Novoroční Filharmonie Brno: Od romantické lyriky k bujarému kankánu

Novoroční koncerty mají v Brně dlouhou tradici, která trvá již 63 let, tolik, kolik let je Filharmonii Brno. Pamětníci potvrzují, že dramaturgie byla dlouho stabilní, Dvořákovy Slovanské tance nesměly na Nový rok chybět. Po revoluci došlo i zde ke změně a dramaturgie novoročních koncertů je od té doby každým rokem jiná. Někdy se do nálady publika trefí, někdy méně. Letos se výběr skladeb neminul účinkem.

První polovina koncertu byla v lyrickém duchu a vsadila na jistotu. Violoncellový koncert h moll op. 104 Antonína Dvořáka patří ke klenotům české romantiky a je to srdcová záležitost jak publika, tak i sólistů. Anglický violoncellista Raphael Wallfisch není výjimkou. Romantické pojetí sólisty bylo poněkud rozevláté, skladbu podal s prožitkem a elánem, jen se poněkud nepotkal v pojetí s orchestrem.

Dirigent Robert Kružík vedle romantického pojetí s vypracovanými kontrasty neupustil od pevného řádu a přesnosti orchestru, což vedlo někdy k tempovým i intonačním nepřesnostem ve vztahu k sólistovi. Violoncello se svým užším a někdy nepříliš jasným zvukem občas také hůře prosazovalo v mohutnosti zvuku orchestru, nejlépe se nesla vroucná a jasná piana. Erudovanost sólisty se projevila naplno v přídavku, kterým byla Sarabanda ze 3. Suity C dur BWV 1009  J. S. Bacha, kde se projevil jako excelentní komorní hráč.

Po přestávce s tradičním přípitkem přešel orchestr do polohy „vyššího populáru“. Všechny skladby – až na poslední – mají jedno společné. Ač jsou to předehry, hrají se jako samostatná díla a nemají s dílem, které uvozují, mnohdy příliš společného. Zahájila Lehká kavalérie, předehra k operetě vídeňského skladatele Franze von Suppé. Blyštivé a sebevědomé fanfáry na počátku vystřídala notoricky známá část, ilustrující kavalerii v plném trysku, vystřižená excelentně a přesně artikulovaná.

Následoval Nikolaj Rimskij-Korsakov a jeho předehra k opeře Carská nevěsta. Melodičnost, instrumentální barevnost i dramatický náboj, to vše dělá z předehry posluchačsky vděčný opus, kterou dokázal dirigent plně prezentovat. Stanisław Moniuszko, zakladatel polské národní hudby, byl představen předehrou k opeře Halka, která od lyrické něhy postupně gradovala do dramatických emocí, které evokovaly rozbouřenou Vislu, ve které nešťastná hrdinka opery skončila.

Závěr koncertu vygradoval do pekelného kankánu, respektive do předehry k operetě Jaquese Offenbacha Orfeus v podsvětí. Byla to skvělá příležitost pro sólový výkon primária Pavla Wallingera, který s procítěným výrazem podával sladkou melodii Orfea, naříkajícího pro Euridiku. Mimochodem, zde Offenbach parafrázoval árii Orfea z Gluckovy opery a podařilo se mu vytvořit melodii mnohem nosnější a působivější. Stejně zaujatě a procítěně prosazovali svá sóla hráči na lesní roh, klarinet či violoncello. Celek vyvrcholil pekelným kankánem, který i ve své ohnivosti držel dirigent pevnými gesty a využil všechny instrumentační přednosti orchestru. Někteří návštěvníci koncertu očekávali ještě Straussův Radeckého marš, nicméně byli zklamáni. Reminiscence vídeňského Novoročního koncertu se tentokrát nekonala, přesto Filharmonie Brno vstoupila do Nového roku s nadhledem a pozitivní energií. Snad jen ta květinová výzdoba by mohla být příště bohatší, aby nepřipomínala na místo nadějného vstupu do nového roku spíš dušičkové období.

 

Hodnocení autorky:     90%