Nový Jakobín v Národním divadle zabodoval

Ondřej Šupka, 09.10.2011 7:45

V sobotu 8. října představilo Národní divadlo ve své historické budově premiéru nové inscenace Dvořákovy opery Jakobín. Od jejího prvního uvedení v roce 1889 se jedná již o třinácté nastudování na této scéně, přičemž celkový počet repríz k dnešnímu dni přesáhl tisícovku. Od derniéry předchozí inscenace v režii Josefa Průdka uplynulo celých jedenáct let, což je v historii Národního divadla vůbec nejdelší pauza v uvádění této opery. Podoba současného nastudování je dílem odstupujícího šéfa opery Jiřího Heřmana, dirigenta Tomáše Netopila a scénografa Pavla Svobody. Vzhledem k osobité jevištní estetice Heřmanových předchozích režií (zejména Parsifala a Rusalky) může být spojení jeho jména právě s tímto titulem pro některé diváky určitým překvapením. Sám režisér však tuto otázku vnímá poněkud jinak: při každém novém úkolu se vždy snaží „začínat od nuly – jako kdybych nikdy nic nerežíroval a neslyšel. … Odkrývání jednotlivých vrstev obsahu hudby a slov je pro mě vzrušující proces. Je pokaždé jiný, negeneralizuji ho.“ (viz rozhovor s Jiřím Heřmanem zde) A skutečně: odlišný přístup je zřetelný snad ve všech složkách inscenace – od vedení herců až po celkový vizuální účinek.

Je třeba předeslat, že inscenovat v dnešní době jevištní dílo typu Dvořákova Jakobína není právě snadné. Jak se v éře nanotechnologií a globální ekonomické krize postavit k „malým problémům“ idealizovaných postav z prostředí českého maloměsta konce 18. století? Jak v době sociálních sítí a stírání geografických hranic uchopit motiv konfrontace domova a světa? Budiž rovnou řečeno, že odpůrci tzv. aktualizací se znesvěcení rodinného stříbra obávat nemusejí; prvky naší cynické současnosti do idylického Dvořákova světa tentokrát infiltrovány nebyly a milovníci tradic se dokonce dočkají i kostýmních variací na lidové kroje. Inscenátorům se přesto s úspěchem podařilo vyhnout se naivním obrozeneckým obrázkům, k nimž dodnes některá nastudování české klasiky sklouzávají. Jak se jim to podařilo?

Mnohovrstevnaté libreto Marie Červinkové-Riegrové i krásná Dvořákova hudba nabízejí celou řadu tematických rovin (rodinné vztahy, vlastenectví, milostný motiv) a náladových odstínů (nostalgie, drama, humor). Režie vsadila především na posledně jmenovaný princip, což se ukázalo jako šťastné řešení. Celou inscenaci by bylo možno charakterizovat jediným slovem: hravost. Projevuje se hned nejvýraznějším prvkem scénografie, kterým jsou obyčejné dřevěné židle, provedené ovšem v několika velikostech – od miniaturní dětské až po silně naddimenzovanou. Je zřejmé, že takový „nábytek“ v rámci inscenace neslouží jen k sezení, ale umožňuje jeho pouhým přeskupováním realizovat řadu proměn scény a vytvořit množství příležitostí pro nápadité rozehrání hereckých akcí. Právě práce s herci představuje jeden z nosných prvků nastudování. Vyznačuje se neobyčejnou invencí v řešení interakcí mezi jednotlivými postavami stejně jako v nalézání nových, neokoukaných obrazů, inspirovaných konkrétními hudebními nebo textovými prvky. Tuto vynalézavost lze zaznamenat i v rovině scénografické. Za vůbec nejzdařilejší nápad tohoto druhu (i jeho realizaci) lze považovat rozvinutí obří partitury serenády, kterou zkomponoval kantor Benda, v oblíbené školní scéně. Je tím jednak zdůrazněna úloha fenoménu hudby, jednoho z klíčových ideových motivů opery, a zároveň je upřena pozornost k postavě učitele, kterou lze v této inscenaci považovat za hlavní. Učitel a jeho třída představují centrální bod, od něhož se odvíjí veškeré další dění, což je podtrženo i skutečností, že některé scénografické prvky charakterizující školu (klasická černá tabule, lavice) zůstávají na scéně po celou dobu představení, přestože podle libreta se zde odehrává pouze druhé dějství.

K.Kněžíková (Terinka), A.Briscein (Jiří)

Je škoda, že ve třetím jednání jakoby nápaditosti ubylo, a tak má tato část poněkud retardační účinek. Týká se to zejména scény s ukolébavkou, ve které jsou obě jednající postavy umístěny v zadní části jeviště, navíc v přítmí. Moment, kdy Julie zanotuje ukolébavku, aby jejím prostřednictvím obměkčila zatvrzelého hraběte, je zásadní moment jak z hudebně-stavebního, tak čistě dějového hlediska. Při zvoleném způsobu řešení scény však působí poněkud nevýrazně. Spád děje je bohužel narušen také v samém závěru, kterému by slušely – při vší úctě ke skladateli – ještě razantnější škrty. Orchestrální úsek před závěrečným sborem je sice naplněn jakýmsi quasibaletním výstupem, ten ale dojem „zdržování“ zastřít nedokáže.

J.Hájek (Adolf), Y.Škvárová (Lotinka), L.Vele (Filip)

Převládající humorný, hravý ráz inscenace je podtržen i hudebním nastudováním. Dirigent Tomáš Netopil volil spíše svižnější tempa, zejména ve sborových výstupech prvního jednání. Bylo možno zaznamenat zvýšené úsilí o podtržení rytmické jadrnosti Dvořákovy hudby, místy však bylo úderné zemitosti snad až příliš a žestě dostávaly více prostoru, než bylo nutné. Scény, v nichž převládá lyrický tón (sólový výstup Terinky, duet „My cizinou jsme bloudili“ nebo árie hraběte) byly v rovině orchestru interpretovány s příkladnou dvořákovskou vroucností. Premiérové složení sólistů bylo relativně vyrovnané s negativní výjimkou Miloslava Podskalského v roli hraběte Viléma z Harasova. Zatímco ostatní postavy působily více či méně životným a v rámci možností žánru i civilním dojmem, pojetí postavy hraběte vyznělo zcela nevýrazně (a to i ve scéně, kde se Vilém konečně projeví jako muž činu) a toporné herectví jejího představitele s příliš častým „hypnotizováním“ dirigenta stejně jako prakticky neslyšitelné celé hudební fráze k přesvědčivosti výkonu nepřispěly. Na opačném pólu stojí Luděk Vele v roli purkrabího Filipa, která jakoby mu byla psána na míru. Veleho komediální talent se dokáže projevit i v rámci oper, kam humor vlastně ani nepatří (Její pastorkyňa), přitom je vždy zcela na místě a působí naprosto přirozeně. Tím spíše mohl Vele tento rys svého herectví uplatnit v prvoplánově komické roli purkrabího. Také po pěvecké stránce se výkonu nedalo nic vytknout, Veleho charakteristicky zabarvený nosný bas se úspěšně vyrovnal se všemi úskalími partu a velkou předností výkonu byla rovněž zřetelná artikulace zpívaného textu.

L.Vele (Filip)

Z čistě pěveckého hlediska lze nicméně za vrcholný zážitek večera považovat výkon Romana Janála v roli Bohuše, a to i přesto, že se ve vstupních frázích svého prvního výstupu potýkal s výraznou intonační nejistotou a ve scéně shledání s otcem měl textový výpadek. Tyto nedostatky, které lze bezpochyby připsat na vrub premiérové atmosféry, nemohly ohrozit celkový dojem. Janálův kultivovaný hlasový i herecký projev je jednou z mála konstant české operní scény, na niž se lze vždy spolehnout.

R.Janál (Bohuš)

Maria Kobielska jako Julie předvedla standardní pěvecký výkon a poměrně nevýrazné herectví. Je ovšem otázka, zda lze z této postavy životnou figuru vůbec vykřesat – Julie během celé opery neprodělá žádný psychologický vývoj, je většinou spíše pasivní účastnicí děje a teprve ve třetím jednání aktivně zasáhne do sledu událostí. Za zmínku stojí, že Kobielska s Janálem sklidili největší potlesk večera, a to za vzorové provedení dvojzpěvu „My cizinou jsme bloudili“. Aleš Briscein a Kateřina Kněžíková v rolích Jiřího a Terinky nebyli usouženými milenci, kterým okolnosti nepřejí, ale působili místy až odbojným dojmem. Zejména Kněžíková se v pojetí své postavy výrazně vzdálila zažité tradici, škoda jen, že její hlas místy zanikal v mase orchestrálního zvuku, zejména ve scéně návštěvy purkrabího ve druhém dějství. V místech se střídmější orchestrací vynikl její smysl pro stavbu melodické fráze a lahodný, lyrický témbr. Velkým překvapením večera byl Vladimír Doležal v roli učitele Bendy. Způsob, kterým se Doležal dokázal přehrát z „vážných“ milovnických rolí (Tamino, Don Ottavio, Laca, Princ) ke komickému repertoáru (Basilio) zasluhuje respekt. Jeho Benda je poměrně vzdálen kánonu, který nastolil svojí interpretací Beno Blachut. Je rozhodnější, plný síly a temperamentu, aniž by ztratil cokoli ze své laskavosti a sympatické posedlosti hudbou. Plný, zvučný tón jeho hlasu s vynikající artikulací i přesvědčivý herecký výkon patřily k nejsilnějším momentům premiéry.

V.Doležal (Benda)

Zdá se, že i na počátku 21. století lze najít klíč k uchopení něčeho tak nemoderního, jako je příběh o domnělém jakobínovi z pera Marie Červinkové-Riegrové. Inscenačnímu týmu v Národním divadle se to podařilo téměř dokonale a lze předpokládat, že toto nastudování by se mohlo stát přesně tím, co bývá nazýváno „rodinným představením“ s dlouhou řadou repríz. Reakce premiérového publika tomu v každém případě nasvědčovaly.

Antonín Dvořák:
Jakobín
Hudební nastudování, dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Lucie Holánková
Sbormistr: Pavel Vaněk, Jiří Chvála
Dramaturgie: Beno Blachut
Světelný design: Daniel Tesař
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Premiéra 8.října 2011 Národní divadlo Praha

Hrabě Vilém z Harasova – Miloslav Podskalský
Bohuš z Harasova – Roman Janál
Adolf z Harasova – Jiří Hájek
Julie – Maria Kobielska
Filip – Luděk Vele
Jiří – Aleš Briscein
Benda – Vladimír Doležal
Terinka – Kateřina Kněžíková
Lotinka – Yvona Škvárová