z Met předpokládám na relativně nejlepší možné úrovni. Podtrhuji slůvečko relativní! Vynikajících pěvců je vždy málo a tak je zná Vídeň či Mnichov, Drážďany i Londýn.V popředí premiéry L’elisir d’amore v pěveckém projevu exceloval krásný, lehce tvořený lyrický tenor sympatického pěvce Matthewa Polenzaniho, jemuž Nemorino přece jen vytvořil širší pěveckou příležitost než v Ernestovi, roli podobného oboru (byl i v dubnu skvělým Verdiho Alfredem!). Jedna z nejoblíbenějších árií lyrického oboru Una furtiva lagrima byla přednesena s noblesou, lehkým, měkkým tónovým nasazením, příkladně tvořenými tóny přechodové oblasti F – As, s hebce odvíjenou kantilénou, imponujícími modulacemi opojného témbru. Takhle si představuji ideální interpretaci této árie, kterou kdysi s podobnými nuancemi nahrál legendární pěvec pian a mezza voce – Tito Schipa. Však také spravedlivý, dlouhý potlesk auditoria Met po árii byl dokladem mnou řečeného. Také scéna Quanto è bella, quanto è cara upoutala obdiv publika kantilénou i lehkými výškami. Jevištně vytvořil roztomilého Nemorina, od naivního tápání až po šťastný happy end velmi přesvědčivě. Anna Netrebko v Norině z Pasquala před dvěma roky předvedla brilantní výkon pěvecký, což by již nepřekvapilo. Ale simultánní výkon jevištní to byl tehdy tak mimořádný, že marně myslím na obdobný, tak velmi přesvědčivý jevištně virtuózně rozehraný projev. Adina je oborově podobný pěvecký typ a Netrebko opět demonstrovala svůj neobyčejný jevištní komediální talent, daleko nad obvyklým standardem operních sopranistek. Její charisma, přirozený půvab a sex-appeal pěvecko-výrazový výkon násobí. V prvém výstupu překvapila její tmavá, dramatičtější hlasová charakteristika, ale brzy nenechala nikoho na pochybách, že se stále ve virtuózních bězích pohybuje velmi suverénně. Ač je stále víc zaměřována k dramatičtějším partiím, umí stále zeštíhlit svůj barevný hlas na požadovanou lehkost a pohyblivost. Co se herectví týče,vždy mám pocit, že se pro divadlo doslova narodila. Její mimika je vzácně přirozená.Rovněž polský barytonista Mariusz Kwiecien jako Belcore navázal na perfektního Malatestu. Donizetti jeho lyrickému, vysoko posazenému barytonu mimořádně svědčí, protože ve vysoké barytonové kvartě D – G může rozvinout své klady imponující vyšší polohy. Ostatně proto jako Giovanni nebyl tak hlasově plně přesvědčivý, poloha partu Giovanniho je víc basbarytonová, fixovaná jen po E, takže tam jeho hlas nemohl rozvinout svá hlavní dosavadní pozitiva (Giovanniho lépe pějí výborní basisté, ti mají kolem tónů Es – E patřičnější napětí v krytých tónech, než vysoký baryton). Kwiecien je podobně jako Netrebko zjevný komediální talent, dokáže ideálně propojit pěvecký výraz s přirozenou, čitelnou mimikou.Již zmíněný Dulcamara Maestra Ambrogia Maestriho, pěvce úctyhodného rozměru své impozantní postavy do výšky i šířky, imponoval dle hesla “ve velikém těle velký hlas”. Byl ve výrazu uměřený, sympaticky nepřehrával. Jeho basbaryton, nikoliv typický zrnitý bas hakenovského typu byl ve vyšší kvartě světlejší. Ostatně jeho repertoár je kupodivu více barytonový – Tonio, Falstaff, ba i Boccanegra…. Své dryáčnické dovádění hrál s vtipem i jakousi buffo noblesou zároveň. Postava filuty Dulcamary není nepodobná v reminiscenci Smetanovu Kecalovi a před Smetanou i Lortzingovu van Bettovi. V Donizettiho především přiznávkovém typu hudby a da capo áriemi se zase ozývají reminiscence Rossiniho Lazebníka, ale zjevně i Mozartovy Figarovy svatby, jistě v míře koncízně náznakové, leč nelze je věru nepostřehnout.Dirigent Maurizio Benini, postarší, energický Maestro taktovky, který zjevem i typem gesta podivuhodně vybavoval naši dirigentskou legendu dr. Václava Smetáčka, vedl orchestr i scénu s obdivuhodným přehledem, exaktním gestem dosahoval pěkné perfekce rytmu. Tu jsem obdivoval, neboť v přímém přenosu live  dosáhnout rytmické pregnance, která by se mohla rovnou natáčet pro rozhlasové studio bez vracení a střihů, to je úctyhodné. Tak precizně vypracovaná souhra mezi orchestrem a jevištěm v plné herecké akci se u nás často neslýchá.Herecký koncert a činoherně přesvědčivá mimika kvartetu sólistů, kteří stáli zjevně v popředí inscenace, dávala zapomenout na nepříliš výraznou režii Barletta Shera, jehož aranžmá mělo ráz obvyklé, nijak nevynalézavé operní rutiny, řekl bych i šablony. Reakce sboru se daly předem očekávat, jak byly málo vynalézavé. Ne, že bych od této dějově naivní opery očekával jevištní zázraky (Pasquale nabízí více námětů pro humor i vtipnější dialogy plné zvratů). Konvenční scénografie Michaela Yeargana vytvářela až překvapivě konzervativní podklad, režie se orientovala divadelně v běžně divadelní rutině, kterou věru na rozdíl od pěveckých výkonů výraznější mustr pro operní svět takto nepředložila. Humorných situací i vtipných gagů by patrně nejen přední evropské operní scény dokázaly přinést více. To bylo zřejmé i v práci se sborem, jehož vstupy, krom výborné pěvecko-hudební složky nic jevištně objevného ani vtipného nepřinášely. Krom jmenovaných pozitiv sólistů to byla především perfektní rytmická souhra i svižných parlandových částí ansámblů mezi výborně hrajícím orchestrem (výtečná dechová sóla) a jevištěm. Taková míra perfekce v live představení je víc než obdivuhodná a tuto složku můžeme asi nejvíce ze všech chápat pro naše scény a jejich dirigenty jako nejvíce vzorové a inspirativní.Závěrem chci říci, že již více než rok jezdím na přenosy z Met do půvabného komorního kina Sokolovna v malebném městečku Týn nad Vltavou. Po zkušenostech s většími, raději nejmenovanými kiny v okolí, jsem zde našel nejen příjemné prostředí, které by Němci nazvali “gemütlich”, ale především takřka ideálně nastavený zvuk přenosu. Což je v operním žánru pro auditivní příjemný vjem velepodstatné. Jest to díky panu Zdeňku Prachovi, který navíc své již obvyklé publikum přivítá příjemnými, hřejivými slovy, což je též sympatické. Kino – provozované městem Týn nad Vltavou – mohu vřele doporučit. Ostatně od Českých Budějovic je jen 20 – 25 minut cesty autem po nově upraveném povrchu silnice, který si nezadá s povrchem prvotřídních silnic Itálie. A kino, přes milou dotaci Jaderné elektrárny Temelín pro operní přenosy, by potřebovalo lehce zvýšit návštěvnost. Tož Jihočeši, vřele návštěvy doporučuji! Již 27. října bude atraktivní přenos – Verdiho Otella, což je dílo mimořádně mimořádné!

Hodnocení autora recenze: 85 %

Gaetano Donizetti:
L’elisir d’amore
(Nápoj lásky)
Dirigent: Maurizio Benini
Režie: Barlett Sher
Scéna: Michael Yeargan
Kostýmy: Catherina Zuber
Světla: Jennifer Tipton
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 24. září 2012 Metropolitan Opera New York
Met-Live in HD 13.9.2012

Adina – Anna Netrebko
Nemorino – Matthew Polenzani
Belcore – Mariusz Kwiecien
Dulcamara – Ambrogio Maestri
Giannetta – Anne-Carolyn Bird

www.metopera.org

Foto Ken Howard