Novou koncertní budovu pro Prahu Digital Concert Hall nenahradí

Před časem jsme vydali polemický článek Davida Železného „Praha potřebuje novou koncertní síň, ale digitální“. Nyní na něj reaguje Roman Bělor, ředitel Pražského jara a předseda Spolku pro výstavbu nového koncertního sálu v Praze.

Před několika dny jsme se mohli na Opeře PLUS seznámit s textem Davida Železného, který se polemicky zamýšlí  nad projektem výstavby nového koncertního sálu pro klasickou hudbu v Praze, významem technicky špičkového přenášení koncertů prostřednictvím „Digital Concert Hall“ a otázkou zvažované či projednávané nemalé státní či ministerské dotace České filharmonii jako instituci na provoz takového zařízení, kterým je již Rudolfinum (díky dřívější podpoře státu) vybaveno. Vše nasvědčuje tomu, že právě vyjádření podpory poskytnutí této „mandatorní“ dotace je hlavním smyslem celého článku, je však s podivem do jak pestrého hávu témat a rozporuplných argumentací je toto vyjádření zahaleno. 

Zvolená témata pojal autor obsahově i argumentačně dosti nekonzistentně. Zcela překvapivě zpochybňuje potřebu nového koncertního sálu v Praze na základě zdůrazňování obecného významu a statistik sledovanosti koncertů zprostředkovávaných technickými prostředky. K tomu jako další argument uvádí nepřesně a neúplně statistiky kapacit koncertních sálů ve Vídni, kterými vzbuzuje dojem dostatečného dimenzování koncertních síní v Praze s ohledem na vzájemný poměr velikosti obou měst. V úvodu vyjádřený obdiv ke Dvořákově síni Rudolfina (se kterým se lze jistě v mnohém ztotožnit) slouží rovněž spíše jako emotivní argument stavící připravovaný nový koncertní sál do pomyslné opozice proti respektu hodnému Rudolfinu, které je však až nekriticky zbožněno.

Evidentní polemikou autora se sebou samým je pak správné konstatování nenahraditelnosti atmosféry živého koncertu oproti přenosu či streamu na jedné straně a zbytečně žoviální a nelogické srovnání agregovaného počtu online sledování čtyř koncertů (1 100 000 diváků) s reálným počtem míst v koncertním sále („tak velkou halu bychom asi nepostavili, že?“) na straně druhé.    

Pokusme se tedy tematický i argumentační rébus, který před nás David Železný postavil, rozplést:

Nejdříve tedy trochu čísel – kapacita Dvořákovy síně Rudolfina je 1104 (+40 k stání), Smetanova síň Obecního domu má 1219 míst včetně empory (+40 k stání).

Musikverein ve Vídni má tři velké koncertní sály:  

• Velký (Zlatý) – 1744 míst (+ až 300 k stání)
• Brahmsův – 600 míst
• Skleněný – 380 míst

Vídeňský Konzerthaus oplývá dokonce čtyřmi sály:

• Velký – 1865 míst
• Mozartův – 704 míst
• Schubertův – 336 míst
• Beriův – 400 míst

Z tohoto – úplného a přesného – srovnání se již situace v Praze a Vídni jeví velmi rozdílně. Zde jednu poznámku – zvažovaný počet míst v novém pražském koncertním sále se bude velmi podobat velkým sálům Musikvereinu či Konzerthausu. Ty by ale autor článku nenazval „velkokapacitními“ jak učinil v titulku článku, což je nevhodná a mírně  dehonestující terminologie mířící na nový pražský koncertní dům. Velmi důležité je zdůraznit to, že Vídeň má v obou koncertních budovách vedle dostatečně velkých hlavních sálů také výborné sály střední velikosti (600 resp. 704 míst), které Praha zatím nemá, a to nikde! A přesně takový má být druhý sál nové pražské koncertní budovy.

Ke srovnávací statistice je také třeba poznamenat, že během deseti let vzroste počet obyvatel Prahy na 1,4 milionu obyvatel, přičemž pražská aglomerace, tedy Praha se sousedními okresy má již nyní obyvatel zhruba 2,1 milionu.

Dvořákova síň Rudolfina je jistě skvělý sál – v tom s autorem souhlasím. Otázka ovšem je, na které typy koncertů. Od recitálů až po menší obsazení symfonických či obdobných těles jde téměř o ideál. Na velké partitury (např. Mahler, Bruckner, velká oratoria a kantáty) již sál akustickou kapacitou prostě nestačí. Velká obsazení orchestru, případně i sboru atakují také dispoziční limity podia a empory. Podobná díla se hodí spíše do Smetanovy síně Obecního domu, která je co do charakteru i vhodnosti využívání v mnohém opakem síně Dvořákovy (s některými akustickými limity strukturálními – s různým vjemem na různých místech).

Společným nedostatkem obou historicky cenných sálů je z hlediska velkých hudebních projektů malá kapacita hlediště neodpovídající potenciálu pražské aglomerace, nedostatečně dimenzované zázemí podia, složité komunikační trasy pro účinkující a přepravu nástrojů, proslechy z vnějšího prostředí a společných prostor (Obecní dům), místa s omezeným výhledem (postranní balkony a sloupy v Rudolfinu, lože v přízemí v Obecním domě), nedostatečný kontakt s podiem (zadní sekce parteru Smetanovy síně – žádoucí elevace v této části řeší problém jen částečně), složitá cesta (labyrinty či prodírání se) na mnohá místa v sále (Dvořákova síň uprostřed dlouhých řad v parteru i na balkoně, boční balkony ve Smetanově síni), úzké profily na mnoha místech společných prostor atd.

Tyto nedostatky jsou součástí historické a památkové podstaty obou budov a jejich hlavních sálů a jsou vedle skvělého umístění v centru města jistě kompenzovány dalšími důležitými hodnotami – estetickými, emotivními a v případě vhodně zvoleného programu nepochybně i více než solidními parametry poslechu (v těch vede Dvořákova síň nad síní Smetanovou).

Přesto lze jednoznačně konstatovat, že jsou dnes ve světě koncertní budovy, jejichž sály nabízejí stejně dobrou a často i lepší akustiku než Dvořákova síň, a to pro více posluchačů a bez jakéhokoliv omezení z hlediska velikosti hudební formy. K tomu navíc disponují dokonalým prostředím pro diváky (například bez našich pověstných front na občerstvení) a odpovídajícím zázemím pro účinkující i technické složky pořadatele.  

Přesně takovou budovu Praha postrádá. Nová budova přitom nebude konkurentem obou budov historických, ale v pražské kulturní nabídce jejich žádoucím doplněním či komplementem. Vznikne tak pro koncertní a společenský život v Praze komplexní infrastruktura hodná hlavního města historické hudební velmoci zvané České země! Ze zkušenosti mnoha zemí a měst je navíc jednoznačně zřejmé, že nové budovy a nové sály přitahují nové návštěvníky a posluchače. Zajisté není náhoda, že se takových budov postavily v posledních dekádách jen v Evropě desítky a mnohé se staly pro svá města živými ikonami.

Na řečnickou otázku Davida Železného z úvodu jeho článku – „zda by se těch několik miliard korun nedalo ve sféře naší hudební kultury utratit lépe“ – proto můžeme směle odpovědět: Nedalo!

K dosti nepochopitelně nastolené otázce streamingu či jiných forem přenášení, sdílení a záznamu hudebních kreací jako konkurence smyslu výstavby nové koncertní budovy lze položit řečnickou otázku opačným směrem: „Probůh a co brání všem představitelným formám sdílení hudby z toho nového sálu či sálů?“ Bude-li nová koncertní budova vybavena nějakou budoucí formou „Digital Concert Hall“, budeme jistě všichni rádi, protože vždy budou lidé, kteří ocení možnost být přitom alespoň zprostředkovaně.

Na závěr nám zůstává otázka, jak je to tedy s tou pravidelnou podporou užívání již vybudované obdoby Digital Concert Hall v Rudolfinu? Podobná špičková zařízení jsou ohromným nástrojem distribuce uměleckého výkonu a mají tudíž i roli výchovnou, demokratizační či kulturně sociální. .

Ošemetnou stránkou provozování těchto špičkových zařízení jsou vysoké nároky na umění jejich využívání a také rychlé morální i technické zastarávání. Jde tudíž o nákladnou a náročnou záležitost.

Jistě si přejme, aby toto zařízení pracovalo v Rudolfinu i nadále. Má-li stát prostřednictvím ministerstva kultury na pokračování špičkového a intenzivního užívání tohoto prostředku přispívat, mělo by to být přínosem nejen pro Českou filharmonii (pro tu z logiky jejího sídla v Rudolfinu především), ale i pro další tělesa a pořadatele, kteří v Rudolfinu hostují a jsou pro takto zprostředkovanou podporu státu kvalifikovaní úrovní svých výkonů. I pro ně a zájemce o jejich výkony by pak tato služba měla být provozně a zejména ekonomicky dostupná.

Kdyby se byl David Železný omezil na toto téma, mohli jsme si zřejmě idylicky notovat. Bohužel však hledal nesprávné a zbytečně konfliktní až paradoxní argumenty. Opozice vůči nové koncertní budově je argumentem opravdu absurdním. Je to totiž právě Česká filharmonie, která – spolu s našimi dalšími významnými tělesy i jejich diváky – nový sál urgentně potřebuje.

Jediné, v čem se s pisatelem článku zcela ztotožňuji, je postesknutí nad zoufalou pomalostí procesů, které u nás předcházejí realizaci významných i méně významných staveb. S naší pomalostí by musela stavebně zázračně zdatná První republika pro to vše, co postavila, trvat 150 let a ne těch osudově krátkých necelých dvacet… Jakkoliv se můžeme s inženýry radovat z nové Národní technické knihovny, opravdu významnou veřejnou budovu jsme po roce 1989 v Praze nepostavili ani jednu!

Chci zdůraznit, že na článek reaguji jménem všech těch, kteří považují výstavbu nového koncertního sálu řadu let i desetiletí za nezbytnou (Spolek pro výstavbu nového koncertního sálu v Praze a jeho o jednu i dvě generace starší předchůdci), a dnes již i jménem velké skupiny profesionálů, kteří ve vzácně převažující shodě s politickým vedením města Prahy (včetně demokratické opozice), na realizaci projektu Vltavská koncertní budova již intenzivně pracují.