Když je minimalismus hostem v kinech

Ti z návštěvníků operních přenosů z Met do kin, kteří nechodí do biografu jen obdivovat mediálně známé pěvce, jejichž tváře kamery zabírají do nejmenších detailů a připravují tak návštěvníky kina o iluze (každému i té největší operní superstar čas nadělí vrásky a mnohdy i nějaké to kilo navíc), ale které zajímá opera jako taková, si možná nad titulem Satyagraha, zařazeným na letošní 19. listopad řekli: Ten můžu vynechat. Soudobý skladatel – to nevěstí nic dobrého. Opak je pravdou a tak ti, kteří tento titul vynechali, mohou jen a jen litovat. Přišli o setkání s jedním z nejhranějších žijících skladatelů vážné hudby a dalším minimalistou – Philipem Glassem.

Dramaturgie Metropolitní opery je nesmírně široká a jak se na dobrý operní dům sluší, zahrnuje i soudobé domácí skladatele. Tak jsme mohli v uplynulých sezonách poznat dílo Johna Adamse, jenž se narozdíl od Glasse k minimalismu otevřeně hlásí; Glass nechce, aby jeho styl byl nazýván minimalismem, byť jím podle muzikologů je. Narozdíl od Adamsova kompozičního stylu je však Glassův minimalismus jiný. Kromě dlouhých vydržovaných tónů se vyznačuje zejména daleko pozvolnějším variováním, než používá Adams. To sebou přináší pro posluchače daleko přívětivější a méně vtíravý hudební vjem.

Philip Glass se narodil v roce 1937 v Baltimoru, ve Spojených státech a od malička se učil hrát na housle a flétnu. Vystudoval hudební skladbu a začal své kompozice takzvanou Dvanáctitónovou technikou. Na konci šedesátých let však tento styl skladby opouští a přiklání se k Aaronu Coplandovi. Stále však svůj vlastní rukopis nenachází a tak odjíždí do Paříže. Tam byl vyzván, aby přepsal do západní notace, která je interpetovaltelná „západními“ orchestry, filmovou hudbu indického skladatele Ravi Šankara. To je jeho první setkání s hudebním myšlením, které vychází z velmi velmi malých hudebních jednotek, provazovaných a spojovaných ve velké plochy. Glass je tímto stylem uchvácen, začíná se o budhistickou hudbu zajímat a odjíždí do Severní Afriky, Indie a navštíví Himálaj.

V roce 1967 se vrací zpět do New Yorku a všechny své skladby začíná tvořit výhradně tímto hudebním stylem. Zříká se autorství svých předešlých skladeb. První velké dílo této skladatelovy éry přichází v roce 1976. Opera Einstein on the Beach má po prvním uvedení absolutně fenomenální úspěch. Dodnes je nehranější operou Philipa Glasse (poznámka na okraj – možná by byla i vhodnějším titulem pro přímé přenosy z Met do kin). Opera je dlouhá bezmála pět hodin čistého času. Glassovým dvorním režisérem a spolupracovníkem se mu pro ní stal Robert Wilson. Po Einsteinovi vytvořil Glass právě pro Roberta Wilsona i další opery: The Civil War, White Raven, Monsters of Grace. Důležité je připomenout, že Einstein na pláži je první částí Glassovy operní „portrétní trilogie“ (dle vlastní terminologie skladatele). Její druhou částí je právě Satyagraha, zkomponovaná v roce 1980, uzavírá jí Akhnaten z roku 1983, pojednávající o králi starověkého Egypta. Operní trilogii skladatel napsal ještě jednu a to podle filmů Jeana Cocteaua – Orphée, La Belle et la Béte a Les Enfants Terribles. Dvě posledně zmiňované části hrané samostatně, mimo tento cyklus, mohli diváci u nás shlédnout a slyšet i na prknech Národního divadla v Praze (Krásku a zvíře v roce 2003 a Příšerné děti v minulé divadelní sezoně – obě provedení zaznamenala nebývalý úspěch), Krásku uvedla nedávno také Janáčkova opera v Brně, dále připomeňme ještě alespoň Státní operu, která nastudovala a opakovaně na přelomu tisíciletí uvedla Glassův Pád domu Usherů.

