Novou Janáčkovu Jenůfu přivádějí do Bratislavy Češi

I přes své zkraje pohnuté osudy nakonec nejuznávanější a také nejhranější opera hukvaldského mistra se právě dnes v premiéře nového nastudování vrací na bratislavské jeviště. Od té předchozí zdejší inscenace režiséra Branislava Krišky a dirigenta Františka Jílka přitom uplynulo už více než čtvrtstoletí, když vůbec poprvé se Její pastorkyňa v Slovenském národním divadle hrála už v roce jeho založení, tedy roku 1920. I tady je Janáčkovou nejhranější operou: ta dnešní premiéra je už jedenáctou bratislavskou Její pastorkyní v pořadí, byť tentokrát pod v zahraničí vžitým názvem Jenůfa. A to i přesto, že otěže jejího nastudování v Bratislavě teď třímali dva čeští umělci – dirigent Jaroslav Kyzlink a režisér Martin Otava, ředitel Divadla F.X.Šaldy v Liberci. Právě on si v průběhu závěrečných zkoušek udělal na čtenáře Opery Plus čas.Po kolikáté se vůbec teď s Janáčkem na jevišti setkáváte? Vyvíjel se léty nějak váš vztah k němu a co především vás na něm jako režiséra, ale i jako diváka přitahuje?

Doma v Čechách jsem se k Janáčkovi zatím stále nedostal. Napsal jsem jen pro Akademii múzických umění v Praze, kde vedu operní studio a vyučuji, divadelní hru Zápisník zmizelého, která se uvádí už asi pět let. Projekt jsem vymyslel, vybral zvuky, hudbu režíroval, jsem i autorem scény. Hra představuje Janáčka od okamžiku zrození až po smrt. Není to zdaleka jen jeho biografie, akcentuji v ní hlavní jeho touhy, sny, inspirace, motivace, plochy, ve kterých se společně setkáváme.

Zato ve světě se mi poštěstilo Janáčka často režírovat. Naštěstí. Rád vzpomínám na úspěšnou inscenaci Káťi Kabanové v sicilské Catanii – Teatro Massimo Bellini, nádherné staré divadlo s hledištěm pro 2.700 diváků. Kabanichou byla tenkrát vynikající a legendární paní  Gwyneth Jones. A za největší svůj počin pokládám, že se mi podařilo prosadit v Japonsku v Tokyu a s Tokyo Symphony Orchestra postupně a programově nastudovat celý cyklus Janáčkových oper, poprvé v originále s česko japonském obsazení. Bylo to užasné: režisér Čech, dirigent Japonec a sólistické obsazení rovněž japonsko-české. Už jsme udělali jeho všechny opery a poslední zbývající je právě Jenůfa.

Jenůfu tedy režíruji poprvé a to právě nyní v Bratislavě. Vždy jsem se jí snažil vyhýbat pro svůj obdiv k ní i nánosy, které jsem v sobě z jiných inscenací cítil. Cítil jsem, že zatím nejsem schopný jít nezatížený svou vlastní cestou.Co z vaší režijní koncepce Její pastorkyně, resp. Jenůfy v SND jste ochoten před premiérou prozradit? Určitě tu obligátní, tak trochu naivní otázku diváků před premiérou znáte: „Bude to klasické nebo moderní“?

Nedělám divadlo pro kritiky. Jsem v tom egoista. Režíruju především pro sebe. Je to pro mne zábava i služba. Ano, miluji svou práci a je mi úplně jedno, co ten který pyšný chytrák, hrající si na znalce, zrovna dle nálady napíše. Režíruju kvůli své vlastní potřebě. Naštěstí kritici neobsazují, a naštěstí divadel a práce u nás a ve světě je dost. Dílu sloužím. Pokorně poslouchám autory, jako bych se s nimi setkával v jiném, nehmotném světě a jejich postavám i celkovému vývoji i směřování opery dávám své vlastní sny, poslání, poznatky a zkušenosti. Je nádherné protkávat každý okamžik jednotlivých postav svými sny, ale i reálnou životní zkušeností, vzpomínkami. V „mých“ postavách se často zobrazují členové mé rodiny, různé situace z mého života – otcův pohřeb, má matka, moje babičky, mé okamžiky štěstí i neštěstí, okamžiky naplněné touhy i ty okamžiky, které třeba jen prošly kolem mne a já se jich téměř nestihl ani dotknout a nyní ve svých devětačtyřiceti to již nestihnu. Jsem vnímavý k životu a ten je mojí největší inspirací.

A potom ta nádherná práce s pěvci, s herci, s jejich duší, to nádherné společné odhalování se jeden druhému. Jenůfa v Bratislavě je moje stá inscenace a znovu je to stejně krásné. Vzrušující. Jsou různí režiséři. Autoritativní, hysteričtí. Mým vzorem byl třeba filmový a televizní režisér František Filip. Nevytvářel kolem sebe kult neomylnosti. Byl jemný. Citlivý. Pro mne je velmi podstatné na první zkoušce se vzájemně otevřít, mít při práci srandu, smát se, hrát si jako děti, mít se vzájemně rádi a být k sobě otevření. A to myslím se opět i v Bratislavě vzájemně podařilo.

A jestli je inscenace klasická nebo moderní? Dělím divadlo na poctivé a nepoctivé. Jestli má zpěvák kabát s čárami nebo s latexovými kalounky, to je přece jedno. Důležité je, aby každá inscenace byla o lidech o jejich citech a aby režisér krom toho někam ukryl také své krédo, to, o čem je ta jeho koncepce. Ale ukryl tak nějak samozřejmě. Přirozeně. Možná to nemusí být ani hned jasné. A jestli mi o něco jde, tak je to především divák. Ne o to, aby se mu to líbilo, ale aby pochopil, aby se orientoval, aby našel v příběhu kus sama sebe, nás i mne. Nemusíte všemu rozumět hned, lidé se často chovají nelogicky , emotivně, můžou zpívat o tom , že jsou plni lásky a přitom můžou vraždit. Ale je pro mne důležité, aby pěvec a divák pochopili, proč se tak děje a proč je to jinak, než by očekávali. Nebo sami dělali. – Taková doufám bude naše Jenůfka, snad klasická, snad moderní, ale především plná opravdových vztahů, bolesti i štěstí. A jestli si k tomu ještě také citlivý divák najde něco víc ze mne, je to jen mezi mnou a jím. To je to krásné na režii pro mne.Uměl byste nám tedy říct, o čem je ta vaše Jenůfa?

Své žáky na akademii učím, že naše práce se dělí – jak říkají Němci – na „personenregie“, tedy aranžmá, a na „inszenierung“, tedy to, co se klene nad tím vším běháním, padáním, objímáním, tedy nad aranžmá. Vždy od nich chci, aby stručně řekli, o čem je třeba jejich Tosca, jaká je tedy jejich pointa, vzkaz divákům, proč a o čem celý večer hrajeme. Často mně začnou vyprávět děj opery a nechápou, co tím myslím. Ale já tím myslím ono poselství, které by si měl divák nějak nenásilně, možná i podvědomě uvědomit, odnést domů. Tak se vždy snažím najít esenci toho všeho snažení, ať už je to třeba Salome a nebo právě naše Jenůfa. A to v určité fázi, když už je vše naaranžováno, prozradím pěvcům jako další překážku ke zdolání. Neříkám to hned. Protože to by na to kývli, řekli “aha, jo to chápu“, ale někam by to v té první fázi zapadlo.

Naše Jenůfa je příběhem, který se odehraje za jeden rok. Od jara do jara. Příběh mladé dívky, která si za ten rok prošla peklem a dotkla se jeho dna. Utrpením se zúrodnila a očistila. Vše překonala. Myslela, že už nikdy nebude milovat, že nikdy neucítí touhu po muži, jako ji cítila k Števovi. – A o čem tedy Jenůfa podle mne je? Je o svobodě. O prvním nabytí svobody. O prvním uplatnění a prosazení své svobodné vůle a smíření se se sebou samým i světem vnějším. Se světem lidí i světem přírody. Díky svému smíření, osvobození se od všech pout je Jenůfka schopna znovu ucítil nejprve duševní lásku k Lacovi a následně i  přirozenou ženskou vášeň. A tak naše inscenace by měla při posledních tonech ukázat Jenůfku jako silnou hrdinku, která spolu s nastupujícím jarem najde znovu smysl života, harmonii, lásku ke světu, ale ukázat také to, že její láska k Lacovi není zamilováním se, ale skutečnou láskou. V té si musí jeden druhého vážit. Ne pro krásu jeho těla, ale především pro tu co má uvnitř.

Ano, Jenůfa je pro mne drama o nabyté svobodě a prvním uplatnění svobodné vůle člověka.Vaším dlouholetým spolupracovníkem je scénograf Ján Zavarský. Co vám hlavně na spolupráci s ním vyhovuje a do jaké míry mu necháváte „volnou ruku“? Přibližte prosím aspoň trochu jeho nynější scénu pro bratislavskou Jenůfu…

S Janem děláme asi sedmnáct let. Je to krásná spolupráce. V podstatě nejsme přátelé, ale spolupracovníci. Jsme každý jiný, ale práce nás sbližuje. Je to jako když se odpočítává. Prvý, druhý, třetí…Tak rychle na sebe navazujeme v dialogu. Jde to vždy strašně rychle. Jako bychom mysleli telegraficky. Mám k němu velkou úctu, ale tu nosím hluboko uvnitř. Při práci jsem děsně militantní. Zavolám mu, oznámím mu třeba, že dělá se mnou Salome v Národním divadle ve Varšavě nebo Jenůfku v Bratislavě, že mám jasno, jak má vypadat scéna a materiály, jak má fungovat dramaturgický vývoj dekorací, a že ho chci opět za scénografa, pakliže vezme mojí koncepci. Jiný by se urazil. Ale Jano si nepotřebuje nic dokazovat a jde do toho znovu se mnou. A já vím, že ho k tomu potřebuju, protože teprve on tu zdánlivě hotovou scénu vyšperkuje „fínesama“. Někdy si dělám scénografii sám, a když potřebuji konzultaci, tak zcela nezištně je ochoten mne vyslechnout a poradit. Nejsme přátelé, ale je to přesto velký přítel. A o scéně k naší nové Jenůfce vám neprozradím nic. Přijďte se podívat.

Prozradíte něco alespoň o kostýmech?

Doplňují strohou, ale efektní a významotvornou nepopisnou scénu. Mají velký prostor na prosazení se. Vycházeli jsme z lokality děje. Jsou to zjednodušené, v podstatě dobové kroje, oblečení z běžného pracovního života. Jejich barevnost je téměř potlačena. Převládá lomená bílá, šedá, černá. Z kostýmů jsem měl největší strach, z toho, aby to nebylo jako ve folklorním skanzenu, ale také jsem nechtěl donekonečna opakovat civilní oblečení. To mně přijde dnes už příliš otřepané, často používané a svou novátorskou snahou již nenovátorské. Autorem kostýmů je bratislavský významný výtvarník Peter Čanecký. Bál jsem se, že jeho dokonalá znalost folkloru je nebezpečná, ale výsledkem mne přesvědčil o tom, že mé obavy nebyly na místě. Děláme spolu poprvé a jestliže jsem se léta bránil inscenování Jenůfy , tak to bylo právě proto, abychom z ní neudělali vystoupení folklorního souboru. To se myslím nestalo a přitom si Jenůfka zachovává charakter obyčejnosti vesnického prostředí.Na jakých hlavních akcentech v hudebním pojetí jste se shodli s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem?

S Jarkem se známe léta, nikdy jsme spolu ale neinscenovali. Jsem rád, že k tomu konečně došlo. – Hodně vycházím z barev a instrumentace orchestru. Potřebuji, aby zpěváci nevnímali jen svoji pěveckou linku, ale aby instrumentace orchestru pronikala do jejich těl i mozků. A zejména vedu pěvce, zvláště ty, kteří studují janáčkovský part poprvé – a to až na tři výjimky v souboru byli všichni, otravuji donekonečna tím, že janáčkovská pěvecká fráze je o větném a slovním akcentu. Aby byl dán správný akcent, který vyklene celou větu, celou fázi, která je někdy i třikrát přerušena odsazením a přesto je to stále jedna myšlenková fráze, tak interpret musí nejdříve ucítit správnou potřebu „něco“ vyslovit. Cit, pocit, jeho obsah má konkrétní vnitřní tvar, objem, je hranatý, kulatý, lehký nebo těžký jak železo. A tak pěvec musí nejdřív ten tvar ucítit v sobě, ve svém žaludku, mozku, srdci a pak ho vysloví přirozeně, s patřičnou délkou nebo staccatovou krátkostí. – Janáčka miluji od dětství, vím o něm ledascos, ale o správnosti této metody nepochybuji, je pro mě jediná správná. Hodně se psalo o tom, jestli Janáček se má zpívat nebo štěkat a takové nesmysly. Janáček je jednoduchý a přitom geniálně složitý. Ta jednoduchost je v tom, že když si dosadíte správnou představu o emoci té které fráze či slova, nemůžete jinak interpretovat, než nádhernou pěveckou frází, a to bez ohledu na to, jestli je to napsáno jako staccato nebo legato. S Jarkem to byla krásná spolupráce. Jeho hudební a mé režijní připomínky se prolínaly. Co se nezdálo mně, nezdálo se i jemu, a tak se krásně propojovala složka hudební s tou hereckou.Měl jste možnost mluvit do výběru obsazení v SND?  A jak se vám tam zkoušelo?

Obsazení jsme společně konzultovali společně s panem dirigentem a s šéfem opery panem Peterem Dvorským. Společně padala stejná jména. Nevím tedy, jestli se to dá nazvat tak, že jsem do toho mluvil, ale výsledek byl takový, že jsme byli všichni stejného názoru.

A jak se zkoušelo? No, byly to galeje. Bylo totiž trojí obsazení, protože vedení nechtělo, aby v případě potřeby byl někdo doobsazován, když přitom neprojde režijními a hudebními zkouškami. A já jsem v tomto „starý rutinér“  v tom smyslu, že na začátku všechny utahám, jedu jako buldozer od taktu k taktu , hned do detailu a chci co nejdříve důkladně postavit celou inscenaci tak , aby pěvci během dvou týdnů přesně věděli, odkud kam ta jejich role směřuje, aby ji nevnímali od výstupu k výstupu , ale co nejdříve v celku. Kvůli jejich vývoji a rozložení si sil. Neuznávám režiséry, kteří aranžují ještě v období orchestrálních zkoušek. Ne že bych pak nic nedělal. Ne naopak, na všech orchestrálních zkouškách pozoruji, jak se sólisté vyvíjejí, kde mají propad, prázdné místo. Nepředělávám, neměním, ale pak společně se sólisty jen dolaďuji jejich nitro a vývojovou stavbu emocí, prožitku. Mnohdy až při orchestrálních zkouškách řeknu, kam jsme se dostali, a kam musíme dále směřovat třeba při vnímání celkové atmosféry scény, aby se třeba sbor vnímal vnitřně se sólisty jako jednotné společenství lidí, vydávající jedinou identickou emoci.

Byla to těžká práce. Ale všichni jsme vnímali, že i v nás se odehrává něco krásného, čistého, upřímného a pravdivého. A to si přeji. V to doufám, aby naše Jenůfka byla cudná, bolavá i radostná, a hlavně aby byla pravdivá. Nepředstíraná. V Bratislavě režíruji poprvé a věřím, že dlouho budu na tuto spolupráci rád vzpomínat, protože obsazení, se kterým jsem měl tu čest spolupracovat bylo, úžasné. Nejen pěvecky, ale po všech stránkách. Stejně tak krásná, i když velmi krátká, ale naprosto profesionální, byla práce se sborem.Určitě jste během zkoušek viděl v Bratislavě nejedno operní představení. Které vás nejvíc zaujalo? A čím?

Moc jsem toho neviděl, protože jsme zkoušeli dvakrát denně a to i v sobotu. Zkoušky končili mnohdy až ve dvaadvacet hodin. Zhlédl jsem Tosku, Komedianty, Netopýra a Evžena Oněgina. Všechna představení se vyznačují perfektními pěveckými výkony, skvělé obsazení, ale nejvíce mne nabila inscenace Oněgina. Je to inscenace, která rozpoltila diváky do dvou táborů. Na ty, co slepě zavrhují a ty, co opěvují. Můžete si najít – co divák to názor – desítky věcí, kterým nerozumíte, jsou pro vás nesrozumitelné, nelogické. Ale je to inscenace plná života, citů, konfliktů lidí mezi sebou i v sobě. Je to – jak říkají Němci – „Spektakulární“. Divadelní. Během představení i po jako bych prošel očistným potůčkem. Kdykoliv bratislavského Oněgina zhlédnu rád znovu. Představitelé dvou hlavních rolí – paní Kohútková a pan Remenár – podali výkony, hodné maximálního obdivu.

Ještě k Janáčkovi: V operním světě už dlouhá léta patří k nejhranějším skladatelům. Jaký je váš nejsilnější zážitek jako diváka ze setkání s ním?

Jako divák? Hmm, nevzpomínám si… Ale jako režisér jsem největší zážitek měl, když jsem po naší vůbec první premiéře Janáčka v Tokyu – byla to Liška Bystrouška snad v roce 2003 nebo 2004 –  vyšel na děkovačku před 2700 diváků, kteří stáli a tleskali. Nevnímal jsem to tak, že ten potlesk patří nám umělcům, ale našemu Janáčkovi, tomu v Čechách stále nedoceněnému geniovi, kterému svět tleská vestoje a přitom u nás inscenace jeho oper, respektive divadelní sály při nich zejí poloprázdnem… Bylo to tehdy pro Janáčka takové malé zadostiučinění a my všichni Češi na jevišti jsme to vnímali tak, že jsme k onomu zadostiučinění tak trochu pomohli, i když v cizině. Brečeli jsme štěstím a dojetím. I smutkem z toho, že Japonci nadšením křičí a tleskají vestoje, zatímco u nás se publikum nad Janáčkovým dílem dodnes často ofrňuje.

A pokud byste měl možnost si v dohledné době nějakého dalšího Janáčka jako režisér „udělat“ – který by to byl?

Má to být zase Jenůfa a zase ne v Čechách, ale v Tokyu. S Tokyo Symphony Orchestra v sezoně 2014-2015.

Díky za rozhovor a s bratislavskou Jenůfou hodně úspěchů!

Leoš Janáček:
Jenůfa
(Její pastorkyňa)
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink (alt.  Ondrej Olos)
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Peter Čanecký
Choreografie: Alena Pešková
Dramaturg: Michal Benedik
Sbormistr: Pavel Procházka
Orchestr a sbor Opery SND
Premiéra 23.března 2012 nová budova – Sál opery a baletu SND Bratislava
Druhá premiéra 24.3.2012

Stařenka Buryjovka – Marta Beňačková / Jitka Sapara-Fischerová (alt. Denisa Šlepkovská )
Laca Klemeň – Miroslav Dvorský / Peter Berger
Števa Buryja – Peter Berger / Tomáš Juhás (alt. Oto Klein)
Kostelnička – Eva Urbanová / Ľubica Rybárska (alt. Denisa Hamarová/)
Jenůfa – Katarína Juhásová-Štúrová / Adriana Kohútková (alt. Linda Ballová)
Stárek – Jozef Benci / Martin Malachovský
Rychtář – Ján Galla / Mikuláš Doboš
Rychtářka – Eva Šeniglová / Klaudia Račić Derner
Karolka – Andrea Vizvári Mariana Gelenekyová
Pastuchyňa – Denisa Šlepkovská / Michaela Šebestová
Barena – Miriam Garajová (alt. Miriam Maťašová)
Jano – Jana Bernáthová / Miriam Maťašová
Tetka – Paulína Hríbová alt.Katarína Sasková

www.snd.sk

Ptal se Vít Dvořák
Foto Jozef Barinka