Nové nastudování Sedláka kavalíra a Komediantů v Met

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pokud skotačení zajde chvílemi až příliš daleko, syrovost příběhu přichází s určitou svěžestí a v závěru se skutečnou tragédií. Pan Álvarez, jenž se nejprve objeví ve světlém obleku s motýlkem a buřinkou, představuje vlídného a nevkusného Cania, obdivovaného davem v roli klauna Paňácy v představení. Každý, kdo tuto roli v současnosti zpívá, musí soutěžit se vzpomínkami na vynikající tenoristy, kteří ji hráli a nahráli. Hlas pana Álvareze sice ve srovnání s nimi působí poněkud skromněji, zpíval však s intenzivní a narůstající lyričností a árie Vesti la giubba, jež je prubířským kamenem, v jeho podání vyzněla až trýznivě.

Hlas sopranistky Patricie Racette poslední dobou zní v plně vyzpívaných vysokých tónech poněkud ostřeji. Přesto však jako Caniova žena Nedda, jež se zapletla s vesničanem Silviem, zpívala s úžasnou živostí, zvučně a se skvělým výrazem. Byla okouzlující a vystihla dusivý neklid mladé ženy. Pochopíte, proč ji okouzlil vysoký, solidní vesničan Silvio v podání seriózního a přitažlivého barytonisty Lucase Meachema. Tenorista Andrew Stenson vyjádřil Beppovu chlapeckou nevinnost.

Točna byla v Komediantech použita jen výjimečně a mnohem efektivněji. Otáčející se scéna je v McVicarově režijním pojetí Sedláka kavalíra až příliš důležitá. Kéž by po zbytek série stiskl vypínač.

(The New York Times – 15. dubna 2015 – Anthony Tommasini)

***

Nové uvedení veristických dvojčat v Met nabízí statického Sedláka kavalíra a nezapomenutelné Komedianty

Dva zápasy dvou stejných týmů v jednom dni jsou oblíbenou zvláštností baseballové sezony. Doufejme, že v opeře nebude rozdíl až tak výrazný, ovšem soudě dle stávající sezony v Metropolitní opeře se zdá, že jakékoli párování dvou děl bude mít nevyhnutelně skokový efekt.

Úterní večerní premiéra klasické dvojice jednoaktovek Sedlák kavalír a Komedianti působila neuvěřitelně nevyváženě, dokonce i ve srovnání s dříve v této sezoně společně uvedenou nevyrovnanou dvojicí Jolanta a Modrovousův hrad.

Tradice uvádět Sedláka kavalíra od Pietra Mascagniho a Komedianty skladatele Ruggera Leoncavalla je úctyhodná, a to zejména v Met, kde byla tato praxe slavnostně zavedena. Ovšem to samo o sobě k ospravedlnění této dvojice nestačí. Komedianti v pojetí Davida McVicara jiskří, ale jeho Sedlák kavalír působí tak nezaujatě, že se ta dvě díla doplňují jen stěží, když už jsou zase po čase společně přivlečena na jeviště, a výhradně proto, že se to tak prostě dělá.

Nazvat toto nastudování Sedláka katastrofou, by bylo nepřesné, protože to slovo implikuje mnohem více děje, než bylo v úterý večer na jevišti Met k vidění. Už když diváci vcházeli do hlediště, reflektory osvětlovaly kruh dřevěných židlí na kruhové scéně uvnitř spoře osvíceného cihlového skladiště, naskýtal se jim pohled, který hlásá: „konceptuální inscenace“. Kéž by.

Něco nevkusného, něco nápaditého, něco, s čímž lze nesouhlasit, by bylo bývalo vítáno. Namísto toho se celá opera nachází ve fázi zástavy krevního oběhu a stěží se vleče od výstupu k výstupu. Sboristé, ponuře odění do černých obleků či sukní a šálů, stráví celou hodinu přeskupováním židlí na točně, zatímco Santuzza sociopatologicky číhá v rohu. Velikonoční podobenství jsou předváděna ve tmě temnější, než je v hledišti. Hrstka tanečníků – sboristů se během Alfiovy úvodní písně účastní vytáhlé, nepřesné a nevyzpytatelné choreografie. Sám Alfio připomíná Scarpiu z velmi kritizované Toscy Luca Bondyho, protože už zase vidíme George Gagnidzeho, jak pošilhává, koho by poplácal po holé zadnici (tentokrát je ovšem zklamán).

Nepomáhá ani to, že představitelé hlavních rolí se k nim příliš nehodí. Marcelo Álvarez v roli Turrida má dramatické zaměření a vyzpívá všechny tóny, ovšem nelze se zbavit pocitu, že by se jeho úvodní chvalozpěv měl vznést odněkud z kulis s poněkud menším úsilím. Gagnidzeho zemitý baryton, jeden z nejbarevnějších hlasů mezi pěvci pravidelně vystupujícími v Met, zkrátka není dost hbitý na to, aby rychle přezpíval Alfiovo svižné úvodní číslo (do role byl původně obsazen Željko Lučić, který ale kvůli nemoci odstoupil). Eva-Maria Westbroek v roli Santuzzy zněla méně jistě, než bývá obvyklé, a měla potíže s udržením rovných tónů v nejvyšší části svého hlasu. Mezi pěvci v Sedláku kavalírovi zazářila pouze Ginger Costa-Jackson, jejíž svěží temný soprán a smyslné charisma plně vystihly samu podstatu Loly.

Ponecháme-li stranou konkrétní nedostatky této inscenace, tradiční uvádění ve dvojprogramu Sedláku kavalírovi příliš neprospívá. Mascagniho partitura je plná nápaditého a vděčného materiálu, z něhož Fabio Luisi utkal jemnou, ale pevnou pavučinu. Zejména intermezzo je dokonalý klenot. Ale jako významné veristické dílo je Sedlák kavalír dramaticky až příliš „vero“ (poznámka překladatelky: pravdivý), jeho scénář a dějový oblouk (bez ohledu na násilí) působí obyčejně až fádně, „domácí hádka uprostřed odpoledne“ ve srovnání s bizarní, ale poutavě lidskou domýšlivostí Leoncavallova mnohem sevřenějšího mistrovského díla.

Propast mezi nimi je vinou pojetí pana McVicara zřejmě ještě hlubší: jeho Komedianti jsou desetkrát živější, než je jeho Sedlák kavalír nevlídný. Dokonce i opona je dokonalá: laciná, pokrytá třpytkami, modrý samet se zlatým lemováním a vystřihanými hvězdičkami, zdůrazňuje křehkost dramatické stafáže oddělující dva světy v této opeře a těží ze sebeuvědomění, jež je natolik důležitým rámcem Leoncavallova libreta.

Tonio se objeví jako ostentativní konferenciér, který snese spoustu groteskních žertů; když je však zapotřebí, aby komedie skončila, náhle zmizí a ponechá Gagnidzemu prostor potřebný k vytvoření bolestného, osobního sdělení v podobě rozsáhlého lyrického Prologu. Když se konečně zvedne opona, posune se doba o několik desítek let, do třicátých či čtyřicátých let: stejné kulisy, které sloužily jako ponuré náměstí v Sedláku kavalírovi, jsou najednou živou piazzou s verandami a dočasným domovem rozbitého náklaďáku potulných herců.

Jednou z nejsilnějších stránek této inscenace je hbité přetransformování tradice commedie dell’arte do americké varietní show (s pomocí „odborníka“ na varieté Emila Wolka), což je změna, která se dokonale hodí k McVicarově aktualizované scéně. Afektované představení ve druhém dějství je zábavné jak pro skutečné publikum v sále, tak pro „publikum“ na jevišti, vlivem čehož je náhlý vznět o to více šokující. I v hlavní dějové linii pan McVicar přiměl všechny své herce k dokonalým výkonům, naučil je plným a upřímným vzájemným vztahům. Ani jeden vztah nepůsobí zablokovaným či scénářem předepsaným dojmem.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mascagni: Cavalleria rusticana (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="162339" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments