Náklady na výrobu velkých varhan se pohybovaly kolem 15 milionů korun a pokryly je hlavně příspěvky od dárců. Za normální situace by stavba zabrala kolem tří let, díky benevolenci varhanáře však bylo možné postupovat takzvanou salámovou metodou a stavět podle toho, kolik se shromáždilo peněz.
Jednoduché nebylo ani umístění do chrámového prostoru. „Varhany nejsou sériově vyráběná záležitost, čili každý nástroj je originál, má svá specifika – a už v tom je to náročné. Svatohorský prostor má ještě více specifik, například máme části nástroje umístěné na půdách, kam je poměrně dlouhá cesta traktury táhel. Neméně důležitá je plocha kůru – ten nástroj je na kůr strašně velký,“ podotkl regenschori Pavel Šmolík.
Při instalaci muselo být postaveno pomocné lešení, které vůbec dovolovalo kolem rozestaveného zařízení chodit. Nejtěžšími součástmi varhan, jež bylo třeba vyzvednout zhruba do desetimetrové výšky, byly vzdušnice, tedy skříně, v nichž se rozděluje vzduch k jednotlivými píšťalám. Dále bylo potřeba dostat na místo měchy, ventilátory, součásti varhanních skříní a píšťaly.
Předchozí nástroj z roku 1948 se ocitl na pokraji technické životnosti. Vzhledem k tomu, že jeho umělecká hodnota nebyla moc velká, dospěla farnost k rozhodnutí pořídit varhany nové. Sbírka ale postupovala pomalu, a tak byly v roce 2007 pořízeny menší chórové varhany umístěné vedle oltáře, které je možné používat i v exteriérech. Mezitím se neustále tříbil koncept velkých varhan, jejichž stavba začala v roce 2008.
Podle Šmolíka se do pořízení menších chórových varhan naštěstí nedospělo do situace, kdy by starý přístroj úplně přestal hrát. Varhaníci však měli omezené možnosti. „Mezi dobré vlastnosti liturgického varhaníka patří, že neukazuje, jak ten nástroj nefunguje. Takže liturgie se s tím nějak obsloužit dala, ale samozřejmě základním způsobem,“ dodal regenschori.
Svatá Hora v Příbrami je nejvýznamnějším mariánským poutním místem v Čechách. Působivý areál s barokním klášterním komplexem, ambity a kaplemi je hlavní památkou města.
