Nové Hoffmannovy povídky v Mnichově

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Některé předsudky se občas ukážou být správným nazíráním. V mém případě se například potvrdilo přesvědčení, že u Offenbachových Hoffmannek je podružné, jak režisér dílo zinscenuje a že záleží především na kvalitě interpretace. Proto jsme se do Mnichova nejeli podívat, jak tam po třiadvacetileté pauze dílo zrežírují, nýbrž jeli jsme si poslechnout, jaké to je, když všechny klíčové ženské role zpívá jediná zpěvačka a jak se s hlavní rolí vyrovná nedávná superhvězda, kterou v současnosti už skoro všichni odepisují.K takovému tvrzení je možné úvést obsáhlou argumentaci. Soudím, že v operní literatuře asi nenajdete druhé dílo, na němž by se lidé z různých branží, od samotného autora hudby přes další komponisty, intendanty, až po dramaturgy, režiséry, editory a kritiky vydováděli tak, jak to předvedli s Hoffmannkami. Pokaždé , když na ně půjdete do jiného divadla, nebo i do téhož s určitým časovým odstupem, uvidíte nejspíš úplně jinou operu: Jednou bude trvat dvě a půl hodiny, jindy přes čtyři hodiny, může mít čtyři jednání nebo taky pět, může být s recitativy nebo dialogy. Některé postavy mohou chybět, scény a árie mohou být zkráceny, přeloženy do jiného dějství, přiděleny jiné postavě, mít jiné libreto, než jak jste to slyšeli minule a předminule. Viděli jste Giuliettu, jak Hoffmanna opouští v náručí skřeta Pitichinaccia – a tentokrát zjišťujete, že Hoffmann skřeta probodl. Nebo že Giulietta s nikým neodešla, protože zemřela jedem? Na tom všem není u tohoto díla nic zvláštního. Nejen, že jde o „fantastickou operu“, ale hlavně neexistuje Offenbachem autorizovaná verze. Proto si každý režisér může v podstatě dělat, co se mu zachce. A proto sotva který může svou režií překvapit či upoutat – excesy jsou u této opery „normální?

Kromě toho disponuje jak původní divadelní předloha (Drame fantastique en cinq actes: Les Contes d´Hoffmann), uvedená 1851 v divadle Odéon, tak i „materiál“, z něhož autoři hry čerpali, tak bohatou intertextualitou, tak vydatnými a důkladnými dekonstrukcemi, že každé postmoderní dílo musí závidět. Jen zcela stručně: motivická a tématická výbava čerpá z  širšího okruhu, než se obvykle uvádí: Z Hoffmannových děl to jsou: Die Automate – 1814 – kde najdeme motiv potrhlého vynálezce, zpívajících automatů, tančících loutek a okouzlujícího zpěvu, (inspirací k postavě dívky, zpívající úchvatný kuplet, byla Julia Marc, nezletilá žačka, ústřední postava skandálu, který Hoffmanna vyhnal z Bamberku). Don Juan, povídka z roku 1813 , v níž najdeme předobraz Stelly. Der Sandmann (1816), s motivem Zloducha a opět zpívající loutky. Motiv ztráty odrazu v zrcadle (psychologický ekvivalent ztráty individuality, zotročení) vděčíme povídce Die Geschichte vom verlornen Spiegelbilde (1814). Der goldne Topf (1819) není pro dnešního diváka v ději hned  zřejmý (Prolog – Comme Anselmus, rare merveille, venez-vous me mettre en bouteille), a rovněž mu už nedává příliš smyslu, svědčí ale o popularitě, které se v polovině 19. století Hoffmannovo dílo v Paříži těšilo – popularitě větší než doma v Německu. Hofmann se rovněž inspiroval u svých kolegů – od Adelberta von Chamissa pochází postava Schlémila (Peter Schlemihls wundersame Geschichte – 1813), a dualita rolí Múza/Nicklausse má svůj počátek v Les Nuits Alfreda de Musseta, 1837. Zvláštní postavení zaujímá Klein Zaches, gennant Zinnober, 1819, jednak svými spletitými vztahy k literárním předlohám (od Andersena po – zase – Chamissa), jednak svou symbolikou, mimo jiné kritikou „pokrokářství“, nekritické apoteózy technických vymožeností a hrozící dehumanizace (sic!).

