Choreograf na jevišti nebyl překvapením, vždyť jeho přítomností představení začínalo. Stal se však v dalším dění cíleně rušivou podstatou performance a z téměř andělského tance japonského tanečníka vytvářil trochu bizarní postmoderní divadelní kus. To přímo nutilo diváckou zvědavost dál a dál sledovat, co ještě se může na jevišti mezi těmito dvěma aktéry během krátkých sekvenčních obrazů zarámovaných do jednotlivých skladeb stát.
Hudba ovšem nebyla zdaleka jen renesančního původu, jak bylo původně avizováno. Naopak s postupujícím časem této divadelní akce začalo převažovat spíše francouzské chansonové 20. století (českému publiku všechny skladby ne zcela známé). Za tohoto hudebního doprovodu se pak na jevišti odehrávaly více a více absurdní scénky plně využívající kontrastu mladého tanečníka a staršího muže s fyzickým handicapem. Sebeironický patos zužitkoval gesta, detaily v proměnách kostýmů a rekvizit (kromě nábytku to byly i živé řezané květiny).
Není bez zajímavosti (jak bylo zmíněno na následné diskuzi s tvůrcem), že koncept a choreografie byly připraveny fixně, ovšem pro výběr skladeb aktuálně použil Raimund Hogheho princip náhody, se kterou se musel utkat i sám Takashi. Výsledkem bylo, že jeho tanec ne vždy přímo korespondoval s hudbou, a možná právě to bylo příčinou a zřejmě i záměrem již zmiňované absurdní bizarnosti díla. Na druhou stranu mělo i svou určitou roztomilost.
Absurdnost této divadelní produkce však kulminovala především „nekonečností“. I když byl v polovině představení cítit přirozený konec jakési tušené linky dosavadního nenarativního dění, na jevišti se vesele i nevesele pokračovalo. Nic nového se ale už zásadně nestalo, jen jako by se přehrávaly další variace toho, co už bylo „řečeno“. Diváci však zůstali zajati v hledišti ještě skoro jednou tak dlouho. Jako by autorovi chyběl odstup vnějšího oka. Anebo šlo o malou uměleckou „pomstu“? U umělce formátu Raimunda Hogheho, který byl dlouholetým dramaturgem Piny Bausch a je i v současnosti uznávaným tvůrcem nejen v rodném Německu, se ale nic takového jistě předpokládat nedá.
Songs for Takashi
Koncept, choreografie and výprava: Raimund Hoghe
Tanec: Takashi Ueno, Raimund Hoghe
Umělecká spolupráce: Luca Giacomo Schulte
Světla: Raimund Hoghe, Amaury Seval
Zvuk: Pascal Gehrke
Na festivalu Nultý bod uvedeno 17. 7. 2019, Divadlo v Celetné
