Nudné antarktické zívání? Nebo úspěšná premiéra?

Světová premiéra Srnkovy opery South Pole v Bavorské státní opeře
Z ohlasů v zahraničním tisku

Tak zní smrtelný závod o jižní pól
Nové opery to mají těžké. A přesto se teď v Mnichově spojily hvězdy klasické hudby kolem Rolanda Villazóna k uvedení opery South Pole Miroslava Srnky, která vychází ze skutečných událostí.

Rolando Villazón! Thomas Hampson! Kirill Petrenko! Hans Neuenfels! Přenáší Arte! A ne kvůli nějaké slavnostní premiéře Verdiho, nýbrž kvůli skvěle vyšperkované světové premiéře skladatele, kterého 99,99 procenta návštěvníků Bavorské státní opery nezná. Jmenuje se Miroslav Srnka, je mu čtyřicet let, je Čech a žije v Praze, ačkoli se jeho skladby už hrály na festivalu nové hudby v Donaueschingenu, a napsal tři menší opery, ale nijak zvlášť na sebe neupoutal pozornost.

A teď dostane velkou scénu pro South Pole. Dvoudílná opera je zhudebněním příběhu antarktického závodu o dobytí pólu mezi Roaldem Amundsenem (baryton) a Robertem Falconem Scottem (tenor). Závod vyhrál Nor, když 11. prosince 1911 dosáhl jižního pólu. Brit měl méně štěstí a zahynul, zůstal ve věčném ledu.

Hukot a foukání větru, skřípot a vrzání se ozývají už při příchodu premiérových hostů a pod mocnými sloupy portálu Bavorského národního divadla sněží. Ale je to jen „zvuková instalace neobyvatelných prostor“ Moritze Gagerna. Nabízí ovšem mnohem působivější akustickou atmosféru než následující dvouhodinové představení uvnitř.

Sněžná slepota způsobená jevištním uměním
Dokonce starý mistr soundtracku Ennio Morricone vynalezl pro právě běžící ledově chladný Tarantinův western The Hateful Eight víc lakonického bílého zvukového šumu než Miroslav Srnka se svou půlmetrovou partiturou, která vyžaduje orchestr hodný Richarda Strausse, s kravskými zvonci, kráječi vajíček a smirkovým papírem, kupodivu je však to všechno dost málo zaměstnáno.

Možná jsme si toho nevšimli proto, že čistá aseptická a často ostře nasvícená scéna vyvolávala sněžnou slepotu? Tvoří ji jednolitá bílá krychle s naznačeným vrcholem stanu jako zadní stěnou, v prostředku se sbíhá v černý kříž. Na podlaze dělí bílý trám hrací plochu na dva paralelní děje, dvě expedice badatelů, kteří se ve skutečnosti nikdy nepotkali.

Černá a bílá. Zpočátku je to svou přísně kontrastní symetrií dráždivé. V každé badatelské skupině vystupují čtyři vazalové, kteří se orientují podle hlasové polohy příslušného vůdce výpravy. Oba díly opery obsahují sedm scén, první a poslední jsou rozsáhlé a cappella prováděné telegramy, napodobující Morseovy značky. Andrea Schmidt-Futterer vytvořila vkusné plyšové obleky ve špinavě šedé tulení barvě pro tým vedený barytonem a elegantní černé lesklé bundy pro tenorovou skupinu. Byly by ke cti každé Fashionshow Willyho Bognera.

Hans Neuenfels rozbaluje to scénické dvojité klubko pěkně a přehledně, může uplatnit také po šesti statistech se stylizovanou psí nebo koňskou hlavou; výpravy je skutečně s sebou měly, ale v polovině cesty, když se účastníci zbavovali všeho zbytečného, je zastřelili. Australský libretista Tom Holloway navíc do svého mužně drsného, ale také velmi poetického anglického textu – nejprve zábavného, pro operu úžasně čistého a chytře rozvíjeného – zabudoval dvojí roli věčného ženství, na tomto místě ovšem pouze symbolického.

V popředí jeviště se objevuje mezzosopranistka Tara Erraught jako (brzká) Scottova vdova v černém a jako typově odpovídající koloraturní nymfa Mojca Erdmann v bílé košilce s plechovým vědrem, Amundsenova věčná milenka. Ústí to nakonec v téměř kýčovitý kvartet o marném milování a společné ševelení obou protagonistů spolu s ženským vnitřním hlasem v prvním finále: Zvláštní belcanto působivě v určitém bodě zamrzne.

Vůbec se zpívá velice manýristicky, většinou v deklamatorním, elektronicky zesíleném základním duktu. Thomas Hampson, ačkoliv ztělesňuje nesympatického, jen na výkon soustředěného a velícího Amundsena, má vděčnější part. Smí být lyrický, pohybovat se většinou ve vysoké poloze a vyvolávat úctu a dojetí, což se mu skvěle daří. Hans Neuenfels mu dokonce po úspěšném návratu věnoval ještě elegantní výstup ve fraku.

V bílé dálavě zní akordeon
Rolando Villazón se zmocňuje chaotického, tragického Scotta naplno jako obvykle, ačkoli vokální linie je nezřídka až barytonová a vůbec převládá střední poloha. Jeho tým hraje fotbal a zabývá se nicotnostmi, baví se třeba roztomilým ohňostrojem a zničí si při tom sněžný traktor, nebo vyrábějí jako náhradu budíku „Carusophon“, zatímco Nor cílevědomě postupuje vpřed.

Je to napínavý závod, který se dostane k cíli teprve po přestávce, ale není to vpravdě operní čas. Protože Miroslav Srnka s obrovským mrháním vlastně komponuje jen exkluzivní prázdná místa. Pocitově s tím má v této hrozně artificiální akustické Antarktidě nejvíc co dělat vrnící a na něžných držených tónech spočívající akordeon umístěný v proscéniové lóži.

Za asistence jemně perlící harfy to má především vyvolávat znějící dojem opalizující dálky a prázdnoty, ale také zprostředkovávat divoce zuřící živly, dotýkající se vší existence. Což se daří jen zřídka a pak málo rozmanitě, ačkoli Kirill Petrenko u pultu Státní opery ty chudě bublavé a občas vzkypělé zvuky pečlivě třídí a rozvíjí.

Přitom by se dalo zvukově i hudebně tolik nabídnout! Stačí jen vzpomenout na extrémy apokalypticky perkussivně bouřícího Leara Ariberta Reimanna, který měl v tomto divadle premiéru roku 1978. Nebo na křehce utkanou, smrtelně šeptající, odpudivě vrzající a drásající sněžnou pustinu bezcitné velkoměstské anonymity v Děvčátku se sirkami Helmutha Lachenmanna.

V South Pole, kde dokonce omrzlé ruce a nohy vypadají především hezky nalíčené, to ostatně nestačí ani na pěkně zorganizovanou bitvu sněhovými koulemi. Nýbrž jen na nudné antarktické zívání. Což mnichovské hlediště, které se nikdy nenechá vyvést z klidu, odměnilo krátkým, docela vřelým potleskem.

(www.welt.de – 1. 2. 2016 – Manuel Brug)

***

South Pole: Třeskutě chladná expedice
Úspěšná premiéra opery South Pole Miroslava Srnky

Ano, s novou hudbou lze dosáhnout i velkého úspěchu u publika.

Ano, světové premiéry jsou potřeba, aby se opera pohnula kupředu.

A ano, je důležité takové podniky nepořádat jako alibi, nýbrž v prvotřídním obsazení a zarámování (filmy, koncerty, výstavy s odpovídající tematikou) je dostat do centra pozornosti.

To všechno právě dokazuje Bavorská státní opera v Mnichově operou South Pole čtyřicetiletého českého skladatele Miroslava Srnky (libreto Tom Holloway). Po světové premiéře v neděli trval nadšený potlesk dvacet minut – a patřil velice komplexnímu, intelektuálně náročnému dílu.

Všechna následující představení jsou vyprodána. Důvod k radosti i pro rakouského intendanta divadla Nikolause Bachlera, jenž ve své osmé sezoně uskutečnil už třetí světovou premiéru na velké scéně (v Mnichově celkem sedmou).

Skutečná cesta
South Pole je o závodě mezi Robertem Falconem Scottem a Roaldem Amundsenem k jižnímu pólu v letech 1911/1912. Děj začíná telegramem, který posílá Amundsen Scottovi: Sděluje mu v něm, že rovněž míří na jižní pól – do té chvíle si všichni mysleli, že Nor chce na severní točnu.

Amundsen dosáhne cíle jako první, Scott se dostane k cíli o pět týdnů později a na zpáteční cestě zahyne. Velké drama, emoce, překonávání hranic, boj člověka s přírodou – pro operu naprosto ideální.

Srnka a Holloway se v zásadě drží historických skutečností, volí však pro svou expedici obtížnou cestu: Vyprávějí příběh protagonistů paralelně, vytvářejí dvojoperu, která se hraje současně. Tak se překrývají perspektivy i hudební linie.

Hudební cesta
Na posluchače se kladou vysoké nároky, neboť tu existuje málo motivů, při opakování rozpoznatelných, a komplikované harmonie, zato ale fascinující zvukové plochy a poutavé atmosférické kresby. Kompozice jako asociativní, abstraktní malířství – s líčením třeskuté zimy, chvějících se houslí ve flažoletu, třesoucích se harf, zamrzajících tónů akordeonu atd. V druhém díle pak, když se příběhy protagonistů rozcházejí, se vše výrazně projasní a velmi to dojímá.

Kirill Petrenko u pultu Bavorského státního orchestru vytváří strhující zvukovou kulisu s velkou precizností a úžasně utváří i mezihry. Lze si představit, kolik je za tím skryto práce na zkouškách.

Geniální je myšlenka obsadit tým poraženého Scotta výhradně tenory a silnější skupinu Amundsenovu barytony. Už před pěti roky, kdy objednávka na operu pro Miroslava Srnku vznikla, bylo stanoveno, že ústřední role budou zpívat Rollando Villazón a Thomas Hampson.

Skladatel jim nic neusnadnil, musejí se prosazovat proti obrovskému orchestru, není zde příliš jemných momentů a téměř žádné melodie, jichž by se zpěváci (a také posluchači) mohli zachytit.

Hampsonovi, úžasnému představiteli Amundsena na jeho cestě od nelítostného egocentrika v tulení kožešině k triumfátorovi a k sirovi ve fraku, se daří příkladně i pěvecky. Je hvězdou představení, zatímco Villazón (více italský než britský) představuje zranitelného Scotta a hlasově se často ocitá na své hranici. Dobře obsazeny jsou Tara Erraught jako Kathleen Scott a Mojca Erdmann jako Landlady – obě vystupují ve snových scénách –, jakož i Dean Power (Lawrence Oates) a Tim Kuypers (Hjalmar Johansen).

Jevištní cesta
Inscenace Hanse Neuenfelse jde po opačné cestě než skladatel, spoléhá na redukci místo mnohovrstevnatosti, zjednodušení místo intelektualizace. Na chladné bílé scéně s černým křížem jako cílem uprostřed vypráví Neuenfels příběhy symetricky a přísně oddělené, téměř jako komorní hru. Je to osvěžujícím způsobem jasné, na druhé straně tím nechává režisér samotnému závodu jen málo prostoru.

Nikdo to u této produkce nemá snadné, ale také v tom spočívá zvláštní kvalita.

(www.kurier.at – 1. 2. 2016 – Gert Korentschingg)

Miroslav Srnka:
South Pole
Dirigent: Kirill Petrenko
Režie: Hans Neuenfels
Scéna: Hans Neuenfels, Katrin Connan
Kostýmy: Andrea Schmidt-Futterer
Světelný design: Stefan Bolliger
Bayerisches Staatsorchester
Premiéra 31. ledna 2016 Bayerische Staatsoper Mnichov

Robert Scott – Rolando Villazón
Kathleen Scott – Tara Erraught
Roald Amundsen – Thomas Hampson
Lawrence Oates – Dean Power
Edward “Uncle Bill” Wilson – Kevin Conners
Edgar Evans – Matthew Grills
Henry “Birdie” Bowers – Joshua Owen Mills
Landlady – Mojca Erdmann
Oscar Wisting – John Carpenter
Helmer Hanssen – Christian Rieger
Hjalmar Johansen – Tim Kuypers
Olav Bjaaland – Sean Michael Plumb

www.staatsoper.de

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová