Osobnosti české opery: Václav Bednář (2)

(Dokončení)

Ve finále pojednání o monografii a CD se nelze nezastavit u Bednářova vztahu k soudobé české tvorbě. Byl nejen Petrem Vokem v premiéře Pauerovy Zuzany Vojířové v Národním divadle, kterou autor zmiňuje. Již jako sólista opery v Brně vytvořil prvního Francka na premiéře opery Maryša Emila Františka Buriana, syna legendárního barytonisty Emila Buriana. Autor knihy příznačně cituje dopis E. F. Buriana Václavu Bednářovi (str. 23): „Jestli tě to potěší, od smrti svého otce jsem neslyšel tak poctivého zpěváka, jako jsi Ty. Stačí Ti to? Tvůj E. F. Burian.“ Velice dobré je i zařazení oddílu kritik od význačných osobností českého hudebního života. Je zajímavé číst trefná, výstižná slova od osobnosti, jako byl Gracian Černušák, který akcentuje lahodnost, poddajnost a sytost Bednářova fondu, ale všímá si i deklamační plastiky a smyslu pro ideálně vyklenutou frázi. Již v Brně (!) označuje Bednáře za „jistě jednoho z nejlepších smetanovských pěvců, jaké jsme kdy vůbec měli a máme“ (str. 25). Obdobně významný Jan Racek taktéž již v době angažmá v Brně (ta jasnozřivost!) označuje Bednáře jednoznačně za našeho nejsmetanovštějšího pěvce. To ještě zdaleka nebyl v Národním divadle, kam se dostával mimochodem dlouze a překvapivě obtížně.  Autor to dobře dokresluje a dokládá i korespondencí šéfů opery Národního divadla. Jak zřejmé, vysokých kvalit Bednářových si byli všichni vědomi velmi zjevně. Ale barytonový obor byl prostě v Národním divadle obsazen, čili generační otázka, jež postihla později mnohem hůře Stanislavu Součkovou či vynikajícího tenoristu v Liberci Jana Malíka.

Bednář se dostal do svazku Národního divadla až v roce 1945, když mu bylo čtyřicet let. Proto i do nahrávacího studia v Praze přichází pozdě. V roce 1950 nahrává pro Supraphon slavného Krombholcova Dalibora s tehdy novou hvězdou Beno Blachuta v titulní roli. On v roli skvělého, dnes již klasického krále Vladislava.

Ale rok před tím, v roce 1949, Václava Bednáře pozval Karel Ančerl pro nahrávku titulní role Musorgského Borise Godunova pro Československý rozhlas. Dovoluji si upozornit, že tato historická nahrávka je právě nyní rovněž nabízena jako operní komplet rozhlasu na CD. Recenzované CD povstává ze snímků Československého rozhlasu z let 1947 (Bohuš z Dvořákova Jakobína), 1952-53, kdy nahrál v sedmačtyřiceti, resp. osmačtyřiceti letech pro mne ony zmíněné fascinující nahrávky Valentina z Fausta a Prolog z Komediantů, až po rok 1963, kdy natočil už v předpenzijním věku, ale stále svěže, Ódu na jižní Čechy z Pauerovy Zuzany Vojířové. V každém slově vzorový Kalina z Tajemství je nahrán v roce 1951, je nepřekonatelný ve vřelosti a měkkosti lahodně a zcela jakoby civilně neseného tónu každičké fráze. A nádherně krytého éčka v závěru, které často barytonisté bezradně otevírají.

Autor uvádí řadu kritik v době zralého působení v Národním divadle. Jsou to postřehy osobností, jako byl Zdeněk Nejedlý, znalec díla Smetanova nesporný. Líbí se mi i kritika Viléma Pospíšila z roku 1955, kde připomíná, že „ neslyšel nikdy nikdo od Václava Bednáře špatný výkon…“ Tak to se asi může říci o málokterém pěvci.

Michal Pekárek dokládá monografii i přehledy nahrávek i všech divadelních rolí. Vyplývá z toho, že v době působení v Ostravě a Brně umělec vytvářel celé široké spektrum světového repertoáru. Možná škoda, že jej v Praze dirigenti zaměřili především na český repertoár, byť je to repertoár neuvěřitelně široký a žádná jiná slovanská hudební kultura tak obrovskou šíři repertoáru prostě nemá. V tom je určité polehčující vysvětlení zaměření Bednářova talentu.V nedávné době CD prošlo recenzí ve známém pořadu Rondo na stanici Vltava. Paní Hrdinová už patrně Bednáře z jeviště nezná a CD pro ni bylo jednoznačně kladným objevem, z čehož jsem měl radost. Nešetřila superlativy a nelze se tomu divit. Brzy poté 5.března v témže programu recenzovala Poláka Mariusze Kwieciena v CD pod názvem Slovanští hrdinové. Pro polského barytona, nám známého z přenosů z MET do kin, je daný název CD zajímavý. Logicky hlavní směr nutně směřuje k ruské tvorbě. Nicméně na českou operu vzpomněl árií Voka z Čertovy stěny. S paní Hrdinovou jsem vřele souhlasil, když po doznění pravila : „Nedávno jsem tuto árii pouštěla s naším Václavem Bednářem, byl to ale neporovnatelně hlubší zážitek…“ Bodejť by nebyl! Polák Voka pojal víc jako hrdinu před bitvou a la Igor. Nějak nepoznal, že jde o ryzí lyriku, jaké je hrozně málo. Že by ho „jen jediná ženy krásná tvář tak dojala, že by snil lásky báj“, to věru cítit z výrazu není. Ale já dodávám: nejen Vok.

Bednář je světovým barytonistou, lhostejno, že doba mu neumožnila účinkování ve zmíněné MET. S úchvatně podmanivým Valentinem z Fausta tam mohl s úspěchem zpívat od minuty, neslyšel jsem tuto árii zazpívat lépe. Pěvec – fonista, tj. ten, který zaujme jen nádherou a kulturou svého mužného fondu. Leč pozor! Bednář byl taktéž výborným hercem. Žádny „trhač kulis“. Vysoce uměřený, každé jeho gesto mělo svůj význam, nikdy nic nebylo nadbytečné či jen nahodilé. Byl hercem z rodu velkých činoherců své doby, jako byl například Karel Höger, Radovan Lukavský nebo Rudolf Hrušínský. S minimálními prostředky maximum účinku ve výrazu.Mistra Bednáře jsem poznal i na pražské Konzervatoři, kde vyučoval. Jako pedagog nebyl kupodivu mnoho vyhledáván, měl hodně dáno od Boha, což pro pedagogiku nebývá ideální. Autor uvádí jako jeho žáka tenoristu Milana Voldřicha, který byl opravdu výtečný výškař a basistu Vitalije Bímu. Bednář byl člověk neobyčejně prostý, skromný. Vůbec byste v něm nepoznali majestátního krále Vladislava či mytického Přemysla. Možná spíš bodrého Tomše. Byl dochvilný. Vždy brzy ráno čekal před třídou na své svěřence. Auto neřídil, neměl řidičák. Vozili ho žáci a auta mu pěkně huntovali dle přísloví „ z cizího krev neteče“.

Autor vhodně připomíná v knize i fotem na straně 16 jméno na hrobu pěvce na vyšehradském Slavíně, kde byl pochován v roce 1987 ve věku nedožitých osmdesáti dvou let.

Nadšencům vřele doporučuji zakoupit skvělé CD nekorunovaného krále českých barytonů. Dává obraz rozměru světovosti českého pěvce. Pekárkova kniha ho krásně doplňuje. Přibližuje obraz ryzí osobnosti dané doby. Není sice obsáhlá a spokojuje se s opakovanými tezemi doby, do níž se Bednář narodil. Ale zaplať Bůh za tuto, byť jako celek skromnou, monografii. Připomíná jednoho z největších českých pěvců celé národní historie. 

Jak zní text Vítězslava Hálka ve Večerní písni Bedřicha Smetany:

„ Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak Bůh miloval,
že seslal vám ho z nebe…“

Pokud si uděláte výlet na staroslavný Slavín, položte tam Václavu Bednářovi byť jen skromnou kytičku. Je velikánem naší hudební historie, jichž opravdu na poli opery není tak mnoho.