Děj opery se zakládá na reálné postavě Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna, německého romantického spisovatele, hudebníka, kreslíře, skladatele, byrokrata, flamendra, opilce, skandálníka, záletníka a syfilitika – to vše v jedné osobě a v míře větší než malé. Zpracovává jak témata jeho povídek, tak jeho životopis:

Prolog: Hoffmann, v současné chvíli zamilovaný do zpěvačky Stelly, která v tuto chvíli ohromuje diváky svou rolí v Mozartově Donu Giovannim, na ni čeká v Lutherově hospodě (hospoda Lutter und Wegner osud v Berlíně existuje a na Hoffmannovi pěkně vydělává), přičemž se, s čímž kalkuluje jeho rival, postupně zpije do němoty a tak se vyřadí ze hry. Předtím ale, jak bylo zvykem reálného Hoffmanna, vypráví své fantastické historky. Tentokrát se týkají jeho lásek.

Olympia: Nejdřív se – s nasazenými brýlemi mámení na očích – zamiluje do mechanické loutky, která skončí rozbitá na kusy a jemu se společnost cynicky vysměje.

Antonia: Pak se zahledí do ftizické zpěvačky, která doplatí na svůj zpěv životem.

Giulietta: Nakonec chce žít jen rozkošemi, ale opět se zamiluje, do kurtizány, která jej obere o odraz jeho podoby v zrcadle, přiměje jej zabít svého rivala a nakonec se mu vysměje a opustí jej.

Epilog: Hoffmann si nakonec uvědomí, že všechny jeho fantazírované milenky jen ztělesňují různé stránky jeho současné lásky Stelly. Ani s tou mu to však nevyjde a tak mu nezbývá, než se oddat své Múze, která jej po celou dobu provází v podobě přítele, spíše asi „alter ega“ Nicklausse. Ve všech pěti jednáních je Hoffmannovým protivníkem  zloduch v podobě ďábelských vtělení: Lindorf / Coppélius / Dr. Miracle / Dapertutto.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Reakcí (26) “Nové Hoffmannovy povídky v Mnichově

  1. Viděl jsem a jsem nadšený – inscenace nad očekávání skvělá. Inscenovat vše v jednom prostředí byl jasně ten nápad, který celou operu posunul dopředu – jak píše autor. Villazon se vrátil k původnímu repertoáru a původnímu forte projevu. Ne vždycky byl jistý a na mnoha místech se šetřil. Rozhodně však přirozenjší pro jeho živelný projev než Mozart :-) Nicméně nebyl hvězdou večera, rozhodně ne. Tím byly Nicklauss a Damrau.

  2. Jezdím do Mnichova přes dvacet let a vzpomínám na spoustu úžasných představení a výkonů. Bohužel po odchodu Sira Petera Jonase a dirigenta Mehty si myslím, že úroveň jde nepatrně dolů. Jestliže někdy trochu zklamala inscenace, nikdy nezklamalo hudební nastudování a pěvci. Při Dvořákově Rusalce ovšem inscenace pobouřila a hudební nastudování i pěvci byli velkým zklamáním. Nicméně na Hoffmannky se těším stejně, jako na nový Ring!