Zpět k opeře Satyagraha. Opera vychází tématicky z pobytu Mahátma Gándhího v Jižní Africe, ale je vlastně takovým průřezem jeho aktivního politického života. Glass pro libreta svých operních děl používá více jazyků – angličtinu, francouzštinu, egyptštinu, arjádštinu, hebrejštinu a v případě Satyagrahy tzv. sanskrt (starou indočínštinu). To ve spojení s minimalistickým hudebním stylem klade na interperty absolutně neslýchané nároky. Díky tomu, že text je přejatý z „bible“ hinduismu – knihy Bhagavad Gita, jsou v libretu v souladu s hudbou použity krátké slabiky a slova, která neustálým opakováním tvoří uzavřený myšlenkově významový celek. Nástupy pěvců nemají pevný řád a každá zpívaná sloka (mnohokrát se opakuje) začíná v jiném tempu vydržovaného tónu. To je pro možnost zapamatování si hudebního partu velmi obtížné. Proto všechna čest patří sólistům i sboru (tomu zejména). Richard Croft ukázal své pěvecké mistrovství v obtížné roli Gándhího naplno. Mnou oblíbený velmi spolehlivý tenorista s krásnou lyrickou barvou hlasu nezklamal a odvedl přetěžkou roli bez jediného intonačního zaváhání. Sekundovaly mu i představitelky všech čtyř ženských rolí. Za vyzdvižení z nich stojí zejména veleobtížný a na jedna s hvězdičkou zvládnutý part slečny Schlesenové v podání sopranistky Rachelle Durkin. Tato pěvkyně, ač není mediální hvězdou, podala až dech beroucí výkon zejména ve druhé části třídílného příběhu, kde odzpívala s naprostou intonační jistotou svůj vražedný part, který místy předepisoval jen těžko zpívatelné výšky. Zaujal i Richard Bernstein jako Krishna, náročnou partituru s orchestrem Met nastudoval Dante Anzolini.

 

Režijně a scénicky (Phelim McDermott) na poměry Metropolitní opery nesmírně zdařilé inscenaci (premiéra 2008) dominovala půlkruhová pohyblivá stěna s přiznávanými otvory, využívanými početnými skupinami statistů, kteří pomáhali ilustrovat „pozemské“ činy Gándhího ve srovnání se zpívanými texty posvátné knihy Bhagavad Gita, jež tvořily libreto. Texty se prostřednictvím projekce na této půlkruhové stěně také zobrazovaly v angličtině a tři historické postavy – průvodci dějem (Tolstoj, rabín Thákur a Martin Luther King) využívaly polokruhové stavby a výklenků v ní ke svému pozorování „pozemského“ děje. Za pochvalu tentokrát stojí i velmi dobré vedení kamer, které pocit z dokonalého souladu hudby a slova jen a jen umocňovalo. Ne vždy je režie přenosu tak bezproblémová (zejména co se poměru záběrů celku a detailů týče), jako v případě Satyagrahy.

 

Jestliže je projekt přenosů do kin Met in HD hlavně komerční záležitostí, lapající diváky na lesk známých hvězd operního nebe a na tradiční operní tituly v nepříliš progresivních režiích ve stylu „sázka na jistotu“, je zařazení Adamsových a Glassových děl světlou výjimkou toto pravidlo potvrzující. Proto všem, kteří minuli Satyagrahu bez povšimnutí a míjejí i jiné méně „profláknuté“ přenášené tituly, doporučuji výjimku také udělat a zkusit někdy i něco jiného. Garantuji jim, že nebudou litovat.

 

Phillip Glass:
Satyagraha
Dirigent: Dante Anzolini
Režie: Phelim McDermott
Scéna: Julian Crouch
Kostýmy: Kevin Pollard
Světla: Paule Constable
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Koprodukce The Metropolitan Opera New York /English National Opera Londýn
Premiéra 4.listopadu 2008 The Metropolitan Opera New York
Met – Live in HD 19.11.2011

M. K. Gandhi – Richard Croft
Prince Arjuna – Bradley Garvin
Lord Krishna – Richard Bernstein
Miss Schlesen – Rachelle Durkin
Mrs. Naidoo – Molly Fillmore
Kasturbai – Maria Zifchak
Mr. Kallenbach – Kim Josephson
Parsi Rustomji – Alfred Walker
Mrs. Alexander – Mary Phillips
Skills Ensemble:
Phil Eddolls, Charlie Folorunsho, Alex Harvey, Nick Haverson,
Tina Koch, Charlie Llewellyn-Smith, Vic Llewellyn, Charlotte Mooney, Kumar Muniandy, Caroline Partridge, Rajha Shakiry, Rob Thirtle

www.metopera.org