Když je minimalismus hostem v kinech

  1. 1
  2. 2

Ti z návštěvníků operních přenosů z Met do kin, kteří nechodí do biografu jen obdivovat mediálně známé pěvce, jejichž tváře kamery zabírají do nejmenších detailů a připravují tak návštěvníky kina o iluze (každému i té největší operní superstar čas nadělí vrásky a mnohdy i nějaké to kilo navíc), ale které zajímá opera jako taková, si možná nad titulem Satyagraha, zařazeným na letošní 19. listopad řekli: Ten můžu vynechat. Soudobý skladatel – to nevěstí nic dobrého. Opak je pravdou a tak ti, kteří tento titul vynechali, mohou jen a jen litovat. Přišli o setkání s jedním z nejhranějších žijících skladatelů vážné hudby a dalším minimalistou – Philipem Glassem.

Dramaturgie Metropolitní opery je nesmírně široká a jak se na dobrý operní dům sluší, zahrnuje i soudobé domácí skladatele. Tak jsme mohli v uplynulých sezonách poznat dílo Johna Adamse, jenž se narozdíl od Glasse k minimalismu otevřeně hlásí; Glass nechce, aby jeho styl byl nazýván minimalismem, byť jím podle muzikologů je. Narozdíl od Adamsova kompozičního stylu je však Glassův minimalismus jiný. Kromě dlouhých vydržovaných tónů se vyznačuje zejména daleko pozvolnějším variováním, než používá Adams. To sebou přináší pro posluchače daleko přívětivější a méně vtíravý hudební vjem.


Philip Glass se narodil v roce 1937 v Baltimoru, ve Spojených státech a od malička se učil hrát na housle a flétnu. Vystudoval hudební skladbu a začal své kompozice takzvanou Dvanáctitónovou technikou. Na konci šedesátých let však tento styl skladby opouští a přiklání se k Aaronu Coplandovi. Stále však svůj vlastní rukopis nenachází a tak odjíždí do Paříže. Tam byl vyzván, aby přepsal do západní notace, která je interpetovaltelná „západními“ orchestry, filmovou hudbu indického skladatele Ravi Šankara. To je jeho první setkání s hudebním myšlením, které vychází z velmi velmi malých hudebních jednotek, provazovaných a spojovaných ve velké plochy. Glass je tímto stylem uchvácen, začíná se o budhistickou hudbu zajímat a odjíždí do Severní Afriky, Indie a navštíví Himálaj.

V roce 1967 se vrací zpět do New Yorku a všechny své skladby začíná tvořit výhradně tímto hudebním stylem. Zříká se autorství svých předešlých skladeb. První velké dílo této skladatelovy éry přichází v roce 1976. Opera Einstein on the Beach má po prvním uvedení absolutně fenomenální úspěch. Dodnes je nehranější operou Philipa Glasse (poznámka na okraj – možná by byla i vhodnějším titulem pro přímé přenosy z Met do kin). Opera je dlouhá bezmála pět hodin čistého času. Glassovým dvorním režisérem a spolupracovníkem se mu pro ní stal Robert Wilson. Po Einsteinovi vytvořil Glass právě pro Roberta Wilsona i další opery: The Civil War, White Raven, Monsters of Grace. Důležité je připomenout, že Einstein na pláži je první částí Glassovy operní „portrétní trilogie“ (dle vlastní terminologie skladatele). Její druhou částí je právě Satyagraha, zkomponovaná v roce 1980, uzavírá jí Akhnaten z roku 1983, pojednávající o králi starověkého Egypta. Operní trilogii skladatel napsal ještě jednu a to podle filmů Jeana Cocteaua – Orphée, La Belle et la Béte a Les Enfants Terribles. Dvě posledně zmiňované části hrané samostatně, mimo tento cyklus, mohli diváci u nás shlédnout a slyšet i na prknech Národního divadla v Praze (Krásku a zvíře v roce 2003 a Příšerné děti v minulé divadelní sezoně – obě provedení zaznamenala nebývalý úspěch), Krásku uvedla nedávno také Janáčkova opera v Brně, dále připomeňme ještě alespoň Státní operu, která nastudovala a opakovaně na přelomu tisíciletí uvedla Glassův Pád domu Usherů.

 

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (29) “Když je minimalismus hostem v kinech

  1. Byl to bezesporu jeden znejlepších přenosů z MET, byť nebyl pro davy návštěvníků. Představení po pěvecké, ale i herecké a režijní stránce na mimořádně vysoké úrovni, inscenace se příjemně vymykala z často příliš muzeálních inscenací této první scény světa.
    Divím se, že se lidé nechtějí poučit a vidět něco jiného, než věčné Fausty a Traviaty! Kdo nešel na Satyagrahu do kina, může velice litovat!