  3. Divadlo je obraz světa, jenže u každého zobrazování jde především o to, co chce zobrazující uvnitř rámu vidět a jakým prismatem vůbec vidí. Takže pokud vidí zdůrazněně jen (či především) násilí, jen sex, jen zvrácenost, pak je to dysproporcionální vidění, zkreslující zobrazování. To už bych pak za divadlo moc neoznačoval,

  4. Neberu nikomu jeho názor na to,jak se má dělat „dobré“ divadlo. Osobně mohu mít jiný vkus, než Khail a jemu podobní.
    Mám návrh – nešlo by 50% představení (v kterémkoli divadle) dělat v klasické verzi a 50% těch „moderních“ až perverzních… Aby si oba druhy diváků přišli na své…
    Pro ředitele divadla by mělo být rozhodující (měl by na tom být finančně zainteresován!), který typ představení má dlouhodobě mnohem větší návštěvnost.
    Poněkud odbočím – mám ráda Shakespeara a jako herce uznávám i Davida Prachaře. Chtěla jsem proto jít na nejnovějšího Krále Leara. Ovšem po shlédnutí ukázek v TV mi to stačilo – to není Shakespeare podle mého gusta a osobně lituji Davida Prachaře, že tím ztrácí čas i svoji úroveň.
    Abych se vrátila k opeře – mám ráda Dona Giovanniho a „stará“ klasická Kašlíkova výprava se mi docela líbí – záleží samozřejmě na interpretech, kteří se ten večer sejdou…
    Jsem zvědavá na novou inscenaci Dona Giovanniho,kterou má připravit umělecké duo SKUTR, ale je možné, že na tu Kašlíkovu jsem chodila opakovaně řadu let, na tu novou půjdu jen 1x a bude to až nad hlavu. Co pak – jet na Dona Giovanniho do Vídně, nebo Londýna?
    Docela z ruky… A o Praze se pak může říct, že o operu nikdo vlastně nemá skoro zájem… Ale nikdo nepřizná, že to je proto, že ta inscenace je jen pro ty, co mají rádi „pobouření“, jinak se nudí…
    No, necháme se překvapit, a uvidíme…
    Doufám, že v době šetření se kulisy z klasické Kašlíkovy inscenace někde uloží, aby se evtl. po letech mohly znovu použít – minimálně pro „osvěžení“.
    Opera VIVA !

  5. Předchozí: Hofmannky, jichž se tahle recenze týká nejsou ani moderni ani perverzni. Je to špičková režie, která zaujme. Takových je v Mnichve většina. Nevím, jestli by tam někdo jezdil na papundeklove prospekty s malbami zadumcivych krajin a dobové kostýmy. A statující zpěváky, kteří maximalne zdvihnou ruce v závěru arie :-) O tom je řeč. Ostatne jsem tam vlastně zadnou, jak vy říkáte „klasickou“ inscenaci uz dvacet let neviděla. Souhlasím, ze dobra inscenace vydrží na repertoáru dlouho. Ale vám nepřipadaji Nápoj lásky nebo třeba Tosca ve Vídni vycpělé? Jaksi bez espritu a tím i méně protaźlive hudebně? Me ano. A o tom také si myslím opera je.

  6. Díky panu Jurkovi za kvalitní recenzi.
    A k některým komentářům – dnešní operní divák je zahlcován dojmy a střihy, novodobí režiséři a dramaturgové mají dojem, že se na scéně musí stále něco dít, oko diváka musí pořád těkat a vidět nové a nové věci – ale o tom opera není a mně nevadí, když zpěvák stojí a zpívá, já to poslouchám a prožívám a nepotřebuji k tomu dělat z jeviště kabaret. Kolikrát je mi zpěváků až líto, když musí při vrcholné árii pomalu dělat přemety, viset hlavou dolů nebo skákat po kládách, zatím v Praze většinou ještě alespoň oblečení :-)
    Letos na jaře se kritice v Praze na festivalu nelíbilo, že plzeňský Jakobín měl scénu ve škole moc statickou, takovou staromódní, no tak ten pražský to pořádně rozpohyboval, tam se tedy pořád něco děje, ale prospělo to něčemu?
    A k té Rusalce, nechutné a dehonestující zpracování klasického romantického díla ještě nikdy ničemu nepřineslo nic, je to parazitování na díle skutečného umělce, to je celé. K současné situaci na celé umělecké frontě se pěkně vyjádřil pan Frýbort na NP zde: http://jdem.cz/sxqy8

  7. Bohužel (možná však bohudík) nemohu s předchozí souhlasit. Opera není symfonie nebo koncertantní dílo nebo jiný útvar psaný pro to, aby posluchač v klidu seděl a poslouchal a se zavřenýma očima vnímal jen hudbu, kterou dotváří svojí obazotvorností. Opera je divadlo a pro divadlo byla psána. Takže odnímat vizuální ani dějovou složku prostě nelze. Nelze už proto, že je to dramatické umění. Ti, kdož po tom volají, volají po něčem, co je falešné a zaštítěni slovy romantické dílo, barokní opera, veristické dílo, se nám snaží vsugerovat, že autoři to tak chtěli. Nechtěli a je to blud. Autoři psali opery, které jim inscenovali jiní. A jestli to autoři tak chtěli nebo nechtěli bylo většině impresáriů jedno. Navíc stačí trochu studovat a projít historické poznámky a zjistíte, že už v době vzniku díla se mnohdy inscenovalo bez ohledu na autora a jeho vkus či přání (ano existovala inscenační klišé i klišé formy – viz. velká francouzská opera včetně baletu apod.).

    Čili manipulovat diváky do pozice, že inscenovat „tradičně“ (co to vyjadřuje a jak to je tradičně, je sama otázka…) je pomýlené. Divadlo je od slova dívati se a tak pokud není na co se dívati, snižuje se i hodnota uměleckého zážitku a snižuje se hlavně atraktivita a dramatika díla jako takového.

    Existují jen dobré a špatné inscenace. Ty dobré hledají myšlenku, smysl, proč hrát to či ono ještě dnes, rozehrávají dynamicky vztahy a hledají synonyma v podobenstvích s tím, co prožíváme dnes. Ty špatné toto nemají (a mohou mít sebelepší pohybovou nebo vizuální složku – a na každou notu vypracovanou choreografii). Ty zůstavají prázdné a bez obsahu a nedají divákovi plnohodnotný umělecký vjem.

    Takže ať moderní nebo klasické, síla dobré operní režie je v něčem úplně jiném. Dobrá režie dělá z opery divadlo, protože pro divadlo jsou a byly opery psány. Toť vše, nic víc.

    1. K Danovi: Divadlo je od slova „dívat se“ nanejvýš do Rozvadova, dál už ne – poněkud provinciální představa. Pojem „opera“ nemá s díváním společného zhola nic. Mnohé operní domy prodávají vstupenky na sedadla, na nichž je pouze slyšet („partiturní sedadla“). Takže vizuální stránka věci je u opery skutečně sekundární („prima la musica…“)
      Existují díla, mnohdy jde o díla antická, v operním zpracování, jejichž univerzálnost, tedy i nadčasovost, spočívá v jejich ideovém jádru a která nepotřebují „zpřístupňovat“ publiku jakýmsi zesoučasňováním pomocí oblečení či postmoderních rekvizit. Řekl bych dokonce, že pokud dílo potřebuje takováto „zesoučasňování“, stálo by za zvážení, zda je vůbec uvádět.
      Existují samozřejmě i režiséři, kteří nedokážou inscenovat dílo dle jeho ideového sdělení a musejí je umístit do prostředí „přístupnému divákovi“.
      Je to škoda, protože občas má člověk i velkou chuť na tři hodinky utéct z odpudivé současnosti a odpočnout si v barokní iluzi.
      A ještě slůvko ke statičnosti: opera JE statická, je to její specifikum. Statické jsou i současné mutace operních děl 18. – 19. století, přesto, že se v nich interpreti pohybují. V tom je půvab opery.
      Nechtěl bych, aby se setřel rozdíl mezi operou a muzikálem

  8. ad Dan, Lynx: Myslím, že každý máte kus pravdy. Specifikum opery (oproti činohře) je v tom, že je v ní opravdu primární hudba. Ale na druhou stranu, oboje je divadlo, takže pokud budou interpreti jen chodit po jevišti tak, aby byli co nejlíp vidět a aby měli co nejlepší výhled na dirigenta (nebo aby byli na doslech od nápovědy), tak je to taky špatně. Ovšem podle mého názoru pro dnešní (nejen operní) divadlo jsou hlavní pohromou režiséři, kteří trvají na tom, že jejich inscenace musejí být „jiné“ a „objevná“ a musí se o ní (o nich) hlavně hodně mluvit, i když třeba ve zlém (totiž komu se to nelíbí, je hloupý šosák – což už tady taky bylo, tuším koncem devatenáctého století) A pak je druhý, snad ještě horší typ režiséra, který považuje diváky za blbce rovnou a šmahem a tak jim nabízí „podívanou“, aby se nedejpanebože nezačali nudit. Že pak trpí ti, kteří do divadla chodí opravdu na opery a chtějí poslouchat árii, aniž by je při ní rušili akrobati metající hlučné kozelce, to je jim taky fuk.
    Shrnuto podtrženo, když bude operní inscenace udělaná s respektem k hudbě a k námětu, s respektem k divákovi, je úplně jedno, jestli bude v dobovém prostředí a kostýmech, nebo v nějaké fantaskní současnosti.

  9. Nesouhlasím tak úplně a Lynxem. Valná většina míst v divadlech se prodává a výhledem na jeviště. A pokud někdo chce jen poslouchat asi ma lepší jít na oratorium nebo koncert symfonické hudby. Nevím nic o tom, ze by třeba Verdi nebo Puccini psal dila jen pro poslech :-) to fakt ne. Zda se, ze domácí milovníci opery nedojeli ani k Rozvadovu.

  10. Netvrdím a ani si nemyslím, že Verdi nebo Puccini (proč jen pořád tihle dva?) psali jen pro uši.
    Co je ale mnohem zásadnější, myslím, že psali pro publikum, nikoliv pro režiséry. V tom spočívá dnešní obtíž. Souhlasím s postřehem Ronnieva: diváci, kteří se při operách nudí, by měli jít spíš do varieté.

  11. Skvělá recenze a to i co se týká historie Hoffmannových povídek, byť několik drobných chyb se přeci jen vloudilo. Přiznám se, že nejsem velký Villazónův fanda, už vůbec pak ne pro jeho angažmá ve francouzských operách, které potřebují především silných hereckých talentů. Ani samotná mnichovská inscenace mne příliš nezaujala, ale viděl jsem i horší. V současné době Offenbachova ducha nejlépe vystihuje inscenace L.Pellyho. Je pitoreskní, bizarní, temná, ale i vtipná, dramatická.. stejně jako Offenbachova hudba. Inscenace je založena na kritické edici J.Ch.Kecka, která se zdá být skladatelově záměru nejblíže. Doporučuji. Apropos, právě vyšla u britského vydavatelství OPERA RARA nahrávka Offenbachova FANTASIA – komické opery (nikoliv operety, pane Jurko). Nejen těm, kteří mají tohoto francouzského skladatele spojeného jen s kankánem (který – jaký to paradox – ve svém díle za svého života nikdy tančit neviděl), ale i těm, kteří vědí, že Hoffmannky nejsou žádným „ojedinělým“ dílem v Offenbachově tvorbě, ale logickým završením celoživotního díla, všem těm nahrávku vřele doporučuji. Partitura je plná něhy,lyriky, niterných pocitů a překvapujících nálad, především však nabízí vynikající instrumentaci! Rovněž interpretační výkony zúčastněných umělců jsou na velmi vysoké úrovni.

Napsat komentář