Novou Janáčkovu Jenůfu přivádějí do Bratislavy Češi

  1. 1
  2. 2
  3. 3

I přes své zkraje pohnuté osudy nakonec nejuznávanější a také nejhranější opera hukvaldského mistra se právě dnes v premiéře nového nastudování vrací na bratislavské jeviště. Od té předchozí zdejší inscenace režiséra Branislava Krišky a dirigenta Františka Jílka přitom uplynulo už více než čtvrtstoletí, když vůbec poprvé se Její pastorkyňa v Slovenském národním divadle hrála už v roce jeho založení, tedy roku 1920. I tady je Janáčkovou nejhranější operou: ta dnešní premiéra je už jedenáctou bratislavskou Její pastorkyní v pořadí, byť tentokrát pod v zahraničí vžitým názvem Jenůfa. A to i přesto, že otěže jejího nastudování v Bratislavě teď třímali dva čeští umělci – dirigent Jaroslav Kyzlink a režisér Martin Otava, ředitel Divadla F.X.Šaldy v Liberci. Právě on si v průběhu závěrečných zkoušek udělal na čtenáře Opery Plus čas.Po kolikáté se vůbec teď s Janáčkem na jevišti setkáváte? Vyvíjel se léty nějak váš vztah k němu a co především vás na něm jako režiséra, ale i jako diváka přitahuje?

Doma v Čechách jsem se k Janáčkovi zatím stále nedostal. Napsal jsem jen pro Akademii múzických umění v Praze, kde vedu operní studio a vyučuji, divadelní hru Zápisník zmizelého, která se uvádí už asi pět let. Projekt jsem vymyslel, vybral zvuky, hudbu režíroval, jsem i autorem scény. Hra představuje Janáčka od okamžiku zrození až po smrt. Není to zdaleka jen jeho biografie, akcentuji v ní hlavní jeho touhy, sny, inspirace, motivace, plochy, ve kterých se společně setkáváme.

Zato ve světě se mi poštěstilo Janáčka často režírovat. Naštěstí. Rád vzpomínám na úspěšnou inscenaci Káťi Kabanové v sicilské Catanii – Teatro Massimo Bellini, nádherné staré divadlo s hledištěm pro 2.700 diváků. Kabanichou byla tenkrát vynikající a legendární paní  Gwyneth Jones. A za největší svůj počin pokládám, že se mi podařilo prosadit v Japonsku v Tokyu a s Tokyo Symphony Orchestra postupně a programově nastudovat celý cyklus Janáčkových oper, poprvé v originále s česko japonském obsazení. Bylo to užasné: režisér Čech, dirigent Japonec a sólistické obsazení rovněž japonsko-české. Už jsme udělali jeho všechny opery a poslední zbývající je právě Jenůfa.

Jenůfu tedy režíruji poprvé a to právě nyní v Bratislavě. Vždy jsem se jí snažil vyhýbat pro svůj obdiv k ní i nánosy, které jsem v sobě z jiných inscenací cítil. Cítil jsem, že zatím nejsem schopný jít nezatížený svou vlastní cestou.Co z vaší režijní koncepce Její pastorkyně, resp. Jenůfy v SND jste ochoten před premiérou prozradit? Určitě tu obligátní, tak trochu naivní otázku diváků před premiérou znáte: „Bude to klasické nebo moderní“?

Nedělám divadlo pro kritiky. Jsem v tom egoista. Režíruju především pro sebe. Je to pro mne zábava i služba. Ano, miluji svou práci a je mi úplně jedno, co ten který pyšný chytrák, hrající si na znalce, zrovna dle nálady napíše. Režíruju kvůli své vlastní potřebě. Naštěstí kritici neobsazují, a naštěstí divadel a práce u nás a ve světě je dost. Dílu sloužím. Pokorně poslouchám autory, jako bych se s nimi setkával v jiném, nehmotném světě a jejich postavám i celkovému vývoji i směřování opery dávám své vlastní sny, poslání, poznatky a zkušenosti. Je nádherné protkávat každý okamžik jednotlivých postav svými sny, ale i reálnou životní zkušeností, vzpomínkami. V „mých“ postavách se často zobrazují členové mé rodiny, různé situace z mého života – otcův pohřeb, má matka, moje babičky, mé okamžiky štěstí i neštěstí, okamžiky naplněné touhy i ty okamžiky, které třeba jen prošly kolem mne a já se jich téměř nestihl ani dotknout a nyní ve svých devětačtyřiceti to již nestihnu. Jsem vnímavý k životu a ten je mojí největší inspirací.

A potom ta nádherná práce s pěvci, s herci, s jejich duší, to nádherné společné odhalování se jeden druhému. Jenůfa v Bratislavě je moje stá inscenace a znovu je to stejně krásné. Vzrušující. Jsou různí režiséři. Autoritativní, hysteričtí. Mým vzorem byl třeba filmový a televizní režisér František Filip. Nevytvářel kolem sebe kult neomylnosti. Byl jemný. Citlivý. Pro mne je velmi podstatné na první zkoušce se vzájemně otevřít, mít při práci srandu, smát se, hrát si jako děti, mít se vzájemně rádi a být k sobě otevření. A to myslím se opět i v Bratislavě vzájemně podařilo.

A jestli je inscenace klasická nebo moderní? Dělím divadlo na poctivé a nepoctivé. Jestli má zpěvák kabát s čárami nebo s latexovými kalounky, to je přece jedno. Důležité je, aby každá inscenace byla o lidech o jejich citech a aby režisér krom toho někam ukryl také své krédo, to, o čem je ta jeho koncepce. Ale ukryl tak nějak samozřejmě. Přirozeně. Možná to nemusí být ani hned jasné. A jestli mi o něco jde, tak je to především divák. Ne o to, aby se mu to líbilo, ale aby pochopil, aby se orientoval, aby našel v příběhu kus sama sebe, nás i mne. Nemusíte všemu rozumět hned, lidé se často chovají nelogicky , emotivně, můžou zpívat o tom , že jsou plni lásky a přitom můžou vraždit. Ale je pro mne důležité, aby pěvec a divák pochopili, proč se tak děje a proč je to jinak, než by očekávali. Nebo sami dělali. – Taková doufám bude naše Jenůfka, snad klasická, snad moderní, ale především plná opravdových vztahů, bolesti i štěstí. A jestli si k tomu ještě také citlivý divák najde něco víc ze mne, je to jen mezi mnou a jím. To je to krásné na režii pro mne.Uměl byste nám tedy říct, o čem je ta vaše Jenůfa?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Jenůfa (SND Bratislava)

[yasr_visitor_votes postid="15771" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments