Nová Valkýra v Lipsku

Které město, snad mimo Bayreuth, by bylo oprávněnější v intenzivním uvádění Wagnerových oper. Takže bylo už načase, aby se nový Prsten Nibelungův po čtyřiceti letech v jeho rodném městě objevil znovu. Lipsko se nejen v minulosti, ale i nyní může pyšnit velikým, po technické stránce dokonale vybaveným operním domem, jehož hlediště má rovněž výtečnou akustiku. Pro uvádění velkých náročných operních představení je ideální obrovské jeviště. Za časů Německé demokratické republiky byl na místě rozbombardovaného divadla v roce 1960 postaven nový, architektonicky velmi významný operní stánek. Byl otevřen uvedením Mistrů pěvců norimberských. Hrála se zde často prakticky všechna operní díla velkého skladatele. Tehdejší cestování k našim sousedům nebylo složité a  byl jsem nesmírně šťasten, že jsem měl v tomto městě možnost vidět všechna Wagnerova díla, mimo Rienziho. Lipská opera měla v hudebním divadelním světě velikou uměleckou váhu hlavně díky působení významného režiséra Joachima Herze, který zde vedl velmi kvalitní operní ansámbl. V té době to byla v NDR po Berlínu nejkvalitnější operní scéna. Herz zde také s úspěchem inscenoval kompletní Ring a dobře si vzpomínám, že Albericha tehdy ztvárnil náš vynikající basista Karel Berman (zpíval tuto roli v půli sedmdesátých a začátku osmdesátých let také v Praze v tehdejším Smetanově divadle).Na jaře loňského roku bylo konečně po zmiňované dlouhé pauze uvedeno Rýnské zlato a 7. prosince následovala Valkýra, která byla pak ještě hrána do ledna 2014 ve třech reprízách. Připadá mi to trochu málo. Celý náročný projekt je rozvržen do tří let. Nastudováním současné inscenace byla pověřena anglická režisérka Rosamund Gilmore. U této umělkyně lze očekávat poněkud jiný režijní přístup, než je obvyklé. Je totiž vystudovanou baletkou a choreografkou v Londýně a v baletní škole slavného Johna Cranka ve Stuttgartu. To samozřejmě silně ovlivňuje její inscenační pojetí, v případě Valkýry určitě ve prospěch věci.

Gilmore má za sebou režie v celé řadě německých divadel. Pro zajímavost – nastudovala v nedávné době Janáčkovu operu Příhody lišky Bystroušky v mnichovském Prinzregententheateru. Do představení vkomponovala doprovázející tanečníky a tanečnice, kteří pohybově doplňují děj v jakémsi druhém plánu. Úvodní dějství se odehrává v domě lovce Hundinga, řešeném jako nějaký bunkr plný zbraní na stěnách, kterým prorůstá kmen jasanu, v jehož prasklině je ukryt meč Nothung.  Na střeše mimicky doprovázejí probíhající děj tři páry znázorňující jakási zvířata – vlka, berana, orla.

Další dějství probíhá v místnosti polorozbořeného domu. Na zemi jsou různě pohozené světlé pláště, které přikrývají pravděpodobně nějaká ležící těla. Občas se některý z plášťů zavlní a celý jako améba se posune o kousek dále. Nakonec pak z některých vystoupí bílé postavy – vojáci, nebo lépe jejich duše.Ve třetím jednání, v legendární scéně jízdy valkýr se pak zapojují intenzivně. Na scéně stojí řady bílých vojenských bot padlých bojovníků a baletní skupina znázorňující vojáky, opět v bílých kostýmech, se mezi nimi prochází. Autorem zajímavé výpravy je německý výtvarník Carl Friedrich Oberle, který byl žákem scénografa Rudolfa Heinricha na Mnichovské akademii výtvarných umění. Heinrich byl výtvarníkem Ringu inscenovaného v Lipské opeře Joachimem Herzem v sedmdesátých letech. Vzpomínám si na Valkýru z tohoto cyklu, kdy velmi krátce před představením přišel o hlas výborný australský představitel Siegmunda Jon Weaving. V tak krátké době nebyla po ruce náhrada, a tak intendant Joachim Hertz vyšel před oponu a navrhl k řešení dvě varianty. Buď bude představení zrušeno, nebo sólista je ochoten pouze markýrovat a hrát se bude. Obecenstvo se většinově rozhodlo pro variantu druhou, hrajte! Pochopitelně ve dvojzpěvech to vyznělo poněkud zvláštně, ale jinak mělo představení veliký úspěch. Návrhářkou do šeda laděných kostýmů ve stylu uniforem u protagonistů a bílých overalů tanečníků je v nejnovější inscenaci německá návrhářka Nicola Reichert.

Hudebního nastudování nové lipské Valkýry se ujal současný intendant a hudební ředitel zdejšího divadla Ulf Schirmer, který samozřejmě bude řídit i Siegfrieda a závěrečný Soumrak bohů. Je to velmi známý a žádaný dirigent s bohatými mezinárodními zkušenostmi. Spolehlivě, snad někdy s menší razancí a volnějšími tempy vedl kvalitní orchestr lipského Gewandhausu. Velkým kladem bylo, že nebyly překrývány hlasy zpěváků. Tento světoznámý orchestr zvládá jak svoji bohatou koncertní činnost, tak i obsluhu operních představení. Sólistický ansámbl se sice neskládal z operních hvězd první velikosti, ale stávající pěvci byli povětšině na velmi dobré úrovni a celkově dobře vyrovnaní. Wotana zpíval znělým hlasem a s výbornou dikcí sólista Saské státní opery v Drážďanech Markus Marquardt. Ztvárnil již několik závažných wagnerovských partů, jako Poutníka v Siegfriedovi, a naposledy titulní roli v uvedení Bludného Holanďana v Drážďanech. Herecky ale možná mohl působit trochu výrazněji.

Z dvojice Sieglindy a Siegmunda si lépe vedl mladý izraelský hrdinný tenor Guy Mannheim. Má krásně zabarvený průrazný hlas, bezproblémové výšky a také dobrou výdrž. Jenom poněkud neustál první slovo legendární pěvecké fráze Wälse, Wälse, wo ist dein Schwert… z konce prvního dějství, kde volá svého otce a ptá se, kde je jeho meč. Ale druhé Wälse již vyšlo výtečně. V tomto místě mohou pěvci dle svých možností držet vysoký tón libovolně dlouho. Nicméně hlasově velmi dobrou partnerkou mu byla německá sopranistka Christiane Libor, a tak jejich dvojzpěv rovněž z prvního dějství vyzněl velmi sugestivně. Mladá umělkyně má za sebou pěknou kariéru, a když zmíním Isoldu, Sentu, Evu z Mistrů pěvců, Alžbětu i Venuši v Tannhäuserovi, Brünnhildu a Gutrunu v Ringu, je to obdivuhodné. Další pěvkyní, která zaslouží pochvalu nejen za její krásně zabarvený hlas, je domácí sólistka Kathrin Göring v roli bohyně Fricky. Měla působivý kostým velmi slušící její pěkné štíhlé postavě. Efektně působilo, jak na řetězech vedla své dva nohsledy, z nichž každý měl na hlavě jeden beraní roh. To byl právě také jeden s těch pohybových doplňků režisérky Gilmore. Mužným lovcem Hagenem se sonorním basem byl Američan James Moellenhoff, který v zápase nezabije Siegmunda svým oštěpem, ale netradičně výstřelem z pušky. Koneckonců pušky jsou i výzbrojí valkýr a Brünnhildy.

Po všech těch více méně chválách se dostáváme k titulní postavě Wotanovy dcery Brünnhildy, kde již vše tak v pořádku nebylo. Pro tuto pěvecky náročnou roli byla vybrána velmi známá a zkušená dánská pěvkyně Eva Johansson. Její dlouhá světová kariéra začala v Kodani a není snad žádný známý operní dům, včetně Metropolitní opery, kde by nezpívala. Sám jsem několikrát slyšel její Elsu a Sentu. Jako Brünnhilda se v posledních letech objevila několikrát třeba ve Vídni nebo v Curychu. Výrazově byla role podána výborně, ale pěvecky jí někdy dělaly potíže výšky a zpočátku byla poznat i hlasová únava. Později se celkem rozezpívala. Slavná Jízda valkýr byla interpretačně působivá zejména v důsledku choreografického provedení a také scénického ztvárnění. Na levé straně je úhlopříčně postavena šikmá vysoká stěna, v jejíchž arkádách jsou v části děje rozmístěny valkýry a v patře nad nimi jejich baletní doprovazeči. Na ploše pak stále vidíme řady bot padlých bojovníků. Vesměs mladé představitelky valkýr se se svými party vypořádaly každá dle svých možností. Jako celek ale tato legendární a mediálně nejznámější hudební scéna díla vyzněla dobře. Samotný závěr – Wotanovo loučení a kouzlo ohně – hudebně patřičně působivě vygradoval. Brünnhilda uléhá ke svému spánku na jakýsi katafalk a kolem ní vzplane oheň, který ji má chránit. Nová inscenace je určitě do repertoáru lipské opery přínosem. Silně zapůsobila na publikum, které večer odměnilo dlouhým aplausem včetně nadšeného volání.

Dovolte mi, prosím, na závěr ještě krátkou úvahu. Kulturní veřejnost napjatě očekávala, jak se s Wagnerovým výročím jednotlivé divadelní scény vypořádají. Povětšině se ctí. Těch představení byla přehršle a je docela dobré, že ony ,,hudební hody“  budou ještě dále pokračovat. Příkladem toho je právě i tetralogie, na jejíž další díly se můžeme v nadcházejícím roce těšit nejenom v Lipsku, ale i na řadě dalších jevišť. Myslím, že Lipská opera se letošní inscenací vydala tou správnou střední, nicméně pozitivně progresivní a veřejnosti naprosto srozumitelnou cestou. Podobné to je třeba v divadle v Linci. Potom ovšem existují pojetí extravagantní, silně a možná pro někoho až negativně provokující, jako byl loňský Castorfův Prsten v Bayreuthu. Osobně jsem toto pojetí na rozdíl od většiny publika celkem přijal. Nejhorší je ovšem možnost třetí, a sice do současné doby se nehodící bezpohlavní pojetí, čehož zářným příkladem byl jinak hudebně docela dobrý Tannhäuser v Praze. Abychom ale tolik netruchlili, že jsme se s Ringem u nás v jubilejním roce nevypořádali: nesmí se zapomenout na dvojí uvedení celého cyklu v Národním divadle v Praze v roce 2005. Tehdy to byl sólistický ansámbl Deutsche Oper am Rhein z Düsseldorfu-Duisburgu za hudebního nastudování Johna Fioreho s orchestrem Národního divadla. A když budeme Wagnerovu hudbu chtít slyšet opět, za hranice k sousedům to není až tak daleko.

Hodnocení autora recenze:  80 %

Richard Wagner:
Die Walküre
Hudební nastudování: Ulf Schirmer
Režie: Rosamund Gilmore
Scéna: Carl Friedrich Oberle
Kostýmy: Nicola Reichert
Choreografie: Rosamund Gilmore
Video: Andy Zabel
Dramaturgie: Christian Geltinger
Gewandhausorchester
Tanzensemble
Premiéra 7. prosince 2013 Opernhaus Lipsko
(psáno z reprízy 5. 1. 2014)

Siegmund – Guy Mannheim
Sieglinde – Christiane Libor
Hunding – James Moellenhoff
Wotan – Markus Marquardt
Brünnhilde – Eva Johansson
Fricka – Kathrin Göring
Gerhilde – Katja Beer
Ortlinde – Eun Yee You
Waltraute – Monica Mascus
Schwertleite – Sandra Janke
Helmwige – Josefine Weber
Siegrune – Jean Broekhuizen
Grimgerde – Karin Lovelius
Rossweisse – Bonnie Cameron
Grane – Ziv Frenkel

www.oper-leipzig.de

Foto Tom Schulze, Pavel Horník