Nový Giovanni ve Stavovském: velké rozpaky

Když v hledišti Stavovského divadla Leporello při Giovanniho šampaňské árii začal rozlévat sekt, nabízel ho právě u řady, v níž seděli recenzenti. Bohužel, právě ti, či vlastně ty, kterým se v Národním líbí jen máloco, seděly až v prostředku řady a tak k nim sklenice nedoputovaly. I tak se ale obávám, že by je to neoblomilo. Troufnu si předvídat, že tenhle Don Giovanni moc dobrých recenzí mít nebude.Donu Giovannimu – mimochodem: letos s půlkulatým výročím 225-ti let od pražské premiéry – na jeho „domovské“ scéně štěstí v posledních letech příliš nepřálo. Několikrát revitalizovaná legendární inscenace Václava Kašlíka z konce šedesátých let s kongeniální scénou Josefa Svobody byla jen velmi chabým odleskem své někdejší slávy, o mnoho lepší to u ní většinou nebylo ani s čistě hudebním provedením, zvlášť když člověk začal porovnávat se skvostnými výkony orchestru pod vedením Jaroslava Krombholce a s někdejšími protagonisty, v čele s Karlem Bermanem, Václavem Zítkem či Jaroslavem Horáčkem.

Ve svých původních plánech na novou inscenaci Mozartovy opery oper sázel nakonec předčasně odcházející šéf Jiří Heřman na uznávaného britského režiséra Davida Pountneyho a v neposlední řadě i na šéfdirigenta Tomáše Netopila. Bohužel, Pountney svoji účast posléze (údajně kvůli novým pracovním závazkům) odřekl a pro Netopila se Giovanni nakonec stal jeho poslední inscenací na postu šéfdirigenta, když se s novým vedením na pokračování svého mandátu nedohodl a z Národního odchází. Zpěváci do nového Giovanniho byli ale ještě z velké části vybráni končícím vedením Opery, přičemž přednost dostali mladí. Ostatně proč ne, pokud svým úkolům se ctí dostojí, vždyť první Giovanni měl pouhých jednadvacet. Z obsazení inscenace, která se naposledy hrála loni na Silvestra, tak zmizela celá řada jmen – jen namátkou Roman Janál, Martin Bárta či Adam Plachetka v roli titulní (u Plachetky bezpochyby kvůli jeho zahraničním závazkům), Luděk Vele a Peter Mikuláš (Leporello), Anda-Louise Bogza či Maida Hundeling (Donna Anna), Pavla Vykopalová nebo Jitka Svobodová (Donna Elvíra), Aleš Briscein a Otokar Klein (Don Ottavio). Jiří Heřman ještě stihnul za pět minut dvanáct sehnat i náhradu za Pountneyho – a to mladý režisérský tandem SKUTR, tedy Martina Kukučku a Lukáše Trpišovského. Oba letošní třiatřicátníci mají na svém kontě již docela dost pozoruhodných a úspěšných prací v širokém žánrovém rozkročení, od činohry přes tanec až po tzv. vážnou hudbu, od akrobacie přes loutky až třeba po lighting design, u nás i v zahraničí; osobně si z jejich posledních věcí, které jsem měl možnost vidět, nejvíc cením timINg s hudbou Ligetiho, Coplanda a Andriessena na Nové scéně. To, co si ale předsevzali ke svému nejnovějšímu projektu, totiž udržet Giovanniho jako „výbornou situační komedii, která ovšem končí tragicky“, kdy by se „divák také zasmál, aby mu bylo dobře“, se bohužel stalo jen jejich zbožným přáním.Nic proti „bezčasí“, ve kterém se vše odehrává, nic proti metaforám a stylizaci pohybové i výtvarné, to všechno hlavně na fotkách (efektní kostýmy Linda Boráros) vypadá při kombinaci smetanové a čokoládově hnědé na často světle modrém horizontu opravdu parádně, nic proti vykreslování nejrůznějších nálad a pocitů s využitím široké škály symboliky. Ano, třeba jedním z docela silných momentů je hned zkraje situace, kdy zavražděný Komtur vstane a při odchodu ze scény pohodí na místo svého skonu bílý kapesník. A nebo když později přinese jeho popel Ottavio v černém kýblu, aby jej vysypal a do mohyly zapíchnul jeden černých tulipánů (které provázejí – proč vlastně? – prakticky celý děj). Na druhou stranu se ovšem divák v celé řadě scén opravdu jen těžko orientuje – počínaje pantomimou při samotné předehře, ale především pak po přestávce, kdy dochází k jakémusi zlomu a kdy se  (na zcela jinak řešené scéně, které namísto holých stěn dominují jakoby vánoční umělé smrčky – návrh scény Jakub Kopecký) nesrozumitelnosti začnou valit jedna za druhou. Co to postavy téhle komedie sledují na promítacím plátně za film? Proč zrovna Giovanni na plátno posléze vymaluje nápis „Vendetta“? (Jen na okraj – kolik diváků umí slovo pomsta z italštiny přeložit?) Co přesně má divákovi sdělit dubl Giovanniho v dětském vydání? Proč se v celém ději neustále objevuje Komtur? Do řady často vzájemně se nepropojujících a mnohdy nepříliš srozumitelných akcí je tak rozdrobena hlavně druhá půle inscenace, které se neuvěřitelně vleče a kdy celé představení začne vnitřní tah ztrácet už zcela. Ač sám Giovanni ani náhodou není žádný romantik, ale pod pečlivě vytvarovanou obří vlnou účesu se skrývá často oplzlý zajatec vlastního chtíče, nejednou zůstává vlastně tak trochu stranou, ve stínu: cudností se tu totiž rozhodně nemohou chlubit ani velmi výrazně vykreslené ženy, v kontrastu s Giovannim s rozježenými vlasy a vůbec hrubšího zrna; třeba obnažovaný zadek a rudé krajkové kalhotky Zerliny mluví za vše. Leporello se vším tím ohromně baví, peníze nejsou tím hlavním důvodem, proč se svého pána drží. A zcela bezradně vyznívá Ottavio, který je degradován na pouhého nohsleda Donny Anny. Tu a tam se jako „doprovod“ árií objevuje balet (sama o sobě pohledná choreografie Jany Burkiewiczové), který ovšem spíše odvádí pozornost, než aby ilustroval či dotvářel atmosféru. Sečteno a podtrženo: obávám se, že pokud režisérský tandem doufal, že tento „způsob provedení bude blízký divákovi, který není úplně zvyklý chodit do divadla, a který se pro něj teprve může nadchnout“, tak že to rozhodně nebude případ této inscenace. Jinou otázkou je, jak očividně důkladně propracovaná aranžmá, změny scény a světel atd budou držet při neblokovém způsobu hraní tohoto titulu a několika alternacích pohromadě. Jakkoli se nejeden premiérový divák zjevně snažil upnout alespoň k hudebnímu nastudování Tomáše Netopila, paradoxně mnohé z něj mu – ve snaze rozklíčovat dění na scéně – uteklo. I tak je třeba konstatovat, že základní devizou i tohoto čtvrtého (s reprízami Figarovy svatby dokonce pátého) mozartovského Netopilova titulu je nejen důkladná příprava a práce s orchestrem, ale zvlášť v tomto případě i ono jistě nelehké zbavení hráčů letitých, mnohdy nepatřičných návyků, které v rutině běžného provozu za řadu uplynulých let získali, tak jak o tom ostatně i sám odcházející šéfdirigent před premiérou mluvil. Jeho Giovanni zní nezatěžkaně, na mnoha místech přímo načechraně, je precizně vypracovaný, až na samotný závěr spíše s pomalejšími tempy, alespoň při poslechu z předních řad přízemí je třeba ocenit také precizně nadávkovaný mix jednotlivých nástrojových skupin, stejně jako i nepřekrývání sólistů. Co se protagonistů týče, působilo premiérové obsazení až nečekaně vyrovnaným dojmem, s vesměs sytými hutmými hlasy (když v sestavě na poslední chvíli došlo k několika změnám). Svatopuk Sem – byť ve Stavovském coby Giovanni debutoval – má part z jiných scén, naposledy z Plzně dokonale zažitý, jeho technicky výtečně zvládnutý baryton, vyrovnaný ve všech polohách a schopný celé škály nejrůznějších výrazů, je radost poslouchat. Prakticky totéž lze ale říct i o Janu Šťávovi, jehož Praha objevila díky novému Únosu ze serailu, po kterém Stavovské brzy poznalo i jeho Figara. Vlastně skoro o generaci mladší Šťáva je společně se Semem tím hlavním tahounem celého představení. Rozený komediant, evidentně dobře muziku cítící, s nevšední hlasovou mimikou a také nepřehlédnutelným puncem osobnosti. Jistě, ve svých čtyřiadvaceti má ještě notný kus práce před sebou, Leporella nevyjímaje, tím spíš je ale velkým příslibem do budoucna. Možná dramatičtější Annou, než bývá zvykem, je (když v původně ohlášeném premiérovém obsazení nahradila Marii Fajtovou) Jana Šrejma Kačírková, která se po nedávno v Praze představené Stravinského Anne blýskla dalším na výbornou technicky i výrazově zvládnutým partem a nádherně plně znělým témbrem. I přes nejspíš nervozitou poznamenaný začátek zaujala zejména v druhé půli i Lucie Hájková coby Elvíra, suverénní pěvecky i herecky byla také Zerlina Lenky Máčikové (za původně pro premiéru vybranou Kateřinu Kněžíkovou). V případě jediného zahraničního hosta – Američana Wesleye Rogerse (Ottavio) lze jen litovat, že mu zvolená kombinace pražsko – vídeňské verze opery neposkytla více prostoru, jeho tenor se zdá být postavený na velmi dobrých technických základech, s nádherně oblými tóny a frázováním. Komtur Miloslava Podskalského si stále drží svůj standard, přece jen poněkud nevýrazně působil Masetto Davida Nykla.Když pominu předchozí, zkraje již vzpomínanou a po letech nepříliš úspěšně resuscitovanou inscenaci Kašlíkovu, musím přiznat, že – ač jsem před více než deseti lety nepatřil k příznivcům brzy staženého Giovanniho v nastudování Jany Kališové, dnes bych jej na jevišti Stavovského viděl raději, než toho nejnovějšího od SKUTRu.

