Když je minimalismus hostem v kinech

  1. 1
  2. 2

Ti z návštěvníků operních přenosů z Met do kin, kteří nechodí do biografu jen obdivovat mediálně známé pěvce, jejichž tváře kamery zabírají do nejmenších detailů a připravují tak návštěvníky kina o iluze (každému i té největší operní superstar čas nadělí vrásky a mnohdy i nějaké to kilo navíc), ale které zajímá opera jako taková, si možná nad titulem Satyagraha, zařazeným na letošní 19. listopad řekli: Ten můžu vynechat. Soudobý skladatel – to nevěstí nic dobrého. Opak je pravdou a tak ti, kteří tento titul vynechali, mohou jen a jen litovat. Přišli o setkání s jedním z nejhranějších žijících skladatelů vážné hudby a dalším minimalistou – Philipem Glassem.

Dramaturgie Metropolitní opery je nesmírně široká a jak se na dobrý operní dům sluší, zahrnuje i soudobé domácí skladatele. Tak jsme mohli v uplynulých sezonách poznat dílo Johna Adamse, jenž se narozdíl od Glasse k minimalismu otevřeně hlásí; Glass nechce, aby jeho styl byl nazýván minimalismem, byť jím podle muzikologů je. Narozdíl od Adamsova kompozičního stylu je však Glassův minimalismus jiný. Kromě dlouhých vydržovaných tónů se vyznačuje zejména daleko pozvolnějším variováním, než používá Adams. To sebou přináší pro posluchače daleko přívětivější a méně vtíravý hudební vjem.


Philip Glass se narodil v roce 1937 v Baltimoru, ve Spojených státech a od malička se učil hrát na housle a flétnu. Vystudoval hudební skladbu a začal své kompozice takzvanou Dvanáctitónovou technikou. Na konci šedesátých let však tento styl skladby opouští a přiklání se k Aaronu Coplandovi. Stále však svůj vlastní rukopis nenachází a tak odjíždí do Paříže. Tam byl vyzván, aby přepsal do západní notace, která je interpetovaltelná „západními“ orchestry, filmovou hudbu indického skladatele Ravi Šankara. To je jeho první setkání s hudebním myšlením, které vychází z velmi velmi malých hudebních jednotek, provazovaných a spojovaných ve velké plochy. Glass je tímto stylem uchvácen, začíná se o budhistickou hudbu zajímat a odjíždí do Severní Afriky, Indie a navštíví Himálaj.

V roce 1967 se vrací zpět do New Yorku a všechny své skladby začíná tvořit výhradně tímto hudebním stylem. Zříká se autorství svých předešlých skladeb. První velké dílo této skladatelovy éry přichází v roce 1976. Opera Einstein on the Beach má po prvním uvedení absolutně fenomenální úspěch. Dodnes je nehranější operou Philipa Glasse (poznámka na okraj – možná by byla i vhodnějším titulem pro přímé přenosy z Met do kin). Opera je dlouhá bezmála pět hodin čistého času. Glassovým dvorním režisérem a spolupracovníkem se mu pro ní stal Robert Wilson. Po Einsteinovi vytvořil Glass právě pro Roberta Wilsona i další opery: The Civil War, White Raven, Monsters of Grace. Důležité je připomenout, že Einstein na pláži je první částí Glassovy operní „portrétní trilogie“ (dle vlastní terminologie skladatele). Její druhou částí je právě Satyagraha, zkomponovaná v roce 1980, uzavírá jí Akhnaten z roku 1983, pojednávající o králi starověkého Egypta. Operní trilogii skladatel napsal ještě jednu a to podle filmů Jeana Cocteaua – Orphée, La Belle et la Béte a Les Enfants Terribles. Dvě posledně zmiňované části hrané samostatně, mimo tento cyklus, mohli diváci u nás shlédnout a slyšet i na prknech Národního divadla v Praze (Krásku a zvíře v roce 2003 a Příšerné děti v minulé divadelní sezoně – obě provedení zaznamenala nebývalý úspěch), Krásku uvedla nedávno také Janáčkova opera v Brně, dále připomeňme ještě alespoň Státní operu, která nastudovala a opakovaně na přelomu tisíciletí uvedla Glassův Pád domu Usherů.

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
29 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments