Nový Don Giovanni v MET je tak tradiční, jak jen může Mozartova opera být

Když je genialita přenesená na papír natolik výjimečná jako v případě Mozartových oper a vtipná jako v případě Da Ponteho libret, netřeba žádných inovací. Oko i ucho diváka je do sytosti uspokojeno. Mnozí známe produkce Metropolitní opery z kinosálů z HD přenosů, nicméně osobní zkušenost má zcela jinou platnost. Toto byla naše první návštěva MET a mezi počátečními postřehy lze říci, že newyorský operní svatostánek rád baví lidi a umí udělat velkolepou show plnou vizualizací a speciálních efektů. Vzhledem k tomu, že jsme představení Giovanniho v jednom týdnu zhlédli hned dvakrát v tomtéž obsazení (2. 2. a 9. 2. 2019), můžeme dále konstatovat, že si MET drží vysoce standardní úroveň, nicméně operu v Evropě dělat umíme velmi dobře i proto, že se primárně soustředíme na hudbu a umění v čisté podobě.
Mozart: Don Giovanni (zdroj MET)

Přestože je představení od kostýmů až po pěveckou či instrumentální interpretaci v jádru tradiční a MET cíleně produkuje Dona Giovanniho čerpajícího z původních principů, večer s touto operou naskýtá mnoho inspirativních okamžiků, aniž bychom byli svědky ledajakých výstřelků. I nyní jsme se sice neobešli bez škrtu duetta Zerliny a Leporella z druhého dějství, ovšem žádnou další výpust jsme nezaznamenali, za což jsme přirozeně rádi s ohledem na dobu, kdy se opera nesmyslně krátila o závěrečnou scénu a končila smrtí hlavního „hrdiny“. Operní praxe spojená se škrty (většinou kvůli přílišné délce představení) se stává jakýmsi divadelním územ, proto kvitujeme, že v podání newyorské opery lze hovořit o v jádru skutečně ryzím Mozartovi.

Dirigent Cornelius Meister se přiklání k volnějším tempům. Zasvěceným k pochopení jistě pomůže přirovnání k nahrávkám Karla Böhma (Salzburg, 1977, DG). Již úvodním d-mollovým andante dirigent Meister divákům poodhaluje přístup plný respektu k vrcholové klasicistní formě. Představení pod jeho taktovkou plyne přirozeně, má patřičný spád a na pomyslném piedestalu produkcí mozartovských oper v MET zaujímá po právu přední pozici.

Když se nyní ohlédneme za výkony sólistů, je nutno konstatovat, že Ildar Abdrazakov je interpretem prvotřídním, s brilantní pěveckou technikou. Vkusně dokáže pracovat s prvky buffy, a byť jeho Leporello byl v prvním dějství až příliš ambivalentní, postava výrazně nabyla na hloubce v dějství druhém a jeho výkon patřil k výsostným zážitkům. Výjimečně schopná domácí sopranistka Rachel Willis-Sørensen jako Donna Anna taktéž vynikla a s blížícím se koncem opery bylo interesantní sledovat její psychologické vykreslení postavy a zachycení hloubky charakteru. Samotný Don Giovanni Luca Pisaroni uměl být zběsilý, poddajný i rozzuřený zároveň. Zaznamenali jsme však i chvíle, kdy jeho hněv působil neopodstatněně, čímž ústřední postava tratila na věrohodnosti a jemnocitu. Pisaroni ovšem nad těmito drobnostmi herecky i pěvecky vítězil a cíleně směřoval svého Dona Giovanniho k hořkému konci tak, jak jsme si navykli u těch nejlepších interpretací.

Mozart: Don Giovanni (zdroj MET)

Donnu Elviru, jednu ze tří předních dam, ztvárnila v současnosti vyhledávaná italská sopranistka Federica Lombardi. Elvira patří v Giovannim k těm nejnáročnějším úlohám, jelikož nalézt správnou rovnováhu mezi commedií dell’arte a tragédií bez zbytečného přehrávání není vůbec jednoduché. Lombardiino pojetí obsahovalo obojí a v roli se skutečně našla. Jeden z nejlepších výkonů tohoto večera jsme zaznamenali u postavy Zerliny. Vynalézavá, svěží a fyzicky při síle byla snoubenka Masetta v podání ruské pěvkyně Aidy Garifulliny plná prosté zemitosti. Každý centimetr, každý pohled či jakákoliv její akce – vše bylo na jevišti uvěřitelné. Její Vedrai, carino na konci prvního dějství patřilo ke skutečným vrcholům představení, a to především díky čistému vyjádření nevinné, smyslné a upřímné lásky. Stipendium završující Masetto Brandon Cedel byl snad skutečnou reinkarnací úvah Mozarta a Da Ponteho, byť jeho Ho, Capito! se nesla až v přílišném a těžko zpívatelném tempu.

Mozart: Don Giovanni (zdroj MET)

Donu Ottaviovi, snoubenci Donny Anny, je možná neprávem upírán zásadní podíl v rovině pěvecké i dramaturgické, a to navzdory jeho dvěma technicky náročným áriím. Francouzský tenorista Stanislas De Barbeyrac se rozhodl, že svým přístupem toto mínění dozajista změní. Barbeyracova dechová podpora je zkrátka špičková, což ukázal především v druhé árii v koloraturních sekvencích, navzdory tomu, že jeho Dalla sua pace byla až příliš tempově rozvláčná.

Mozart: Don Giovanni (zdroj MET)

Pomyslnou třešničkou na dortu byl (pro našince jistě potěšující) výkon slovenského basisty Štefana Kocána, jehož kovový témbr Commendatoreho procházel hledištěm jako nůž máslem. Etablování se československých umělců na této scéně je vůbec jevem přetrvávajícím již od dob Karla Buriana, Emy Destinnové či Leo Slezáka, jejichž portréty mj. honosně lemují interiér MET. Přejme si, aby tento trend vládnul i nadále, vždyť mimo Kocána je živým nástupcem třeba Adam Plachetka, který zde začínal jako Masetto a nyní exceluje v roli Leporella.

Hodnocení autora recenze: 85%

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na