Pražský komorní balet: Kdo je na světě nejmocnější?

  1. 1
  2. 2

Novinkou na repertoáru Pražského komorního baletu je pohádka pro nejmenší diváky, ale i pro dospělé Kdo je na světě nejmocnější?. V choreografii a režii Hany Polanské Turečkové ožijí postavy této orientální pohádky, a to ve spolupráci s populární českou herečkou Bárou Hrzánovou, která se ujme mluveného slova.K návrhu scény a kostýmů byli přizváni Vladimír Houdek (laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2012) a Monika Žáková, které světelným designem podpoří Pavel Kotlík. Premiéra se uskuteční už příští pondělí, tedy 18.února v Divadle Ponec. 

Hana Polanská Turečková působí v současné době jako choreografka a pedagožka v Pražském komorním baletu, věnuje se též doktorskému studiu choreografie na HAMU a k tomu ještě zvládá mateřské povinnosti.

Co vás k dalšímu studiu přivedlo?

Jsem zvídavá, studium mne baví, ale neznamená to, že sedím celé dny v knihách:-). Můj obor se zabývá choreografií a teorií choreografie, takže padesát procent je o vytváření uměleckého díla zaměřeného na tanec. Také to bylo logické vyústění mého dalšího profesního života po odchodu z Národního divadla.

Jak jsme zmiňovali zkraje, nejbližší premiérou Pražského komorního baletu  je  baletní pohádka Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější?, jejíž libreto – které si Martinů napsal sám – je založeno na indické pohádce o myších. Ve vašem pojetí je ovšem děj přesazen do potrhlé cirkusové rodiny, která pro dceru hledá nejmocnějšího ženicha na světě. Nezasáhla jste tím příliš do libreta?

Tato premiéra je v mém choreografickém životě tou nejvíce nesvobodnou :-). Je totiž dána hudba, libreto, počet tanečníků i na jakou skupinu diváků je představení zacíleno. S tím jsem se docela potýkala a dlouho jsem nevěděla, jak téma uchopit, aby mi sedlo. Pak jsem si přečetla, že Martinů balet zamýšlel spíše jako grotesku než pohádku, jenže já měla vytvořit pohádku pro děti základních škol. Děj se mi líbil, ale nějak jsem se nemohla srovnat s tím, že tanečníky nechám cupitat s ocásky a oušky, když to pro děj není až tak podstatné. Když jsem pak viděla obrazyVladimíra Houdka, jeho posedlost kruhem a geometrickými tvary, vyvstal mně nápad zaměřit se na prvky z cirkusu – akrobacii, žonglování a prvky s gymnastickým nářadím. Ale samozřejmě, že jde o stylizaci, nečekejte cirkusové výkony!

Malíř Vladimír Houdek se inspiroval – alespoň podle toho, co se ví – meziválečnou avantgardou, dominantou jeho obrazů je abstrakce. Do jaké míry vás jeho tvorba oslovuje? Proč jste si vybrala zrovna jeho?

To už jsem vlastně naznačila, ale konkrétně: byl to Houdkův obraz Tělo dada. Chtěla jsem propojit hudbu, tanec i výtvarnou stránku pohádky, tak, aby byla celistvá. Houdkovy odkazy k moderně – speciálně ke stylu dada – mi to perfektně umožnily. Dada je hravé a absurdní, stejně tak děj pohádky a hudba Martinů, která vznikla v roce 1920. Moje choreografie také pracuje s prvky hravosti vtipu v pohybu. Houdkova tvorba má tu skvělou přednost, že nezůstává pouze vynikajícím samostatným uměleckým dílem, ale inspiruje k další tvorbě i jiné umělce, je naléhavá a je v ní silné sdělení. Na scéně i kostýmech Houdek pracuje se svojí partnerkou malířkou Monikou Žákovou, plakát nafotil Jirka Thýn. Jsem ráda, že na estetice této produkce je vidět vysoká umělecká kvalita.

Myslíte, že bude malý divák na abstraktní pojetí pohádky připravený?

Předtím, než pohádka začne, uslyší diváci děj namluvený Bárou Hrzánovou, takže všichni budou vědět, o co jde. Choreograficky i hudebně je pohádka pojatá popisně a každá role má svůj jasný charakter. Scéna sice využívá geometrických motivů, ale je přímočará a čistá, takže nemůže malého diváka mást. A konečně vše podpoří ještě vynikající kostýmy a light design Pavla Kotlíka. Celý inscenační tým malého diváka nechce podceňovat a vtírat se mu nějakou pseudo dětskou estetikou, naopak přál by si ho vzdělat, podnítit v něm radost z vnímání hudby, tance a umění…

Jaký je váš vztah k současnému výtvarnému umění?

Můj vztah k současnému umění a tím i změnu mé tvorby nastartoval můj muž Filip Polanský, který vlastní galerii a zastupuje současné umělce, například právě Vladimíra Houdka. Jeho obrovské zkušenosti a rozhled mně otevřely cestu k chápání problematiky současného umění, ale také k chápání jeho krásy a poselství. Umění vždy nejcitlivěji odráží dobu svého vzniku nebo ji i předchází. Myslím, že naši dobu vystihl perfektně sociolog Zygmund Baumann, když nazval svoji knihu Tekuté časy, život ve věku nejistoty. Takové je i dnešní umění: přelévá se, mění, je mezioborové, cituje a odkazuje, obsahuje spoustu narážek. Člověk, který se o umění nikdy nezajímal, proto v galerii většinou zažívá pocit nejistoty, co to vlastně vidí :-).

Pražský komorní balet disponuje po loňském konkurzu novými kmenovými tanečníky. Kolik z nich se v nové premiéře objeví?

V nové premiéře se objeví devět tanečníků.

Měla jste na začátku jasnou představu o nové choreografii? Do jaké míry se tanečníci spolupodíleli na vašem díle?

Měla jsem představu o struktuře, ta byla dána více méně libretem. Pak jsem postupně odhalovala charaktery rodičů, živlů a hlavního páru. Mám ráda, když je tanečník kreativní, tedy když spoluvytváří dílo společně s choreografem. Ne každý je ale toho schopen nebo se představy tanečníka a choreografa mohou míjet. Největší volnost jsem dala Tomáši Červinkovi, který svůj charakter Prince vytvořil ze svého pohybového materiálu. Také mi pomohla Lenka Kolářová, která umí pracovat s gymnastickým nářadím a musím také vyzdvihnout práci Nikol Šneiderové, která tančí hlavní roli Princezny, protože její přístup k práci je pro mne velice inspirativní.

Vaše choreografie Mono No Aware, vytvořená pro Pražský komorní balet, byla loni nominována mezi nejlepší šestnáctku choreografií světa na mezinárodní soutěži v Ludwigshafenu. Jak tenhle úspěch vnímáte?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář