Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do Londýna 

Proto bylo i koncertní provedení Výletů v květnu v sále Barbican (v českém originále) velkou událostí. V rámci cyklu koncertních provedení Janáčkových oper v Barbicanu to byla za několik posledních let už třetí Janáčkova opera, a emeritní dirigent orchestru London Symphony (LSO) Sir Simon Rattle byl ve vyprodaném sále za svůj skvělý výkon odměněn nadšenými ovacemi. 

O+

Rattle bude pokračovat v cyklu koncertních provedení Janáčkových oper v Barbicanu i nadále. Po nové inscenaci skladatelovy předposlední opery Věc Makropulos (na scéně Royal Opera House Covent Garden) v listopadu tohoto roku k nim v lednu 2026 přibude Brouček. Rattlův koncertní cyklus je proto vhodným a vítaným protipólem jevištních ztvárnění Janáčkových oper v Británii. 

Nejednalo se však o prvního Broučka v Barbicanu: v roce 2007 jej zde dirigoval Jiří Bělohlávek se Symfonickým sborem a orchestrem BBC. Jediným stejným zpěvákem v obsazení byl tehdy Aleš Briscein.

Příběh pražského domácího, milovníka párků a „dobrého pitele“ piva není třeba českým čtenářům přibližovat. Po hudební stránce bylo toto koncertní provedení na neobyčejně vysoké úrovni: již v úvodu bylo jasné, že je partitura v povolaných rukou. V programu koncertu však nebylo uvedeno, jakou verzi Rattle použil. Představitel Broučka Peter Hoare zpíval ze starší edice z roku 1959, není mi však známo, s jakými edicemi pracovali jiní zpěváci v obsazení (kritickou edici opery vydalo nakladatelství Universal Edition v roce 2003, a redigoval ji přední janáčkovský badatel Jiří Zahrádka). 

Rattle podal skutečně vrcholný výkon: ve Výletu pana Broučka do Měsíce bylo víc lyriky, než obvykle slýcháváme u jiných dirigentů, rozhodně to však nebylo ke škodě věci. Dirigent udržoval v obou snech vhodné tempo: v první části byla atmosféra sledu valčíků okouzlující, a publikum ji zjevně vychutnávalo. V druhé části (Výlet pana Broučka do XV. století), která má někdy, obzvlášť v zahraničí, slabší dopad, pak dosáhl Rattle velké monumentality a hloubky výrazu. 

Bohatost textury a šířka záběru byly obdivuhodné. Smyčce měly hedvábný zvuk a housle koncertního mistra (Benjamin Marquise Gilmore) zpívaly, jeho sóla byla jedním z vrcholů večera. Nepoddajné tympány duněly a žestě, u Janáčka vždy důležité, zapůsobily obzvlášť v druhé části. Janáček staví lesní rohy v Broučkovi proti smyčcům v typické protipozici ploch, a jejich krásná barva v provedení hráčů patřičně vynikla. U provedeních uváděných v zahraničí mi často chybí ostřejší sčasovky, které jsou pro skladatele typické. Tentokrát se mi zdály být adekvátnější. 

Mezi deseti sólisty z osmi zemí byli dva Češi a jedna Češka. Tenoristu Aleše Brisceina (Mazal/ Blankytný/Petřík) není třeba českým divákům představovat. Jeho velký, průrazný hlas s charakteristickou barvou je okamžitě rozeznatelný, a se suchou akustikou sálu si uměl poradit. Nicméně Janáček klade i na tak dobře disponované tenoristy velké nároky.

Pražský barytonista Lukáš Zeman (Würfl/Čaroskvoucí/Konšel) vystoupil od svého debutu v roce 2005 v berlínské Komické opeře s úspěchem nejen na řadě českých scén, ale také zahraničních. Jeho hlas a výkon ocenila v Londýně řada recenzentů. Pěkný hlas sopranistky Doubravky Novotné zapůsobil v půvabné trojroli Číšníčka/Zázračného dítěte/Žáka.

Mezi představiteli hlavních rolí byla také anglická sopranistka Lucy Crowe (Málinka/ Etherea/ Kunka). Temperamentní zpěvačka se zvučným, kovovým hlasem vynikla jako Málinka v krásném duetu s Mazalem. Ke zvlášť dojemným chvílím večera však patřil její výstup ve snové Praze z 15. století, kdy jako Kunka naříkala nad svým zesnulým otcem (sakristánem Domšíkem). Zpěvaččin výkon bohužel poněkud mařila její výslovnost, a nebyla jsem z recenzentů samotná, kdo si toho všiml.

Mezi dalšími sólisty si vedl obzvlášť dobře maďarský barytonista Gyula Orendt (Sakristán/ Svatopluk/Lunobor/Domšík). Pěknou barvu jeho hlasu a pěvecký výkon jsem ocenila, a doufám, že jej uslyšíme v Londýně znovu. V obsazení byli dále velmi dobrá polská mezzosopranistka Hanna Hipp (Kedruta), finský barytonista Arttu Kataja (Básník/Oblačný/Vacek), německý tenorista Stephan Rügamer (Malíř/Duhoslav/Vojta) a holandský tenorista Linard Vrielink (Skladatel/Harfoboj/Miroslav), z nichž všichni podali dobrý výkon. V programu nebylo uvedeno, že několik z nich již účinkovalo v březnové inscenaci opery v Berlíně. 

Večer však patřil Broučkovi. Peter Hoare vystoupil v roli už několikrát (v inscenaci Davida Pountneyho na scéně Grange Park Opera v roce 2022, naposled pak letos v březnu v berlínské Staatsoper), a v Barbicanu se mu dostalo zasloužených ovací. Jeho Brouček nebyl samolibý, korpulentní bařtipán, jak jej například ztvárnil skotský tenorista Nicky Spence v loňské inscenaci Roberta Carsena v Brně. Štíhlý Hoare sice také ukázal zalíbení v sobě samém i v koncertním provedení, byl to však spíš kyselý a stále dost nakvašený hospodský “štamgast”. Jeho obliba piva byla viditelná: v ruce totiž třímal láhev (ovšem zřejmě ne s pivem), k níž přibyla v druhém dějství další. V publiku to vzbudilo výbuchy smíchu. Hoare už zpíval v několika českých operách, a jeho výslovnost byla velmi dobrá. Kdykoliv se představil (“Matěj Brouček”), ani rodilí Pražané by jej nemohli považovat za cizince. 

Mirka Zemanová: S Peterem Hoarem jsem spolupracovala na Rattlově insenaci Věci Makropulos jako jazyková poradkyně na Festivalu lyrique d’Aix Provence, využila jsem tedy osobního kontaktu na několik otázek k jeho Matěji Broučkovi.

Diváci na dnešním koncertě mohli dobře vidět, že sis večera užíval. Co tě na Broučkovi oslovuje nejvíc?
Peter Hoare: Ta Hudba. Je opravdu nádherná. Milostný duet na konci cesty na Měsíc je velkolepý, po harmonické stránce bohatý a se skvostnou orchestrací. A obrázek z českých dějin v druhé polovině opery vypovídá o tom, jak jsou si různé lidské společnosti vlastně velice podobné.

MZ: Londýnský Brouček je tvůj třetí – roli jsi už zpíval v inscenaci Davida Pountneyho v roce 2022 a začátkem tohoto roku v Berlíně. Je těžké zpívat roli v koncertním provedení?
PH: Není to těžší ani lehčí, je to prostě jiné. Při koncertě s notami je míň obav ohledně paměti, v jevištní inscenaci může být o pár textových chyb víc. Ale diváci v ní dostanou „plnotučnou“ verzi, tedy se vším všudy po vizuální i zvukové stránce, takže to pro ně bývá víc uspokojivé.

MZ: Matěj Brouček je českou verzí typu „Little Englander “ (Malý Angličan), někteří zahraniční autoři jej však považují za téměř tragickou postavu. Pro mě osobně jako Češku je to těžko pochopitelné.
PH: Já to celkem chápu. Brouček mi připomíná postavu z britského televizního seriálu Till Death Us Do Part (Dokud nás smrt nerozdělí) ze 70. let. Hlavní postavou je Alf Garnett, archetypální, přesvědčený, rasistický „Little Englander“, který by určitě hlasoval pro Brexit, Nigela Farage a jemu podobné. Rozhodně to však není tragická postava, jen v ironickém smyslu slova – je to tragédie, že Alf vůbec existuje a že je strůjcem svého osudu.

MZ: Nemohu se nezeptat, co si myslíš o češtině. Pracovali jsme spolu už několikrát, ale buď upřímný! 
PH: Je to líbezná řeč, podle mého názoru! Mimochodem, Věc Makropulos patří mezi tři mé nejoblíbenější opery, ve kterých jsem vystoupil mnohokrát, a krása jazyka mě v ní nadchne pokaždé.

V programu nebylo nikde uvedeno, kdo pracoval s většinou sólistů na české výslovnosti. Čeština už dnes rozhodně není není v zahraničních inscenacích českých oper žádnou vzácností, zůstává však jistým úskalím.

Někteří zahraniční diváci by si možná mohli pomyslet, že čeští recenzenti by měli být k češtině v cizině shovívaví, navíc pokud jde o výjimečné koncertní provedení méně známé české opery. Tím spíš, je-li v publiku, jak tomu v zahraničí obvykle bývá, možná jen hrstka českých rodilých mluvčí. 

Je však potřeba si uvědomit, že pokud zpěváci nevěnují české výslovnosti tak dobrou přípravu, jakou ji mnozí obvykle věnují textům oper v jiných, obzvlášť ve světových jazycích, diváci by mohli jít domů s představou, že to, co slyšeli, byla čistá a příkladná čeština. A tak tomu bohužel na tomto koncertě u všech zpěváků nebylo. To je moje jediná výtka, kterou však nemohu opomenout. 

Působím už řadu let i jako česká jazyková poradkyně, a vím proto velmi dobře, že při dobré výuce a patřičné píli ze strany zpěváků mohou zpěváci jakékoliv národnosti dosáhnout výborné úrovně. Atributy automaticky dostupné rodilým mluvčím nejsou nepřenosné. 

Nestačí, když se zahraniční umělci o zpěv v češtině vůbec pokusí, nebo se víceméně snaží, jak jen mohou. Délka samohlásek, kladení přízvuků a frázování nemohou jít v představení nebo koncertním provedení „v zápalu boje“ stranou. Většinou to dopadá tak, že v krátkých větách je čeština celkem obstojná, ale v okamžiku, kdy musí zpěváci zazpívat delší frázi, často trpí jak nutné délky některých slabik, tak správný přízvuk na první slabice. A zpěváci musí věnovat péči nejen jednotlivým slovům, ale správné větné melodii, což je podle mého názoru a mých zkušeností největší problém. 

Dnes si navíc české výslovnosti všímají i zahraniční recenzenti, z nichž někteří – i pokud češtinu neovládají – rozdíly mezi výslovností u rodilých mluvčích a jiných zpěváků zaznamenají.

Ze zahraničních zpěváků si tentokrát nejlépe vedli Peter Hoare, který má už s češtinou mnoho zkušeností, a Guyla Orendt, mezi sólistkami bude Lucy Crowe muset na češtině ještě dost pracovat. 

Nikde nebylo uvedeno ani kdo pracoval na výslovnosti s výborným sborem Tenebrae (tento londýnský a capella soubor byl založen v roce 2001 a řídí jej Nigel Short, kdysi člen světoznámého ansámblu King’s Singers). Důkladná spolupráce s jazykovým poradcem je u Janáčka ve sborech také nutná, a jinak skvělému výkonu Tenebrae by delší spolupráce s rodilým českým mluvčím rozhodně prospěla. Členové sboru zpívali s přesvědčením, ba zanícením, bylo jim však opravdu rozumět jen pár slov. 

Leoš Janáček: The Excursions of Mr Brouček („Výlety pana Broučka“)
4. května 2025, repríza 6. května 2025
Barbican Hall, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska

Účinkující:
Peter Hoare – Matěj Brouček
Aleš Briscein – Mazal/Blankytný/Petřík
Lucy Crowe – Málinka/Etherea/Kunka
Gyula Orendt – Sakristán/Svatopluk/Lunobor/Domšík
Lukáš Zeman – Wüfl/Čaroskvoucí/Konšel 
Doubravka Novotná – Číšníček/Zázračné Dítě/Student
Hanna Hipp – Kedruta
Arttu Kataja – Básník/Oblačný/Vacek Bradatý
Stephan Rügamer – Malíř/Duhoslav/Vojta od Pávů 
Linard Virelink – Skladatel/Harfoboj/Miroslav

London Symphony Orchestra
Sir Simon Rattle – dirigent