Každý jen trochu prestižní operní dům, který se pouští do této náročné Verdiho opery, si bere na svá bedra těžký úkol. Obtížně inscenovatelná opera s množstvím statických scén a náročnými pěveckými party – to jsou úskalí každého jejího uvedení. Metropolitní opera přinesla novou inscenaci Dona Carla jako zdejší debut anglického režiséra Nicholase Hytnera toto pondělí a nutno podotknout, že s úspěchem.
Don Carlo je velké sousto – a to bez jakéhokoliv přehánění – i pro operní dům takového významu, jakým Metropolitní opera je. Verdiho dílo, které bylo poprvé provedeno v Paříži v druhé polovině šedesátých let devatenáctého století, se nyní v Met uvádí v italštině. Se dvěma přestávkami trvalo celé premiérové představení zhruba čtyři a půl hodiny. Obsazení je vynikající. Roberto Alagna, v Evropě poměrně dobře známý tenor, který prošel nedávno obdobím krize, kdy jeho zpěv byl nejistý a nespolehlivý a mnozí mu předpovídali konec kariéry, odzpíval svůj těžký part brilantně. Tak dobře, jako jsme ho za posledních deset let snad na divadelních prknech zpívat neslyšeli. Poměrně velkou neznámou oproti Alagnovi byl však dirigent – Yannick Nézet-Séguin. Tenhle pětatřicetiletý Kanaďan, který je uměleckým šéfem Philadelphia Orchestra, je objevem století a začíná být čím dál populárnější .
Nézet-Séguin – stejně jako ve „své“ Carmen na prknech Metropolitní minulý rok – nezklamal ani nyní. Dobře a přesně vede orchestr, který dokáže odstínit charaktery, držet s naprostou precizností melodickou linku a vyváženě doprovázet zpěváky. Nézet-Séguin tak dokázal jediné – že je mistrem svého oboru a profesionálem, který umí s hráči navázat komunikaci a dialog a ti ho i přes jeho mládí respektují a absolutně mu důvěřují. To se pak projeví na bezvadně odvedeném výkonu.
Nová inscenace je v každém operním domě vždy tématem pro živou diskusi. V tomto případě v ní však není vůbec nic, co by mohlo operní fanoušky k vášnivým diskusím podněcovat. Je klasická do morku kosti. Koprodukce s Royal Opera House Covent Garden v Londýně (zde měla premiéru v roce 2008) a Norské národní opery a baletu (tam se teprve bude uvádět) je v dobových kostýmech (Bob Crowley) s tradičně zpracovanými, zčásti realistickými a zčásti neutrálně pojatými dekoracemi (autorem je také Bob Crowley). V podstatě jsou to aranžované živé obrazy.
Pokud lze říci, že inscenace samotná není ničím překvapivá, zaujmou určitě i další pěvecké výkony. Ferruccio Furlanetto jako Philip je typicky verdiovským basem. Ruská sopranistka Marina Poplavskaya jako Elisabeth nemá sice klasický verdiovský hlas, přesto je to krásně lehké zpívání. Má pěkná pianissima a zpívá volně, netlačí na hlas. A jak by se Verdimu asi líbil Alagna? Tenor, narozený ve Francii, který ale má italské předky. Jeho problémy při zpěvu v posledních letech (zejména časté výpadky nejvyšších tónů) byly přičítány tomu, že rezignoval na techniku zpěvu a její udržování a zdokonalování. Zdá se však, že na sobě zapracoval a odvedl velmi jistý výkon. Pro někoho hezký a charismatický muž může na scéně ale působit i opačně. Tady to bylo znát zejména při sólových áriích, kdy se příliš soustředil na zpěv a působil herecky toporně. Ale při výstupech s barytonistou Simonem Keenlysidem, který zpíval Rodriga, i Alagna působil přesvědčivě. Keenlyside je jedním z i herecky velmi výtečných zpěváků a stát vedle něho na jevišti je pro mnohé kolegy často těžké. Vyniknou totiž nedostatky toho jejich herectví. Tento Rodrigo byl naivní cholerik ponoukající Carla, který nakonec dosáhne svého. Keenlyside není dramatický baryton, kterého tato role vyžaduje, a tak místy bylo znát, že nemá tak mohutný hlas. Ale vše vynahradil již zmíněným skvělým herectvím a vynikající pěveckou technikou. Nejslabším článkem byla ruská mezzosopranistka Anna Smirnova , která debutovala v roli princezny Eboli. Její hlas je mohutný. Tak mohutný, že vlastně ani nezpívá, ale křičí.
Shrnuto podtrženo: Hlavně pro dobré pěvecké výkony a kvalitně vedený orchestr stojí zato Dona Carla vidět i slyšet.
zpracováno podle prvních zahraničních recenzí