  2. Co je to zase za nesmysly? Glass je přece ten největší pop, co může v opeře být….prý soudobá vážná hudba…ehm…ehm… Pražáci zašli na něco jiného, než je Turandot nebo Aida, a hned se cítí, že jsou noblesní intelektuálové. Včerejší přenos rozhodně žádným opravdovým dramaturgickým vybočením nebyl, úroveň kinodiváků je vskutku zoufalá.

  3. Glass je uznávaný skladatel a hrají se i jeho symfonie. V Salzburku loni provedli pár jeho kusů pro symfonický orchestr a mnoho bylo i nahráno na CD. Zájemcům doporučuji si zapůjčit v knihovně a s hudbou se seznámit, neboť je skutečně omamná. Já při poslechu bývám tak vtažen, že si přeji, aby se zvuky nepřestaly řetězit, aby hudba nikdy neskončila. Skoro jako opium :.)

  4. Opium? Je to veskrze tonální, primitivní harmonie, ještě primitivnější melodie (kolikrát jsme včera slyšeli do-re-mi-fa-so-la-si-do do-si-la-so-fa-mi-red-do?). Přeslazené orchestrální sazby. A pravidelný rytmus. Na Frekvenci 1 by měli radost! Ale rozumím, že se to kinodivácké většině líbí, co jiného od ní čekat?

  5. maSpe: Ano máte pravdu, nic jiného nezbývá :-) Nicméně člověk žasne nad pohnutkami některých diskusních přispěvatelů. Vydalo by to na sociologický průzkum, protože důvody toho, proč někteří píší v diskusích to co píší, jsou jen velmi těžko pochopitelné. Občas to vypadá, jako by byli pod vlivem nebo potřebovali péči psychologa či psychiatra :-)

  6. Minmálně jeden anonymní znalec v diskusích nás utvrdil, jaká je to škvára a pop :-) I přesto, že dílo pravděpodobně jako 100% ostatních návštěvníků v kině slyšel v životě vůbec poprvé. Opravdu hodné jen a pouze toho takové příspěvky v diskuzích ignorovat. Glass je velmi hraný a uznávaný a narozdíl od levičástvím zasaženého Adamse, jsou i scénická díla tohoto skladatele více meditativní a nadčasově filosofická. Rozhodně patří k žijícím skladatelským legendám a Praha i Brno mělo tu čest poznat jeho Krásku a zvíře a Praha loni Alicí Nellis výborně zrežírované Šílené děti. Tohle byl další pohled na jeho dílo, který se nám naskytl. Opět úplně jiné a přesto úchvatné.

  7. Já vážně nechápu, co se tady řeší. Stejně tak nerozumím tomu, proč se všichni navážejí do Anny Netrebko. Báječně zpívá a navíc je to krásná ženská. Ovšem je možné, že se někomu více líbí „těžkotonážní“ zpěvačky. Proti gustu …
    Co se týče „věčných“ Traviat či Faustů, nemohu říci nic víc, než že je to nádherná hudba, jakou lze poslouchat pořád a nikdy se neomrzí. Ovšem neberte to tak, že by mě nezajímalo nic nového. Naopak, Satyagraha byla zajímavá podívaná, která stála za to.

  8. Více než kde jinde platí, že je dobré vědět na co jdu: Jdu.li na horor do kina bude očekávat, že se budu bát, jdu-li na komedii smát. Jdu.li na veristické dílo, vžene mi to slzy do očí, jdu -li na jazzový koncert nebude to Andrew Lloyd Weber a jeho broadwayské muzikály. Neboli, když používám svůj rozum, umím si vybrat podle svého vkusu. Jediné, co nědělám, že si vybírám operní titul podle toho, jestli tam zpívá Netrebko nebo Kaufmann, to fakt ne :-) To mě opustilo v patnácti spolu s Jankem Ledeckým, kterého jsem milovala a jeho plakáty si lepila nad postel. J.

  9. Ach jo. Je Glass kýčař? Občas. Napsal spoustu vaty? Bezpochyby. Napsal překrásný, skutečně silný věci? Taky. A Satyagrahu mezi ně po včerejšku – čistě v rámci svýho vkusu, kde spolu jinak kamarádí třeba Purcell, Beethoven, Webern, Ligeti.. – řadím. Poslední dějství se vleklo a poposedával jsem i já, byť jinak nemám s repeticema sebemenší problém, ale v rámci celku to fungovalo a ladilo s osobním vývojem ústřední postavy.

    Nejvíc jsem ocenil ty v zásadě banální nápady (boty, ramínka, židle – přilby, lepenka), při jejichž „otočení“ ve mně vždycky zlehka hrklo. A Glassův hudební jazyk vlastně vnímám podobně. Chápu, že onde v někom hrkalo šokem, že TO JE PŘECE DO RE MI FA.., ale měřit kvality hudby jen na základě její komplexnosti je matematika, ne umění (a to nic proti matematice, zrovna počty musí být při provádění Glasse PEKLO).

    Ach, teď ještě tak podobně napadnutou inscenaci Achnatona a bude na světě zase o píď líp.

    2

  10. připojuju se k názoru, že traviata se dá poslouchat (takřka:)) ) pořád a že Netrebko krásně zpívá.
    Satyagrahu bych viděla ráda, bohužel ve stejný termín jsem měla možnost slyšet jinou operu, naživo v jednom prestižním operním domě, tj. jsem si vybrala jinou možnost. docela mi to bylo líto, ale nešlo stíhat oboje, možná se ta satyagraha ještě objeví třeba na metplayeru.
    Hanka

  11. A Glass není levičák? A co ty scénické narážky na mlácení demonstrantů na Wall Street? A co narážky na apartheid během interview, co Glass dával před třetím dějstvím? A kdo si myslíte, že včera v Metropolitní opeře po představení aplaudoval ve stoje? Voliči Republikánské strany? No to snad ne! Glass je úplně stejný levičák jako kterýkoliv jiný umělec žijící v New York City. Na co si to tady paní Evropanka hraje?

  12. Já se drze přiznávám – byla jsem na tomto představení v rámci předplatného na tuto sezónu přenosů s kamarádkama a o první přestávce jsme utekly do nejbližší hospody všechny ty smíšené dojmy rozpít. Obávám se, že asi už zůstaneme u Ernaniho, Siegfrieda, Toscy a Traviaty a všelijakých těch Ann Netrebko, Juanů Diegů Flórezů a Plácidů Domingů a tak vůbec … Možná to všechno není dostatečně avantgardní, ale nám primitivům kinodiváckejm to ke štěstí a radosti fakt stačí …

  13. Ivčo, beze vší ironie máte můj obdiv – a to jsem z těch, které se Satyagraha nadchla. Máte můj obdiv, že se svůj názor nebojíte takovýmhle stylem přiznat, nejspíš bez obav, že se Vám tu budou snobové vysmívat. Myslím ale, že i k podobné muzice, jako Satyagraha je, taky jednou dospějete. I já začínal v mládí u Verdiho a už třeba Figarova svatba mě nebetyčně nudila, o Stravinském atd ani nemluvě:-) Karel

  14. Karle, díky moc za morální podporu. Hlásím, že od Verdiho dospěla jsem již k Wagnerovi, Figarova svatba mě dosud nenudí a nenudil mě ani kupříkladu Boris Godunov nebo Kníže Igor a Ghándího jako historickou osobnost velice obdivuji, nicméně propříště raději sáhnu po filmu nebo odborné literatuře …

  15. Glass jakožto buddhista bude asi dost nad věcí, co se pravolevýho vidění světa týče. Navíc představení neinscenoval a podle slov, co zazněly v přestávkách, připomínkoval veškerý přípravy jen minimálně (inu, minimalista!).

    Jakožto pravičák bych každopádně rád dodal, že na Wall Street většina demonstrantů volá po spravedlivým potrestání lidí / společností, zodpovědnejch za finanční krach. Házet všechny tyhle demonstranty do jednoho pytle a ten pak nálepkovat „levičáci“ je krajně neinformovaný hulákání, za kterým celkem zřetelně slyším to cha-cha-cha-cha ze Satyagrahy..

  16. Nemyslím si, že by zabroušení do politiky, bylo v diskuzi u tohoto díla nevhodné. Konec konců je to docela politicky agitační opera. Tady je srozumitelně a dobře vysvětleno, o co jde dnes na Wall Street:

    http://zpravy.ihned.cz/svet-usa/c1-53758450-proti-cemu-se-protestuje-u-wall-streetu-kazdy-sedmy-american-zije-v-chudobe

    Pokud rozumíte, angličtině doporučuji dokoukat video, které je součástí článku, až do konce. Možná některým pravičákům dojde, kam pravicová demagogie vede.

    Pokud se to celé shrne, tak demonstrantům na Wall Street jde o progresivní zdanění, to opravdu není příliš pravicové.

    Ad Tomáš Hruš – kdyby to tady šlo, tak Ti repeticionistu olajkuju:)

Napsat komentář