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Hudební nastudování:  Tomáš Netopil
Dirigent:  Tomáš Netopil (alt. Jan Chalupecký, David Švec)
Režie:   SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Scéna:  Jakub Kopecký
Kostýmy: Linda Boráros
Sbormistr:  Pavel Vaněk
Choreografie:  Jana Burkiewiczová
Dramaturgie:  Beno Blachut
Orchestr a operní sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla

Premiéra 9. června 2012 Stavovské divadlo Praha

Don Giovanni – Svatopluk Sem (alt.Jiří Hájek, Aleš Jenis)
Donna Anna –Jana Šrejma Kačírková (alt. Marie Fajtová, Simona Procházková)
Don Ottavio – Wesley Rogers (alt. Jaroslav Březina, Martin Šrejma)
Komtur – Miloslav Podskalský (alt. Ondrej Mráz, Roman Vocel)
Donna Elvira – Lucie Hájková (alt. Alžběta Poláčková , Christina Vasileva)
Leporello – Jan Šťáva (alt. Jan Martiník, František Zahradníček)
Masetto – David Nykl (alt. Miloš Horák, Lukáš Sládek)
Zerlina – Lenka Máčiková  (alt. Erika Jarkovská, Kateřina Kněžíková

www.narodni-divadlo.cz

Foto Národní divadlo Praha

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Don Giovanni (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="21062" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
17 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments