Nový Rigoletto v Met

redakce, 17.02.2013 0:01

Z ohlasů v zahraničním tisku

Styl Frank Sinatra v novém Rigolettovi v Metropolitní opeře

V pondělí na premiéře Rigoletta Piotr Beczala předváděl Vévodu jako Frank Sinatra. Jako playboy ve stylovém bílém smokingu popadnul mikrofon a zazpíval árii “Questa o Quella” hlučnému, dekadentnímu davu, vířícímu v kasinu Vévody.

Nový Rigoletto režiséra Michalea Mayera se odehrává v roce 1960 v Las Vegas a je dalším pokusem Metropolitní opery dostat se inscenačně tam, kde je operní divadlo nyní.Na okamžik se zdá, že režijní pojetí Michaela Mayera má nosnou myšlenku, která je dobře využita. Mayer se svým inscenačním týmem přenesl příběh z Mantovy 16. století do Las Vegas let šedesátých. Stejně jako v původním příběhu je i ve verzi inscenátorů Verdiho Vévoda nemorálním vládcem, který umí umlčet ty ze svých dvořanů, kteří by mu snad mohli závidět jeho ženy a ohrožovat jeho moc. Mayerův koncept se ale dá nazvat sotva odvážným. Není ani původní, protože režisér Jonathan Miller režíroval prakticky velmi podobně Rigoletta v Anglické národní opeře už v roce 1982, kdy jeho děj přenesl z Itálie do New Yorku roku 1950 a jeho vévoda byl mafiánským bossem.

Mayer, který zaslouženě vyhrál Tony Award za svou režii muzikálu Spring Awakening, v níž prokázal divadelní talent, tentokrát ve svém operním debutu ukázal, že použité dynamické režijní prostředky jsou v Rigolettovi špatně voleny, a proto působí zmateně a chaoticky. To je patrné zvláště na začátku, když Beczala zpívá árii “Questa o Quella “.

Christine Jones– výtvarnice scény – vytváří na jevišti nádherně vyzdobené kasino, do kterého vás vábí neony. Susan Hilferty navrhla různorodé kostýmy od smokingů po bundy v různých barvách a vzorech, které přitahují divákovu pozornost svou barevností.

Piotr Beczala zpívá bez problemů a zněle, vesele i smutně svůj part za obratného hudebního vedení třiatřicetiletého Itala Michela Mariottiho, který má zřejmý cit pro kompromis, když diriguje Verdiho kus a musí přitom zpěváky provést všemi záludnostmi Verdiho partitury. Tento stále ještě se etablující mladý dirigent, který debutoval v Met loni na podzim Bizetovou Carmen, předvedl výborný výkon.

Samozřejmě, že Mayerovo posunutí příběhu do Las Vegas roku 1960 nebylo snadné na realizaci. Ale i když budeme shovívaví, v tomto režijním pojetí zůstávají jisté nepřehlédnutelné nedostatky, počínaje pominutím poměrně významné postavy opery – Rigoletta, kterého Verdi představuje jako hrbatého, ubohého a životem zkoušeného dvorního šaška, zapívaného zde obdivuhodně dobře srbským barytonistou Zeljko Lucicem.

Kdo je to tedy Rigoletto v Las Vegas? Když se Lucic poprvé objeví s davem v kasinu, na sobě má výrazný svetr. Ale co je jeho úkolem? Jakou zaujímá Rigoletto roli v životě Vévody a ve světě hazardu? To z režie není patrné.

Neurčitost režijního pojetí však Lucic zachraňuje skvělým pěveckým výkonem. Netuctový, ale přesvědčivý verdiovský hlas, který přitom nemá klasicky měkký italský barytonový tón. Přesto je velký a znělý, soustředěný a působivý.

Nejpůsobivější část z režijního pojetí přichází ve druhém dějství. Mayer ponechává Rigoletta v kasinu až do té doby, než ho všichni opustí a světla na jevišti jsou ztlumena. Vytáhlý mladík v baru, osaměle pijící a pokuřující – to je zlověstný Sparafucile, silný bas Štefana Kocána.

Scéna, v níž se Rigoletto vyznává ze svojí otcovské lásky k Gildě, je asi nejsilnějším momentem brilantního výkonu sopranistky Diany Damrau. Rigoletto v pláštěnce a Gilda v jednoduchých modrých šatech, bolestně zranitelná v náručí svého otce. Damrau zpívá roli zářivě, kombinuje nosnou koloraturu s plyšovou hebkostí svého hlasu a vibrující tón se ztělesněním mladistvé touhy a neklidu.

Druhé dějství této inscenace se odehrává v podkroví Vévodova kasina, se zadní stěnou pokrytou zelenými závěsy a s točitým schodištěm v centru, což je pro tuto režijní koncepci ideální.

Ale v opeře, kde jsou rozhodující aranžmá jednotlivých scén, Mayerův režijní koncept většinou selhává. Rigoletto, který má vstoupit do paláce jako dvorní šašek v kostýmu, dobře ví, že dvořané unesli jeho Gildu, avšak nemá sílu jakkoliv jednat. Ve verzi Mayera se Lucic prochází v kabátě a zpívá svůj popěvek. Znovu na mysli vytane otázka: Jakou roli v tomto režijním aranžmá Rigoletto tedy hraje?

Poslední dějství se odehrává v místě, kde žije Sparafucile se svou sestrou Maddalenou (Oksana Volkova – silný, bohatý mezzosoprán, v Met debutující). Zatímco jindy se tato scéna obvykle odehrává v jakémsi špinavém a depresivním hostinci, v této inscenaci jde o klub za městem. Tady se režijní pojetí trochu vzchopí. Spoře oděné tanečnice pošilhávající po svalnatých chlapech, interiér s velkými okny je vybaven nábytkem v křiklavých barvách, neónová světla blikají v pozadí, dokud nezačne bouře. A po nepodařené vraždě Gildy její tělo nesoukají do pytle, aby je dovlekli k řece, ale naloží do kufru starého Cadillacu.

Režisér Mayer řekl, že byl připraven na to, že obecenstvo jeho režii vypíská, jako ostatně obvykle všechny moderní režie v Met. Řekl také, že celá příprava inscenace představovala frustrující mix vynalézavosti a nedotažených nápadů. Docela by mě zajímalo, jestli si Peter Gelb, který Mayera do Met přivedl, myslí, že nové mladé publikum bude tuto moderní produkci akceptovat.

(New York Times – 29.1.2013 – Anthony Tommasini)

Verdi z Las Vegas: Není to kopanec do hlavy?

Režisér Michael Mayer – známý z Broadwaye se svým Spring Awakening a z televize zase seriálem Smash – přesunul Verdiho tragédii ze 16. století a Mantovy do Las Vegas šedesátých let. Místo dvorního šaška je Rigoletto něco jako Frank Sinatra – salonní zpěvák, hrbatý a kulhající. Ve skutečnosti ale pokulhává tato Mayerova režie.

Zeljko Lucic jako Rigoletto je rozrušený, když svou dceru (Diana Damrau) najde mrtvou v kufru svého vozu.To jste určitě mohli při preméře na jeho tváři poznat. Zháší poslední neón a v hracích automatech chrastí peníze. Piotr Beczala zářil: jeho medově sladký lyrický tenor zněl stejně čistě, jak zářivé bylo jeho bílé sako. Ačkoli se po “”La donna è mobile “ ozvaly velké ovace, Beczalova nejlepší chvíle nadešla už dřív, v “Parmi Veder le lagrime,” kde Vévoda na Gildu vzpomíná. Tady znělo jeho nedostižné legato nejlépe.

Beczalovou partnerkou skutečně na úrovni byla se svým vskutku profesionálním výkonem Diana Damrau. Její světlý soprán si s lehkostí poradil s ne zrovna snadnou “Caro Nome”

Zeljko Lucic byl ovšem nevýrazný a jeho zpěv ničím nevynikal. Stejně jako jeho herectví, I to se zdálo nevýrazné. Když Rigoletto objeví v kufru svého auta zavražděnou dceru, jeho vzrušení je asi takové, jakoby se do kufru díval na zapomenutou náhradní pneumatiku.

Štefan Kocán zaujal, jeho bas vykreslil portrét Sparafucila jako nevábného zabijáka, ovšem mezzosopranistka Oksana Volková coby jeho sestra – šlapka Maddalena většinou nebyla skoro vůbec slyšet.

Skutečné problémy ale nebyly na jevišti, jako spíš v orchestřišti. Michele Mariotti volil pomalá tempa, čímž zkracoval Damrau i Lucicovi dech, rychlejší čísla hrál orchestr navíc značně rutinně.

Jistě, Met si zaslouží uznání za snahu s Rigolettem něco udělat. Ale co se stalo ve Vegas, mělo ve Vegas také zůstat. A co v Mantově, mělo zase zůstat v Mantově.

(New York Post – 30.1.2013 – James Jorden)

Rigoletto v Met ve stylu Rat Pack ukazuje Las Vegas bez slávy

Nová produkce Rigoletta Giuseppe Verdiho, která se poprvé v Met objevila v pondělí, je politováníhodná. Ve skutečnosti se v inscenaci Michaela Mayera objevilo málo nového: nudná konvenční show, ve které zpěváci na velkém jevišti a ve světlech ramp s velkou naléhavostí zpívají vše dirigentovi. Verdi měl jistě na mysli něco zcela jiného, když Rigoletta popsal jako dlouhou sérii duetů. Právě tohle se ovšem v pondělí večer v inscenaci Met zdálo být jen na pokraji zájmu.

Režisér Mayer se rozhodl děj opery posunout výrazně blíž k současnosti, do Las Vegas dekadentního a zkorumpovaného období zvaného Rat Pack, jak sám zmínil v The New York Times. Do období v mnohém podobném Mantově 16. století (jak to v libretu určil Francesco Maria Piave) nebo dvoru Františka I., hlavního hrdiny románu Viktora Huga Král se baví, podle kterého Rigoletto vznikl. Na aktualizaci inscenací sice není nic špatného, ovšem Mayerova metafora odstraňuje právě pro Rigoletta tak podstatný aspekt ironie.

Šašek je zde ubohým komikem z kasina, doprovázejícím Vévodu – lva salónů a vymetače večírků – a jeho kumpány. Co víc, přenesení děje do šedesátých let přivedlo režiséra na scestí co se Monterona týče, jehož rozhořčená slova, ale i hudba evokují Mozartova komtura, proklínajícího titulního hrdinu. Poněkud opovrženíhodné je Monteronovo vykreslení jako příslušníka jiné etnické skupiny – arabského šejka. Tato volba je jak rasistická, tak i směšně naivní: hněv i pomstychtivost jsou koneckonců lidskou špínou jen stěží specifickou pro určitou skupinu lidí. Monterone je přitom jedinou postavou na jevišti s takto rozpoznatelnou lidskou identitou.

Hudebně je tento Rigoletto přece jen úspěšnější. Kromě nešťastného sklonu k pomalým tempům i nejistým nejvyšším tónům je Željko Lučič Rigolettem hlasově nedostižným, zpívajícím hebkým legátem a zvládajícím celou škálu od drzosti a až udivující lehkosti, až ke procítěnému podání samotného textu. Lučičovo herecké ztvárnění se ovšem jen málo liší od toho v předchozí obnovené starší inscenaci Otto Schenka v roce 2011, které se ukázalo být tragickým omylem: ztvárněním obhroublé, stylem gestiky se hodící možná do veronské arény, ale rozhodně ne do této inscenace.

Diana Damrau je inteligentní umělkyní, která umí jít k jádru věci; tím spíš je bolestné sledovat v této inscenaci její těkání a pobíhání po jevišti. Její hlasový témbr je přitom bohatší a její italská výslovnost je výrazně lepší, než v minulých letech. A její zpěv, kromě rušivých vzdechů během „Caro nome“, je vyrovnaný a úchvatný. Zpívá opalizující pianissimo během loučení s otcem v prvním jednání, v závěrečné scéně v kufru Cadillacu s poznávací značkou „Sparafucile“ poklidně stoupá k tragickým a srdcervoucím výškám v „Lassù in cielo“.

Sparafucile v této inscenaci řídí laciný bordel s tanečnicemi u tyče. Štefan Kocán vyzařuje úlisné kouzlo vraha, plíživého a plazícího se hada smrtící milosti. Kocán se chytře soustřeďuje na vybroušenost všech interpretačních poloh své role a proto sklidil zasloužený a úžasně dlouhý potlesk po závěrečném duetu s Rigolettem v prvním jednání.

Piotr Beczala jako Vévoda jakoby si sáhl za hranice svých hlasových možností v duetu s Gildou i v „La donna è mobile“. Jeho hlas je uhlazený, příjemně průrazný, dovolující mu vyniknout ve velkém hledišti, ale postrádá kantilénu v italské opeře tak důležitou. Jeho „Questa o cella“, přednesená jako číslo v nočním klubu uprostřed natřásajícího se sboru děvčat, je ovšem šikovně podána tak, aby zachytila Vévodův morální rozklad.

Oksana Volkova dobře zpívá a jako žena – vamp se v této show svůdně kolébá v bocích, v jedné z jistě nejméně pro debut vděčných rolí. Všechny další menší úlohy jsou velice dobře obsazeny: Emalie Savoy (před tím v Met Fiordiligi v Così fan tutte) je krásnou hraběnkou Ceprano, zde pojednanou à la Marilyn, Robert Pomakov dělá na jevišti co může s nenávistně vykresleným Monteronem, Alexander Lewis, Jeff Mattsey, David Crawford, Maria Zifchak, Catherine Choi a Earle Patriarco přidali své působivé epizodní role.

Premiérový večer byl zkažený slabým výkonem dirigenta Michela Mariottiho, který poslušně vychází vstříc rozmarům zpěváků a z Verdiho partitury dělá šlachovitou a beztvarou hudbu typu um-pa-pa a bum-tarata-bum.

Scéna Christiny Jones navržená pro první a třetí dějství má neónovou výbavu, chrlící snad ještě větší výkon než samotné Las Vegas Strip. Dekorace společně s kostýmy Susan Hilferty mají své bulvárně křiklavé kouzlo, které by úspěšně fungovalo tehdy, pokud by se Met rozhodla uspořádat večírek. Světelný design Kevina Adamse je dobře pojednaný a koresponduje s pojetím celé inscenace: po Monteronově popravě zalije scénu rudým světlem, aby bylo vše smazáno poté, co Rigoletto přísahá Vévodovi krvavou pomstu.

Muži sboru vedeného Donaldem Palumbem provedli „Zitti zitti“ s pekelně komickým nadšením. Na scéně se objeví několik operních „vychytávek“: Met lustry v luxusním vévodově střešním bytě, rakev pro mumii ve stylu Aida pro únos Gildy. Ovšem jaký smysl mají, to nebylo zřejmé. Jak zpívá Marullo ve druhém dějství „Povero Rigoletto“.

(The Classical Review – 29.1.2013 – Marion Lignana Rosenberg)

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Michele Mariotti
Režie: Michael Mayer
Scéna: Christine Jones
Kostýmy: Susan Hilferty
Světla: Kevin Adams
Choreografie: Steven Hoggett
Sbormistr: Donaldo Palumbo
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 28.ledna 2013 The Metropolitan Opera Orchestra
Live: Met in HD 16.2.2013

Rigoletto – Zeljko Lucic
Gilda – Diana Damrau
Duke of Mantua – Piotr Beczala
Maddalena – Oksana Volkova
Sparafucile – Stefan Kocán
Monterone – Robert Pomakov
Borsa – Alexander Lewis
Marullo – Jeff Mattsey
Count Ceprano – David Crawford
Countess Ceprano – Emalie Savoy
Giovanna – Maria Zifchak
Page – Catherine Choi
Guard – Earle Patriarco